24. června 2016 se ve Velké Británii konalo referendum o členství této země v Evropské unii. Při volební účasti 72,21 % registrovaných voličů se proti dalšímu setrvání v EU vyslovilo 51,89 % voličů, pro setrvání bylo 48,11 %. Britský premiér David Cameron, který byl pro setrvání země v EU, vzápětí rezignoval a do čela britského kabinetu se postavila nevýrazná, fakticky proevropská, Theresa Mayová.
Rozhodnutí britských voličů bylo svobodnou demokratickou volbou. Bylo výrazem veřejné vůle, vzniklo zdola, navzdory varování (snad i vyhrožování) části politických a podnikatelských elit, a bylo učiněno navzdory skrytým hrozbám z Bruselu, Berlína či Paříže. Už jenom onen způsob „zrodu“ brexitu byl pozitivní zprávou a optimistickým signálem, byl výrazem naděje, že budoucnost evropského uspořádání může existovat i „mimo EU“.
V tomto slova smyslu jsme vnímali volební poselství – britský výsledek jsem brali za jistou inspiraci pro podobně smýšlející voliče v jiných členských státech EU.
Zvraty a rozvraty
Přesto jsem již v červenci 2016 s obavami napsal: „Pokud by si současná i budoucí britská politika při vyjednávání podmínek i cílů odchodu Velké Británie z EU nepočínala dostatečně rozhodně a přesvědčivě, pokud by procesu odchodu Britů z EU chyběla výrazná, silná, přesvědčivá osobnost lídra, pak by mohla v Británii s přibývajícím časem převládnout z výsledků referenda skepse a převážit sentimentální nálady po návratu.
V takovém případě by se selhání britské politické scény snadno přelilo do kontinentální části EU, kde by na jedné straně oslabilo chuť i odvahu lidí toužících po zásadních změnách ve fungování EU ve svém úsilí pokračovat, na straně druhé by to zásadně posílilo evropské instituce, které by ucítily nečekanou šanci ‚utáhnout šrouby‘“.
Moje tehdejší obavy se naplnily a žádnou velkou radost mi to při ohlížení se zpět nedělá.
Hlavní britské politické strany, konzervativci i labouristé, byli zjevně výsledkem referenda překvapeny a neuměly na něj adekvátně reagovat. Vládnoucí konzervativci, namísto rozhodného jednání, se začali utápět v hledání budoucího lídra. Stala se jím – až téměř jeden měsíc po referendu (!) – ambiciózní Theresa Mayová. Nebyla přesvědčenou zastánkyní odchodu Velké Británie z Evropské unie a tomu odpovídalo i její rozhodování. Nejasné, pomalé, váhavé.
Své způsobil také vnitřní rozvrat konzervativců samotných, ve kterých nešlo pouze o hluboké spory mezi zastánci a odpůrci setrvání v EU, ale na povrch vyhřezly i letité politické spory jako důsledek dlouhodobé absence rozhodného lídra v čele konzervativní strany. Legendární Thatcherová sice svou politikou v mnoha směrech položila základy, na kterých byl brexit vybudován, nástupce, který by v její politice důsledně a rozhodně pokračoval, se ovšem již nenašel.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Trvalá beznaděj
Váhání a nerozhodnost na britské straně byly rozhodujícími faktory, které pomohly zděšeným evropským institucím přežít šok z výsledků svobodného rozhodnutí britských voličů. Čím více britská politika zabředávala do vnitřních neshod a odkladů aktivace klíčového článku 50 Smlouvy, tím více času poskytovala unijním kontinentálním elitám k nalezení ztracené rovnováhy a formulaci jejich vlastní společné pozice. Ta nebyla vytvářena jako základ pro vyjednávání s Velkou Británií, nebyla zamýšlena jako nezbytná kritická reflexe unijních politik, ale byla namířena proti všem dalším uvnitř EU, kteří zastávali kritické pozice vůči evropskému unifikačnímu procesu.
Bylo skličující i frustrující sledovat neschopnost britských konzervativců, s jakou pomáhali resuscitovat a stavět na nohy bruselskou politickou byrokracii i lídry klíčových unijních členských států.
Připomínám-li dnes desetileté výročí britského referenda, jehož výsledky nám některým tehdy udělaly radost a považovali jsme je za impozantní rozhodnutí vzniklé zdola mimo rozhodující stranické elity, nejde mi o detailní popis historických procesů. To je velký námět na knihu, ne glosu. V té mi jde o několik poučení, které brexit, a zejména vývoj po brexitu, ukázal.
Vývoj před britských referendem i po něm ukázal, jak klíčové jsou v politickém procesu fungující politické strany a jak nezbytná je dlouhodobá péče o jejich ideovou výbavu i kultivaci budoucích politických lídrů. Brexit obnažil katastrofální stav britských politických stran, zejména konzervativců. A beznaděj těchto stran nejen do dneška přetrvává, ona se s přibývajícími léty dokonce prohlubuje.
Se stavem politických stran souvisí i další podstatné poučení: bez rozhodných, připravených, ideově i argumentačně vybudovaných politických lídrů v čele svých stran je jakýkoli odpor proti unijním strukturám nemyslitelný. Existence přesvědčivých lídrů v čele silných stran schopných svým realistickým programem na svoji stranu strhnout rozhodující masu voličů je základním předpokladem úspěchu. Takové lidi v čele neměli ani konzervativci, ani labouristé. I proto vše dopadlo když už ne přímo porážkou britských vyjednavačů, tak alespoň jakousi podivnou remízou.
Naděje i naivita
Pro všechny, kdo v Evropské unii dál setrvávají, by mělo být podstatné i následující poučení, které „postbrexitové“ období potvrdilo. Jsou jimi mimořádná odolnost, názorový oportunismus i bezohledná taktická flexibilita. Ty umí evropské instituce a jejich elity využít s mimořádnou rozhodností, pokud je ohrožena existence byť jen části jejich pravomocí, které si za ta léta evropského unifikačního procesu ukradli na národních státech. Pečlivě by si měli „postbrexitovské“ chování unijních lídrů i bruselských vyjednavačů prostudovat všichni ti naivní snílkové věřící, že „Brusel je jen moloch stojící na hliněných nohách, do kterého stačí jen tak trochu šťouchnout“. Nic takového není pravda.
Co tedy lze po těch deseti letech po britském referendu říci?
Je sice pravda, že Velká Británie již členskou zemí EU není, je ale pravda, že brexitu se tamní politika nechopila jako formy impulsu nové politické energie k budování své země mimo struktury EU. Dokonce se zdá, že dnešní britské politické elity by se svými názory na zelenou politiku, migraci, feminismus, genderismus i válečný „antirusismus“ mohly snadno stát v čele EU.
Jak se na to dívají britští voliči necháme na nich. My však nemůžeme období po brexitu, s nímž jsme spojovali zásadní otřesení současného evropského unifikačního modelu, hodnotit jinak, než jako promarněné naděje.