S optimismem je třeba šetřit. Přesto se zdá, že Američané s Íránci směřují k ceremoniálnímu podpisu memoranda o ukončení vzájemných bojů, otevření šedesátidenního okna k dalším vyjednáváním, otevření Hormuzského průlivu a uvolnění obchodu s ropou a dalšími ropnými produkty.
Rozpálená kamna
To jsou – po měsících tvrdých válečných střetů a vzájemného vyhrožování na hranici použití zbraní nepředstavitelného účinku – zprávy nadějné. Intenzita, s jakou k vyjednávání přistoupila zejména americká strana, svědčí o tom, že si Američané ve válce s Íránem sáhli na horká kamna, zle se popálili a dělají vše pro to, aby z této pasti co nejrychleji vyklouzli.
Teprve budoucnost ukáže, jakým směrem a s jakou rychlostí se bude situace v Perském zálivu zklidňovat. Bylo by proto příliš zbrklé vyvozovat předčasné závěry či dokonce poučení, několik postřehů si ale snad již dovolit můžeme.
Války pro dosažení cizích cílů
Je evidentní, že USA se nechaly zatáhnout do války s Íránem kvůli izraelským zájmům a dosažení izraelských cílů na Blízkém východě. Izraelskému premiérovi Netanjahuovi se ve druhé polovině února podařilo přesvědčit v té době stále ještě váhajícího Trumpa o nezbytnosti okamžitého úderu na Írán kvůli Izraelem vyfabulované zámince, že Írán je těsně před dokončením nukleární zbraně a je připraven ji pomocí svých raket použít.
Americké zpravodajské služby sice nic podobného nepotvrzovaly, což jejich ředitelka Gabbardová prohlásila veřejně (a posléze ji to stálo místo), přesto Američané s Izraelci začali Írán intenzivně bombardovat a nechali se Netanjahuem vmanévrovat do složitě řešitelné situace, která nemohla skončit jinak než americkým ponížením v regionu.
Írán se nerozsypal
Američané, zřejmě pod vlivem Izraelců, podlehli představě, že Íránci nečekají na nic jiného, než na několik vojenských úderů na íránská centra politické a vojenské moci, vyjdou do ulic a tamní režim rychle svrhnou sami. K ničemu podobnému nedošlo a Trump musel být šokován íránskou reakcí a sjednoceným íránským odporem.
Po každém útoku, jehož cíli bylo systematicky zabíjet politické a vojenské špičky íránského režimu, se okamžitě objevili další připravení lidé. Írán prokázal mimořádnou připravenost na válku, personální odolnost i propracované metody, kterými dokázal klamat útočníky. Ovšem to hlavní, to, co Američany zřejmě překvapilo nejvíc, byla ochota obyčejných Íránců podpořit íránskou vládu (od které si toho moc dobrého neužili).
Írán se vnitřně nerozsypal, nenechal si vnutit vnitřní revoluci a rozklad, nerozpadl se na jednotlivá proti sobě bojující teritoria (jak doufal Izrael). V tomto slova smyslu Írán potvrdil, že je regionální mocností, kterou lze porazit jen velmi obtížně. Válka s Íránem znovu (pokolikáté již v americké historii) Američanům ukázala, že promýšlet a vést válku z moralistických, wilsonovsky idealistických důvodů, nemusí nakonec dobře skončit.
Ropa jako geopolitická páka
Je až neuvěřitelné, jak Američané podcenili schopnost Íránu využít své nerostné bohatství (a bohatství států celého Perského zálivu) jako mohutnou vyjednávací páku, v jejímž důsledku se významná část světa stala jen bezmocným rukojmí americko – íránské války za izraelské cíle. Stačí pohled na mapu regionu a člověk nemusí být stratégem: od začátku bylo přece jasné, že uzlovým problémem i klíčem řešení bude průchodnost Hormuzského průlivu.
Nedomyšlení, podcenění (či jak to vůbec nazvat) hospodářských důsledků, které zaminování a uzavření Hormuzu vyvolaly, donutily Američany vážně vyjednávat a jsou příčinami i jejich porážky v této válce, přestože Trump tvrdí opak.
Je prokazatelnou pravdou, že v USA nejvlivnější a nejorganizovanější politicko – hospodářskou lobby jsou Židé. Na tyto kruhy se Netanjahu může vždy spolehnout. Mají přístup do centrálních amerických úřadů, umějí vzít za správnou kliku ve Sněmovně reprezentantů a Senátu. Jejich vliv skrze média je ohromný (Mark Levin ve svém programu Life, Liberty and Levin na televizi Fox News veřejně vyzýval k jadernému útoku na Írán).
Proč existují jen izraelské zájmy?
Izrael, pro dosažení svých zájmů na Blízkém východě, umí svého vlivu v USA využít. A nejen tam. Podobně se mu daří v Evropě. Vyjádřit své výhrady na počínání izraelské politiky na Blízkém východě v důsledku okamžitě znamená být „propalestinský“. Tato atmosféra, která má své hluboké historické kořeny i podhoubí, ze kterého vyrůstá, umožňuje Izraeli sledovat výhradně a beztrestně své cíle a nebrat při tom ohledy na zbytek světa. Americko–izraelská válka s Íránem to ukázala jasně, příkladů lze uvést více než dost.
Doufejme, že situace v Perském zálivu se bude postupně zklidňovat. Je to v našem zájmu. Čas ukáže, kdo bude vítězem a kdo bude poraženým. Čas ukáže, jak to bylo s íránskými jadernými zbraněmi a jejich balistickými nosiči. Čas ukáže, jak hospodářské důsledky této války promění okolní svět i Západ samotný.
Co je ovšem vidět už dnes, je potvrzení staré pravdy: Pouč se z toho, když si sáhneš na rozpálená kamna!