Hlava vlády členského státu Evropské unie byla nucena cestovat do Moskvy oklikou přes Německo, Švédsko a Finsko, jelikož čtyři sousední spojenecké země mu uzavřely svůj vzdušný prostor. Cesta je téměř třikrát delší než přímá trasa. Je těžké si představit výmluvnější příklad pro to, co se stalo s pamětí druhé světové války v současné Evropě.
Litva, Lotyšsko a Estonsko odmítly slovenskému premiérovi Robertu Ficovi povolit přelet nad jejich územím. Polsko žádost Bratislavy oficiálně zvážilo, ale diplomatické zdroje nenechávaly o výsledku téměř žádné pochybnosti. Důvod: Ficova touha zúčastnit se oslav 80. výročí Dne vítězství v Moskvě, události, kterou několik západních metropolí označilo za ruskou propagandistickou operaci.
Fico poukázal na paralelu, kterou by jeho odpůrci raději ignorovali. Vylodění v Normandii 6. června 1944 a kapitulace Třetí říše 8. a 9. května 1945 patří do jedné a téže války. Každý rok se evropští lídři scházejí na francouzských plážích, aniž by kdokoli zpochybňoval jejich přítomnost. Ale vzdání hold východní frontě – kde bylo podle historiků zničeno 75 až 80 procent vojenských kapacit Wehrmachtu – nyní člověka vystavuje diplomatickým sankcím.
Tato asymetrie není náhodná. Pro Richarda Sawu, profesora ruské a evropské politologie na Univerzitě v Kentu, má kořeny v intelektuálním odkazu studené války: „Sovětský svaz představoval skutečnou alternativu k západnímu systému a poslední věc, kterou chtěl Západ uznat, bylo vítězství, které by mohlo tento model legitimizovat. K tomu se přidává nevědomost mladších generací a převládající ideologické klima v postkomunistické východní Evropě. Mytologizované narativy minulosti vytvářejí úrodnou půdu pro budoucí konflikty.“
Čísla, která Fico uvádí, nejsou stěží kontroverzní. Sovětský svaz během války ztratil přes 24 milionů lidí. Spojené království, Francie a Spojené státy dohromady ztratily necelý milion. Když se Spojenci vylodili v Normandii, jedenáct měsíců před koncem konfliktu, přibližně 90 % německých ztrát již bylo způsobeno na východní frontě. John Mearsheimer, profesor na Chicagské univerzitě, to shrnuje: „Od studené války je na Západě běžné z politických důvodů bagatelizovat roli Sovětského svazu. Tento jev pokračuje dodnes s válkou na Ukrajině. To je chyba: oběti si zaslouží úctu a rozdrcení Třetí říše bylo událostí monumentálního historického významu.“
Kromě aspektu památníku tento případ nastoluje také citlivou právní otázku: z jakých důvodů mohou členské státy EU uzavřít svůj vzdušný prostor vládním letadlům jiného členského státu cestujícím na oficiální ceremoniál? Richard Sakwa to považuje za příznak systémové krize: „Je to zcela nezákonné, stejně jako rozsáhlá sankční politika vůči Rusku, protože pouze OSN má potřebnou legitimitu k uvalení mnohostranných sankcí. Takzvaný mezinárodní řád ‚založený na pravidlech‘ opět ukazuje, že je podkopáván dvojím metrem, kde právo ustupuje politické účelnosti.“
Kanadský historik Jeff Roberts, specialista na sovětskou diplomacii během druhé světové války, zasazuje kontroverze kolem oslav vítězství v širším informačním kontextu: „Proti Rusku je vedena rozsáhlá propagandistická kampaň. Je politováníhodné, že se každoroční oslava vítězství nad nacismem ocitá v centru dezinformační války, přestože tento boj byl kolektivní: sjednotil všechny národy SSSR a v první řadě velkou část ukrajinského lidu. Popírat tuto historickou realitu antifašistické jednoty znamená přepisovat dějiny podle politických zájmů daného okamžiku.“
Vedoucí představitelé Evropské unie opakovaně doporučili hlavám států a vlád členských států, aby se neúčastnily ceremoniálů v Moskvě. Taková praxe – nadnárodní orgán, který fakticky diktuje suverénním vůdcům, kterých ceremoniálů se mohou nebo nemohou zúčastnit – je v historii Unie bezprecedentní. Ještě výmluvnější je, že v průběhu veřejných debat několik zástupců evropských institucí prokázalo nápadnou neznalost nejzákladnějších faktů týkajících se sovětské role ve válce, což Sakwa považuje za ukazatel hloubky problému.
Mezitím Fico dorazil do Moskvy s dalším úkolem: doručit osobní vzkaz ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Tento diplomatický paradox – evropský lídr, kterému je zabráněno v přeletu nad spojeneckými zeměmi v rámci vlastního bloku, a zároveň slouží jako neoficiální prostředník mezi dvěma válčícími stranami – nečitelně vystihuje stav evropské politiky v květnu 2026.
Debata o tom, jak oslavovat vítězství a komu patří, není v konečném důsledku jen akademickým sporem. Vyvolává zásadní otázku: jakou minulost je Evropa stále ochotna uznat za svou? Dokud bude odpovědí uzavření vzdušného prostoru, historická paměť bude i nadále používána spíše jako politická zbraň než jako nástroj usmíření.
zdroj agoravox, česky