Ve stínu maďarských voleb a krize okolo Íránu v českých médiích – na rozdíl od těch světových – trochu zapadla jiná důležitá geopolitická událost: návštěva předsedkyně tchajwanského opozičního Kuomintangu (KMT) v Číně, korunovaná jejím setkáním s prezidentem Si.
Možná šlo o záměr. Detailnější pohled na tuto návštěvu, první po deseti letech, by totiž musel odhalit, jak zoufale amatérské a neznalé doposud byly tanečky českých „tchajwanců” v čínském porcelánu. Všechno totiž vsadili na vládní „prezidentskou” Demokratickou pokrokovou stranu (DPP), která si v minulých letech nepříliš skrytě pohrávala s myšlenkou tchajwanské nezávislosti a napínala tak vztahy s velkým sousedem za Tchajwanskou úžinou až za meze únosnosti. Činila tak s vědomím dlouhodobého bezpečnostního krytí z USA. Jenže časy a s nimi i zájmy se mění. Stačí si přečíst nové americké strategické dokumenty (např. Národní obrannou strategii, kde na rozdíl od dřívějška už není o Tchaj-wanu ani slovo).
V mnohem starším a zkušenějším KMT lépe a rychleji pochopili, že fouká nový vítr a že na staré záruky se nedá tak úplně spoléhat. Protože KMT ovládá opoziční většinu v parlamentu (legislativní jüan), zablokovali tam na počátku roku 2026 plánované vládní výdaje na nákup zbraní právě z USA ve výši 40 mld. USD s tím, že by to byla pro Čínu vysloveně hozená rukavice. A nynější čínskou anabázi předsedkyně KMT, Čeng Li-wen, nelze nazvat jinak než mírovým poselstvím. Nebo spíš voláním po „klidu na práci”.
Samozřejmě ani KMT, tradiční Čankajškova strana, si nepřeje „sjednocení” pod nadvládou komunistické Číny, podle modelu „jedna země, dva systémy”. Nejlépe jí ale vyhovuje takzvaný konsensus z roku 1992, kde obě strany uznávají existenci „jedné Číny”, ale každá si ji vykládá po svém. K tomuto kompromisu se předsedkyně Čeng explicitně přihlásila, stejně jako odmítla jakoukoliv koketerii s myšlenkou nezávislosti.
Jinak byla návštěva vyplněna zdůrazňováním společných kořenů, historie, kultury, jazyka, příbuzenských svazků na obou stranách úžiny v řadě emotivních vystoupení, stejně jako společných zájmů na rozvíjení turistiky, obchodu, investic. K postupné deeskalaci by to zatím jako základ mohlo stačit.
Ideologické bubliny místo investic
A co ČR? Vztahy s Čínou jsme sice kvůli Tchaj-wanu nikdy nevyhrotili tak, jako Litva, která, letošními slovy své vlastní premiérky, takto „skočila pod vlak”, ale chvílemi jsme od toho nebyli daleko. Přesto však naše „hodnotové” námluvy, hnané představou bývalé vlády o „havlovské” politice, skončily nevalně. Tchaj-wan směřuje své evropské investice pragmaticky do velkých ekonomik. Jen Německo přitáhlo v posledních letech víc než polovinu tchajwanského kapitálu, zatímco Česko zůstává v tomto ohledu marginální. Malý trh je prostě malý trh, i když umí nafukovat velké ideologické bubliny.
Pokud jde o ideologii, prýští i z neuvěřitelných stanovisek některých českých „expertů”, kteří už šmahem od boku nálepkují zmíněný KMT jako „pročínské kolaboranty”, jako by se snad vůbec neorientovali ve vnitropolitické situaci na Tchaj-wanu. To je opět krátkozraké a kontraproduktivní, protože takto jednostranný postoj nám může na samotném Tchaj-wanu jedině uškodit.
Deset let od návštěvy Si Ťin-pchinga: od nadšení k paranoji
Nikdo ovšem netvrdí, že s Čínou to funguje skvěle. Letos uplynulo deset let od velikonoční návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze. Za tu dobu se ukázalo, jak svižně se česká debata umí otočit. Od velkých očekávání investic k téměř instinktivní nedůvěře. Přitom obě polohy mají něco společného: byly a jsou mnohem víc českým příběhem než čínským.
Začněme čísly. Z čínských investic do Evropské unie získává střední a východní Evropa jen zlomek, asi 1–2 %. V absolutních hodnotách přišlo za poslední dekádu do zemí regionu zhruba 10 až 15 miliard eur, přičemž nejvíc získalo Maďarsko (baterie CATL, BYD), Polsko a Srbsko. Česko zůstalo stranou. Ne proto, že by jej někdo „vyškrtl”, ale protože nemá, co investoři hledají: velký trh, levnou pracovní sílu nebo strategické zdroje. Také v korupci a ochraně investorů jsme jen průměrní. Nic, co by investora přimělo sednout do letadla jen kvůli Praze.
Je ale nutné si také připomenout nepříjemnou pravdu, totiž, že masivní investice nikdy neslibovala čínská strana. Slibovala je část českých politiků a podnikatelů, z nichž nejviditelnější byla skupina kolem tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. Z mýtu nenaplněných investic se ale i tak stala mediální zbraň. A z ní se rychle stala ideologie.
Antičínská kampaň: kdo za ní stojí?
Antičínská vlna po roce 2018 měla i reálné důvody, včetně hackerských útoků, ale zároveň ji uměle posilovala bezpečnostní komunita, think-tanky i neziskový sektor, mnohdy napojené na americké a tchajwanské grantové struktury. Programy podporované například americkou organizací NED dlouhodobě financují projekty zaměřené na „odolnost vůči vlivům autoritářských států”. Administrativa Donalda Trumpa nakonec v roce 2025 část těchto programů omezila a zveřejnila – a tím mimo jiné otevřela debatu, kdo a jak formuje veřejný diskurz.
Jaké jsou tedy praktické výsledky protičínské kampaně v Česku? Prostředí, kde je téměř každý projekt s čínskou účastí politicky toxický. Kde se investice posuzují víc podle vlajky než podle návratnosti. Když nejde o to, kolik to vydělá, ale odkud to přišlo. Kde se každý odlišný názor od paranoidně jednostranné konfrontační strategie automaticky považuje za výsledek „vlivového působení, nepřátelské propagandy” nebo podvratné činnosti „agentů”.
Paradoxně přitom čínské výrobky na český trh dál proudí. Jen na nich nevydělává domácí investor, ale zahraniční prostředník. To je asi jako zakázat ve městě pekaře, ale ráno si stejně koupit rohlík – jen je o něco dražší a z vedlejší obce.
Česká tradice
Když si čeští stavové volili ve středověku svého krále, často sáhli po cizinci, aby „neměl domácí vazby”. Výsledek? Domácí vazby neměl, ale měl zahraniční zájmy. A nepřekvapí, že vždy silnější.
Od vzniku moderního státu má tak Česko tradici závislosti na „metropoli”, pomáhající mu definovat vlastní zájmy. Postupně se na pozici této metropole vystřídala Paříž, Londýn, Berlín, Moskva, posléze Washington, ke kterému se dnes částečně přidal Brusel. Vždy někdo, kdo to „umí lépe”. V tom jsme jako satelitní stát velmi důslední: když už nemáme plán, odvahu ani názor, máme alespoň patrona, který to za nás vymyslí.
Dnešní situace je však jiná. Někdejší metropole Spojených států se víc soustředí na vlastní soupeření s Čínou, a přitom zvyšuje ekonomický tlak i na spojence včetně Evropské unie. O „malé satelity” už v nově se rodícím světovém pořádku není takový zájem jako dřív.
Přemýšlet sami za sebe
Česká politika tak stojí před nezvyklým úkolem – začít přemýšlet sama za sebe. Což je, přiznejme si, disciplína, kterou jsme dlouho netrénovali. Česká zahraniční politika by měla své klišé o „mostu mezi Východem a Západem” zúžit jen na „mýtnou bránu”, kde vybíráme poplatky, ale neřídíme směr. Jenže s držením prostoru přichází i odpovědnost. A ta se nedá outsourcovat.
Česká ekonomika stojí před reálnými výzvami: zpomalující růst v Evropě, tlak na průmysl, proměna globálních dodavatelských řetězců. V takové situaci je pragmatická zahraniční politika výhodou, ne slabostí.
Staré přísloví říká: „Když se dva hádají, třetí se raduje.” V čínské verzi pak ještě výstižněji: „Když se pták a škeble přou, bere rybář.” Problém je, že Česko se často snaží být tím, kdo se hádá, místo toho, aby vydělalo z pozice rybáře. Hlavní otázka tak zůstává otevřená: dokáže si Česko definovat své vlastní zájmy bez ohledu na to, kdo je právě v pozici „metropole”?
Pokud ne, budeme dál přecházet od nadšení k rozčarování. Pokud ano, možná zjistíme, že svět není ani pro-, ani protičínský. Jen poměrně chladně vypočítavý. A také, že v něm platí jednoduché pravidlo: kdo si neumí spočítat vlastní zájmy, ten obvykle zaplatí cizí účet.
Vít Vojta, sinolog (na snímku), Jan Zahradil, poradce ministra zahraničních věcí ČR, ASIASKOP
Úvodní foto AI: Gemini