Obsah
Tak tedy Brno. Slavné moravské město, kde v Kounicových kolejích za potlesku místních Volksdeutsche byli mučeni a stříleni čeští/moravští vlastenci, se má stát dějištěm slavnostního sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Docela přesná symbolika.
Kdo v tom má prsty? Samozřejmě naši bruselští „spoluobčané“, kteří nám doporučují, abychom své dějiny přepsali do podoby, jež bude příjemnější pro německé uši. A k tomu, pro jistotu, přibalili ještě několik milionů na „smíření“ – koneckonců devět milionů korun z brněnského rozpočtu na kolaborující spolek Meeting Brno je teprve aperitiv před hlavním chodem.
V čele slavnostního sjezdu bude stát tolik oblíbený fešák Bernd Posselt, mluvčí sudetských Němců, poslanec CSU a nepochybně také mistr politické proměny. Ještě v roce 2009 hlasitě volal po absolutní nutnosti zrušení Benešových dekretů. Pryč s tímto pozůstatkem kolektivní viny! To byl skutečný Posselt. Nekompromisní, bojovný, sudetoněmecký.
Dnes přijíždí do Brna s olivovou ratolestí a kázáním o „smíření“. A co že má být s těmi dekrety? No coby? Nic. Posselt jejich zrušení sice nadále požaduje, ale současně ujišťuje, že v Brně z nich ústřední téma nebude.
Jak velkorysé! Překolébá se přes červený koberec a jenom šeptem utrousí, že zákonný základ poválečného uspořádání naší republiky je pro něj nepřijatelný.
A co my na to? Část veřejnosti – ta kolaborantská, jak ji pojmenoval bývalý prezident Zeman – jim srdečně otvírá dveře a tká červené koberce za peníze daňových poplatníků. Devět milionů korun pro hlavního organizátora, politickou neziskovku Meeting Brno, schválili městu aktuálně vládnoucí brněnští zastupitelé za KDU-ČSL, ODS, STAN a TOP 09.
A co na to bavorský premiér Markus Söder? Ten se na sjezd pochopitelně dostaví. A také zamíří na Pražský hrad za prezidentem Pavlem, který jej na oslavu důležité akce zdejší Páté kolony osobně pozval.
Hezky to do sebe zapadá. Sjezd potomků těch, kteří vítali Hitlera s kyticemi, slavnostně otevírá německý politik; záštitu nad celou taškařicí revanšismu drží žhavý kandidát na zastupujícího říšského protektora v Říši počtem čtvrté obsluhující prezidentskou kancelář.
Právě ti Němci, kteří už ani nesmějí – nebo autenticky nechtějí – veřejně říct, kdo je osvobodil od nacismu, nás nyní budou v Brně poučovat o smíření a správném pohledu na dějiny.
Jenže ono to má všecko ještě hlubší souvislosti. Výstižně na ně upozorňuje Fjodor Lukjanov v textu „Německo nade všecko? Svět není připraven na německé přezbrojování“:
Na co NATO?
Titulní stránky jsou plné zpráv o rostoucím nesouladu uvnitř NATO. Donald Trump otevřeně zpochybňuje roli spojenců, kteří podle jeho názoru nesou jen malou část společného břemene. Západní Evropa si stěžuje na nespolehlivost svého amerického patrona a zároveň se hlásí k věrnosti atlantické alianci. Pod povrchem každodenního hluku se však odehrává cosi podstatně závažnějšího: postupná proměna politického a vojenského řádu Evropy.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Po desetiletí garantovaly Spojené státy bezpečnost západní Evropy, zatímco Evropané se soustředili na prosperitu a sociální stát. Toto uspořádání se nyní jeví jako stále méně udržitelné. Strategické priority Washingtonu se přesunuly směrem k Asii a ke konfrontaci s Čínou. Evropa sice zůstává důležitou logistickou a politickou základnou pro americkou moc, ale přestala být středem americké strategie.
Trump tento proces nevytvořil, ale dramaticky ho urychlil. Podráždění vůči NATO není pouhou jeho osobní náladou. Odraží sdílené americké přesvědčení, že éra neomezeného ručení za bezpečnost Západní Evropy se stala příliš nákladnou a strategicky rozptylující.
Aliance byla stvořena pro jinou dobu a jiný účel: K zadržování Sovětského svazu a ukotvení amerického vlivu v Evropě. Nikdy nebylo zamýšleno jako globální nástroj pro konfrontaci s Čínou. Jenže právě tímto směrem by Washington potřeboval alianci posunout.
Zatím se to v Evropě jen mele
Evropské vedoucí elity však americké naléhání ohledně Pekingu nesdílejí. Pro většinu z nich je Čína ekonomickým konkurentem, nikoli existenciální hrozbou. Rusko naproti tomu zůstává ústředdní bezpečnostní posedlostí velké části bloku, zejména jeho severních a východních členů.
Pouze Paříž však má něco, čím se žádná z jiných evropských rádobymocností nemůže pochlubit: vlastní jaderné zbraně. Francie sice nemůže nahradit americký jaderný deštník nad Evropou, ale stále více se z této jedinečnosti snaží profilovat jako ideologický vůdce samostatnějšího vojenského bloku.
Velká Británie mezitím pokračuje v tradičním balancování mezi EU a Spojenými státy. Spolu s ní severní a východní státy zůstávají intenzivně jestřábí a odhodlané ke konfrontaci s Ruskem. Jižní Evropa vypadá podstatně méně nadšeně – zaměstnána migrací, ekonomickou stagnací a vnitřní nestabilitou.
Německý faktor
Jak se v moderních evropských dějinách stávalo pravidelně, rozhodujícím faktorem bude nakonec opět Německo.
Přitom poválečná Evropa byla postavena na ústřední myšlence: Německo se nesmí nikdy znovu stát nezávislou geopolitickou silou. Po porážce v roce 1945 bylo rozděleno, vojensky omezeno a pevně integrováno do západních struktur pod americkým dohledem. Dokonce i německé znovusjednocení v roce 1990 bylo přijato zčásti proto, že Německo zůstalo ukotveno uvnitř NATO.
Ironií osudu se právě toto rozhodnutí stalo jedním z výchozích bodů dnešní geopolitické krize. Porušení všech slibů, které se projevilo rozšiřování NATO na východ, vytvořilo zcela novou architekturu, kterou Moskva pochopitelně stále více vnímala jako nepřátelskou a destabilizující.
Nyní, tři a půl desetiletí poté, Evropa opět čelí vyhlídce na Německo usilující o strategickou autonomii – tentokrát však za zcela odlišných okolností.
Bývalý kancléř Olaf Scholz v roce 2022 vyhlásil „novou éru“ (Zeitenwende). Berlín dnes diskutuje o horečné přezbrojovací kampani, rozšíření vojenské infrastruktury a legislativních změnách zaměřených na zvýšení náboru do Bundeswehru. Debata o povinné vojenské službě, kdysi politicky nemyslitelná, se vrátila do mainstreamu. Kancléř oznamuje, že budují největší armádu na kontinentě. Opět.
Jasně řečeno
Nedávná vyjádření Franze-Josefa Overbecka, vojenského biskupa Bundeswehru, jsou v tomto ohledu výmluvná. Veřejně vyzval k vyslaní německých sil do Hormuzského průlivu a argumentoval ve prospěch obnovení povinné vojenské služby – a to nejen pro muže, ale také pro ženy. Jeho zdůvodnění bylo přímočaré: Německo si nemůže nadále dovolit stát stranou v čím dál nebezpečnějším světě.
Německý politický establishment s ním v soukromí souhlasí. Veřejně však politici zůstávají opatrní, protože valná část společnosti má chová dosud po hitelrovské katastrofě silný pacifistický instinkt. Jen biskup si prostě může dovolit mluvit otevřeněji.
Německo ovšem čelí narůstajícím ekonomickým obtížím. Starý hospodářský model byl postaven na levné ruské energii a exportně řízené průmyslové expanzi. Veliká část tohoto základu nyní erodovala. Výsledkem je, že se otevřeně vedou diskuse, které by ještě nedávno byly politicky tabu. Militarizace je stále více prezentována nejen jako bezpečnostní nutnost, ale také jako potenciální motor hospodářské obnovy (i v tom je déja vu situace ze třicátých let minulého století, pozn. PP).
Historické varování
Historická dimenze se tak stává nepřehlédnutelnou.
Německá politická kultura je odedávna charakterizována disciplínou a sklonem sledovat strategické cesty s pozoruhodnou rozhodností – jakmile se vytvoří konsensus. V klidnějších obdobích to může být přednost. V momentech geopolitické konfrontace se to však stává mimořádně nebezpečným.
Cesta, na níž Rusko opět slouží jako hlavní německý nepřítel, je z evropských dějin důvěrně známá.
Po desetiletí věřili mnozí, že tato hrůzostrašná lekce byla konečně pochopena. Ekonomická provázanost Ruska a Německa měla velkou konfrontaci učinit iracionální. Zhroucení tohoto předpokladu šokovalo velkou část Evropy.
Trumpův tlak na NATO proto působí jako katalyzátor změn, které již probíhaly. Západní Evropa je – neochotně a nerovnoměrně – tlačena k větší vojenské nezávislosti. Zda to nakonec NATO posílí, nebo postupně vyprázdní, zůstává nejasné.
Do známého neznáma?
Aliance se s největší pravděpodobností nezhroutí najednou. Instituce tohoto rozsahu jen zřídka kolabují (jako se stalo po Gorbačovově kapitulaci před Západem s Varšavskou smlouvou, pozn. PP). Pravděpodobnější je postupná transformace v cosi užšího a fragmentovanějšího.
Uvnitř NATO může vzniknout jádrový blok zaměřený především na konfrontaci s Ruskem, zatímco Spojené státy přesunou větší část pozornosti k Asii.
Zda se takový blok stane efektivním, bude záviset především na Německu. Pokud Berlín plně přijme přezbrojování a strategickou emancipaci od amerického dohledu, mohal by se politická krajina Evropy hluboce proměnit – a do konce Trumpova funkčního období může být tento proces již nezvratně pokročilý.
Evropa tak může opět zjistit, že dějiny nejsou ničím, co by bylo bezpečně uzavřeno v učebnicích. Staré rivality a úzkosti, které formovaly kontinent po staletích, mají znepokojivou vlastnost: vracejí se obvykle tehdy, když se podaří veřejnost přesvědčit, že jsou navždy pryč.