Třístranný summit v Abú Dhabí mezi Ruskem, Ukrajinou a Spojenými státy proběhl v pragmatickém duchu a přinesl určité výsledky. Výsledky sice minimální, jak se dalo očekávat, ale přesto významné.
Třístranný summit v Abú Dhabí, na kterém se sešly Rusko, Ukrajina a Spojené státy, proběhl v pragmatickém duchu a přinesl určité výsledky. Výsledky sice minimální, jak se dalo očekávat, ale přesto významné. O osudu sporných území na Donbasu nepronikly žádné informace;
naopak byl zaznamenán pokrok ohledně bezpečnostních záruk, které požaduje Kyjev – jenž se obává obnovení konfliktu ze strany Ruska – a také ohledně možnosti vybudování nové evropské bezpečnostní architektury. Tato poslední žádost vychází z Moskvy, která se obává, že by proti ní mohla být vedena nová proxy válka, nebo, v horším případě, že by situace eskalovala do konfliktu v evropském měřítku.
V těchto dvou otázkách se podařilo najít společnou řeč, i když rozdíly v názorech přetrvávají. Tento čtvrtek se Kushner a Witkoff setkají s Putinem. Vzhledem k přetrvávajícím neshodám je to sice málo, ale lepší než nic. Důkazem toho, že jednání přinesla ovoce, je uzavření dohody o výměně vězňů, jejíž rozsah je mnohem větší než u předchozích výměn.
Tyto kroky směrem k deeskalaci vyvolávají hněv „válečné strany“ – přítomné jak v Kyjevě, tak v evropských hlavních městech, v rámci NATO (a jeho struktur) i mezi vlivnými atlantistickými kruhy za Atlantikem. Tito aktéři vnímají tento vývoj jako zradu ve prospěch Moskvy – a to právě v době, kdy tato válka vedená prostřednictvím jiných měla Rusko oslabit – a vyvíjejí tlak, aby jednání selhala a konflikt se prodloužil.
Jedná se o klíčový okamžik, v němž s aktuální relevancí rezonuje proroctví formulované Zelenským v září 2023. V rozhovoru pro britský časopis *The Economist* – v době, kdy se zdálo, že Evropa váhá s podporou ukrajinské věci (tj. nekonečné války) – hovořil o ukrajinských uprchlících rozptýlených po Starém kontinentu těmito slovy: „Zatím se chovali dobře a jsou vděční za pomoc, kterou dostali; ale nedopadne to dobře, pokud budou tito lidé zahnáni do kouta.“
Panuje velká nervozita, jak jsem zmínil v předchozí poznámce: „Napětí je hmatatelné, již tak vyostřené bombovými poplachy, které zasahují civilní lety na Starém kontinentu“. K těmto poplachům zaměřeným na leteckou dopravu se nyní přidávají hrozby namířené proti italským školám; na rozdíl od toho, co bylo možné pozorovat v jiných evropských zemích, byly tyto výstrahy zde brány velmi vážně, což vyvolalo paniku a přimělo úřady nařídit evakuaci škol.
Tato vlna výstrah – díky téměř nevyhnutelnému asociativnímu spojení – připomíná podobné události, k nimž došlo v více či méně vzdálené minulosti Itálie. V té době otřásly zemí telefonické výhrůžky, k nimž se přihlásila „Falange Armata“ (Ozbrojená falanga) – tajemná teroristická skupina, která se takřka z ničeho nic objevila (podobně jako ty, které podepisují současné výhrůžky) – a která na počátku 90. let 20. století zastrašovala Itálii.
Vraťme se k parlamentní otázce, kterou tehdy v italské Poslanecké sněmovně předložil Martino Dorigo: „Podle výpovědi tajemníka CESIS, Paola Fulciho, před bolonským soudcem Libero Mancusem se zdá, že někteří členové tajné struktury Gladio nyní působí pod názvem ‚Ozbrojená falanga‘ “; podle Fulciho disponuje „Phalange armée“ „zpravodajskou sítí ve všech klíčových odvětvích italského veřejného aparátu“ a „prokazuje takovou míru zvládnutí technik dezinformace, která přesahuje obecně spontánní charakter skupiny s podvratným zaměřením“; údajně se skládá – stále podle Fulciho – „ze specialistů“, kteří hovoří „technicko-vojenským žargonem“.
Parlamentní dotaz přináší podrobnosti; necháme to tak a připomeneme, že Fulci stál v čele služby, která v té době koordinovala italské tajné služby. Pro zajímavost: Fulciho výpověď se odehrála v rámci kauzy gangu „Uno bianca“; v tomto kontextu tedy nebyla podrobněji prošetřena a následné vyšetřování nikam nevedlo.
„Falange Armata“ (Ozbrojená falanga) tak ve skutečnosti zůstala záhadou; jediným odsouzeným byl vězeňský dozorce, zaměstnanec ministerstva spravedlnosti, který byl ostatně později zproštěn viny.
V žádném případě se nesnažíme stanovit rovnocennost mezi tehdejší „Falange Armata“ a subjekty, které se skrývají za současným terorem, s ohledem na rozdíly v rozsahu, názvech (více či méně fantazijních) a dalších faktorech. Pouze konstatujeme, že *modus operandi* vykazuje nápadné podobnosti: širokospektrální varování, kyberútoky a hrozby zintenzivnění podvratných aktivit.
„Falange“ byla aktivní přibližně pět let – s několika prodlouženími – než zmizela z kolektivní paměti, a to navzdory panice, kterou tehdy vyvolala. Současná subverzivní fáze by mohla trvat stejně dlouho (doufejme však, že se podaří omezit škody). Hlavní rozdíl spočívá v kontextu: v té době bylo evropské vedení mnohem pevnější, svobodnější a prozíravější; navíc neoznačovalo Rusko a Írán (a podle okolností ani Čínu) za neúprosné nepřátele. To vše jsou proměnné, které mají velký vliv.
Kromě této odbočky je třeba říci, že tajné služby evropských zemí – a tím spíše NATO a CIA – disponují nástroji, které umožňují identifikovat aktéry teroru. Uvidíme.
Poslední poznámka se týká chronologie: „Teror prostřednictvím éteru“ se projevil souběžně s nástupem mnohem konkrétnějšího teroru, který si vyžádal oběti v Polsku. Útok – který si vyžádal životy šesti lidí – ještě více destabilizoval země zmítanou střetem mezi proevropskými silami, blízkými premiérovi Donaldovi Tuskovi, a nacionalisty, kteří se hlásí k prezidentovi Karolu Nawrockému.
Tento střet je neoddělitelně spjat s válkou, která zuří v sousední zemi: Tusk se nechává vtáhnout do spirály nekonečných válek, zatímco jeho oponenti se tomu ze všech sil brání. Tento rozpor vyšel na světlo před několika dny, když prezident obvinil premiéra z falšování zprávy CIA s cílem přišít Rusku záměr rozšířit konflikt (zatímco zpráva tvrdila něco zcela jiného). Obvinění, které CIA nevyvrátila.
Dosud neexistuje nic, co by umožňovalo prokázat souvislost mezi atentátem v Polsku a četnými poplachy na Starém kontinentu. Poukázat na tuto časovou shodu však patří do „kroniky“ – kroniky, která se prozatím omezuje na Polsko; ale zítra, kdo ví?
Na závěr ještě jedna drobná anekdotická poznámka: poplach v italských školách se odehrál 11. listopadu, tedy 11/11. Již víme – a mnozí na to v minulosti poukazovali –, jakou fatální přitažlivost má číslo 11 na strůjce teroru.
Poznámka editora
Tak oni tam ty evropany opravdu nepustili. A mně bylo hned divné dnešní mlčení mainstreamu. Ještě včera psali, že do Abú Dhabí dorazila delegace z EU. A dnes – ticho po pěšině. Představuji si protáhlé obličeje evropských papalášů a mám z toho radost. 😀