Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Je snadno logicky dokazatelná, i když materialisté vysvětlují lidské vědomí a veškerou rozumovou, duševní, intelektuální a duchovou činnost lidským mozkem a jeho aktivitou. Přesto je vědecky nesporné, že během 7–9 let se hmota lidského těla včetně mozku úplně obmění, člověk přesto od dětství až po vysoké stáří si je vědom, že je jeden a týž, že není někým „jiným“ ani po 60 letech.
Důkazy vědecké
Člověk není jen tělo, neboť může jednat i proti jeho žádostem: má hlad, ale postí se, chce se mu spát, ale bdí… Kdyby byl pouhým tělem, nemohl by jednat proti němu, ale byl by ho poslušen.
Člověk má vůli, tj. chce. Neusiluje však jenom o dobra tělesná, jako jsou pokrm, nápoj atd., ale i nehmotná, čistě duchovní, jako jsou svoboda, pravda, ctnost, čest, krása, Bůh. Již pouhá snaha o tato dobra je pro člověka zdrojem radosti. To by nebylo možné, kdyby duše byla jen hmotná, pak by ji lákala jen dobra smyslná, po nadsmyslných by netoužila, jako po nich nebaží zvíře.
Existenci duše schopné samostatného života nezávisle na těle dokazují i zážitky mnoha lidí ve stavu tzv. klinické smrti. Viděli své tělo např. na operačním stole a slyšeli, o čem se lékaři baví. Ti potom potvrdili svědectví těchto pacientů. Slepí nebo hluší od narození po návratu ze stavu klinické smrti sdělili, co kolem sebe viděli a slyšeli, a všechno odpovídalo skutečnosti, po resuscitaci ale opět vidět a slyšet přestali. To by nebylo myslitelné, kdyby neexistovala duchová podstata člověka, tj. nesmrtelná duše.
Důkazy z Písma
Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v Bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v současné Církvi vlivné pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání.
Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý Bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie.
Objednávejte živou vodu zde
Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM (novém mešním obřadu z r. 1969) ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.
Pátá základní pravda víry se tedy tichou cestou vytratila. Všimněme si ale samotného Písma sv. Je pravdou, že biblické texty ji neznají?
Starý zákon
Napřed tedy Starý zákon. Ano, na jeho některých stránkách se zdůrazňuje život na této zemi jako největší dobro, posmrtný život je zahalen jakýmsi pochmurným tajemstvím, čehož dnes využívají ve své argumentaci právě sektáři. V Žalmu 87 je psáno: „Mezi mrtvými je moje lůžko, mezi padlými, co leží v hrobě, na které už ani nevzpomeneš, ze vší péče tvé jsou vyloučeni. Uvrhls mě do hluboké jámy, do propasti, do nejhlubších temnot… Konáš divy pro ty, kdo jsou mrtví? Mohou stíny vstát a tebe chválit? Vyprávějí o tvé lásce v hrobech, o tvé věrnosti tam v říši mrtvých?“
Duše zesnulých jsou zde nazývány „stíny“, které leží v hrobu nebo jámě (hebr. šeolu). Není známo, zda tyto „stíny“ mají nějaké vědomí o sobě a v jakém rozsahu. Obsahově tytéž formulace bychom našli i v knize Job, Kazatel nebo u některých proroků.
Jenže ve Starém zákoně (SZ) se vyskytují i texty s jiným obsahem. V 1 Sam 28,5n král Saul si nechá od čarodějnice vyvolat ducha Samuelova a konverzuje s ním, což je dokladem, že starověcí Izraelité věřili v nesmrtelnost lidské duše a v nepomíjejícnost lidského vědomí po smrti. V Kaz 12,7 se píše: „A prach se vrátí do země, jak byl, duch vrátí se k Bohu, který ho dal.“
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Kniha Moudrosti 3,1n uvádí: „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce, a nedotkne se jich pražádná trýzeň. Zdály se mrtvými očím pošetilců, jejich odchod byl považován za neštěstí a jejich rozloučení s námi za záhubu, ale jsou v pokoji… Po nepatrné trampotě dojdou velikých dobrodiní…“ Ve 2 Mak 12,39n se Juda Makabejský modlí za padlé, aby jim Bůh odpustil jejich hříchy, což předpokládá ne pouze víru ve vzkříšení těla na konci časů, ale i v samostatný život duše po smrti.
Židé ve SZ věřili v život duše po smrti, jejich představa však postrádala konkrétních obrysů. Podstatně větší důraz kladli na vzkříšení těla při posledním soudu, který někteří z nich spojovali s příchodem Mesiáše a obnovou Izraelského království.
15 zastavení nesmrtelnosti
Nový zákon mlhavé starozákonní pojetí o nesmrtelnosti duše konkretizuje a dává mu jasné kontury. Jeho řeč je tak zřetelná, že umlčí jak adventisty a jehovisty, tak i současné neomodernisty. Nutné je pouze, aby katolíci Nový zákon opravdu znali a byli schopni z něj citovat adekvátní místa. Celkem 15krát dokládá Nový zákon existenci nesmrtelné lidské duše! Projděme si to:
1.„Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabíti nemohou. Ale bojte se spíše toho, jenž může duši i tělo zatratiti do pekla…“ (Mat 10,28; Luk 12,4). Z úst jehovistů lze ale slyšet námitku: „Duše“ se hebrejsky řekne „ruach“, což v překladu znamená duch, dech, vanutí, ale také život. Podobně řecké slovo „psyché“, jež je v řeckém originále použito, znamená kromě duše též život. Dobrá, ale co to mění na podstatě věci? I když místo slova „duše“ dosadíme slovo „život“, je přece jasné, že tento život je v kontextu chápán nezávisle na těle. Inu, tonoucí se i stébla chytá.
2.„Kdokoliv řekne slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, kdo však je řekne proti Duchu Svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku ani v budoucím…“ (Mat 12,32). Tento úryvek je běžně uváděn jako potvrzení katolické nauky o očistci. V Novém zákoně přitom platí tak jako ve Starém, že při posledním soudu už žádné odpuštění hříchů nebude, jestliže tedy Spasitel mluví o odpuštění hříchů „v budoucím věku“, musí se jednat o dobu mezi fyzickou smrtí člověka a vzkříšením k poslednímu soudu, čili o samostatný život duše po smrti.
Račte vstoupit do Akademie
Katolická církev samozřejmě učí – a četné výroky Ježíše Krista to potvrzují – že po tělesné smrti člověka nastane soukromý soud, po němž už také nebude žádná možnost odpuštění hříchů, nicméně plnost odpuštění nastupuje teprve tehdy, až jsou odpykány i tresty za hříchy. Právě toto odpykání trestů jakožto součást odpuštění má na mysli Pán Ježíš, odpykání trestů v očistci, což se týká nesmrtelné duše.
Ježíš na hoře Proměnění
3. Když Ježíš na hoře Proměnění zjevil svou slávu, ukázali se vedle něho Mojžíš a Eliáš a hovořili s ním (Mat 17,3; Mar 9,3; Luk 9,31). Mojžíš byl přitom už dávno mrtvý (u Eliáše je to sporné, neboť podle Písma sv. byl odvezen na hořícím voze, ale to není předmětem našich úvah), jestliže tedy s Kristem mluvil, ačkoliv jeho tělo už zetlelo v hrobu, pak musela být přece logicky živa jeho duše.
4. „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. Není přece Bohem mrtvých, nýbrž živých…“ (Mat 12,27; Luk 20,37–8). Tato slova řekl Pán v polemice se saduceji, kteří popírali vzkříšení mrtvých. Jestliže uvádí jako argument, že patriarchové Abrahám, Izák a Jakub žijí a nejsou mrtví, ačkoliv ke vzkříšení těl dosud nedošlo, tak je jasné, že žijí jejich duše, což je základní předpoklad k tomu, aby se mohly spojit s tělem v hrobě, čili základní předpoklad vzkříšení. Zde je vyjádřena nauka Církve: ke vzkříšení těl při druhém příchodu Kristově dojde tak, že nesmrtelná duše se v tom okamžiku znovu spojí se svým mrtvým tělem, které ožije.
5. Nejpádnějším argumentem Nového zákona (NZ) ve prospěch nesmrtelnosti duše je však vedle 1 Petr 3 (srvn. níže) vyprávění Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19–31). Duše žijí po smrti, mají jasné vědomí a komunikují s druhými. Boháč je v pekle, rozmlouvá však s Abrahámem, který je „na jiném břehu“. Lazarova duše se však neocitá v nebi, nýbrž „v lůně Abrahámově“. Tím Ježíš rozšiřuje obzor židovského chápání šeolu jakožto místa temnoty a potvrzuje dosud nejasné starozákonní informace (Moudr 3,1n), že v tomto tzv. podsvětí existují i stavy (místa) blaženosti pro spravedlivé (srvn. výše).
Lůno Abrahámovo
Kristus v tomto evangelním příměru sděluje to, co stále učí Katolická církev: Před Kristovou vykupitelskou smrtí na kříži bylo pro všechny lidi nebe v důsledku dědičného hříchu zavřeno, duše spravedlivých odcházely po smrti do šeolu (podsvětí, předpeklí, přednebí…), kde sice žily ve stavu blaženosti, ale nikoli v přímém patření na Boha, což se týkalo i starozákonních patriarchů a proroků.
Poněvadž mezi nimi byl nejvýznamnější Abrahám, používá Spasitel termín „lůno Abrahámovo“. Teprve až Kristus na kříži zemřel, sestoupila jeho duše do těchto sfér, aby spravedlivé uvedla do dokonalé věčné blaženosti, jakou dává bezprostřední život s Bohem. Duše zlých, jejichž reprezentantem je zde onen boháč, odcházely do pekla a zůstaly v něm i po Spasitelově smrti.
Kdykoliv jsem v diskusi s jehovisty předložil tento citát, zmlkli a zmohli se pouze na koktání „… ale vždyť to je jenom podobenství“. Zapomínají přitom, že Spasitel právě skrze podobenství sděluje důležité pravdy víry a morálky, nehledě k tomu, že tady nemusí jít o podobenství, ale o konkrétní případ, jak naznačuje uvedení konkrétního jména žebráka Lazara. Těžká je ale domluva s lidmi, kteří ve vztahu k Písmu sv. se řídí zásadou „nehodící se škrtněte“.
Dnes budeš se mnou v ráji!
6. Všechna 4 evangelia uvádějí při zprávě o smrti Pána na kříži formulaci „… vypustil duši“ (Mat 27,50; Mar 15,37; Luk 23,46; Jan 19,30). Proč by evangelisté toto psali, kdyby duše po smrti umírala současně s tělem? U Lukáše ještě také čteme, že Ježíš řekl: „Otče, do tvých rukou poroučím ducha svého!“. Proč by svou duši poroučel Otci, kdyby ona měla zemřít současně s tělem?
Vysíláme zde
7. Lotrovi po pravici Spasitel řekl: „Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji!“ (Luk 23,43). Na tento jasný argument pro nesmrtelnost duše však adventisté a jehovisté namítají: Katolická církev toto zfalšovala, správný překlad zní: „Vpravdě pravím tobě dnes, budeš se mnou v ráji.“ Samozřejmě žádný doklad pro své tvrzení nepředkládají, nejsou schopni uvést jediný překlad Bible ze starších dob, kde by to tak znělo, ani žádný názor církevních otců, jenž by ten jejich podpořil.
8. „Abrahám, otec váš, zajásal, aby viděl můj den. I viděl a zaradoval se…“ (Jan 8,56). Poněvadž ve SZ nemáme žádnou zprávu o tom, že by Abrahám „viděl“ příchod Spasitele na zem, je zřejmé, že Kristus mluví o Abrahámovi na věčnosti, o jeho duši.
9. Když se zmrtvýchvstalý Pán zjevil apoštolům, „oni se ve svém zděšení a přestrašení domnívali, že vidí ducha…“ (Luk 24,37). Věřili tedy, že duše člověka žije i po smrti dál.
Samostatný život duše
10. Sv. Štěpán při kamenování „pln Ducha Svatého pohlédl k nebi a uzřel slávu Boží a Ježíše po pravici Boží. I řekl: “Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka po pravici Boží!´“ (Sk 7,56). Byl tedy do nebeské blaženosti volán hned v okamžiku své mučednické smrti, ne až v okamžiku vzkříšení těla při posledním soudu. Jeho tělo bylo pohřbeno, duše však šla do nebe.
11. Nesmrtelnost duše potvrzuje i sv. Pavel. Píše: „… chtěli bychom se raději vystěhovat z těla a nastěhovat se domů k Pánu…“ (2 Kor 5,8). Věří tedy v blažený život duše u Pána po jejím odloučení od těla.
12. Dále apoštol národů píše: „Znám jednoho člověka v Kristu: Ten byl před čtrnácti lety – zdali s tělem, nevím, anebo bez těla, nevím, Bůh to ví – uchvácen až do třetího nebe… uchvácen do ráje a uslyšel tajemná slova…“ (2 Kor 12,3–4). Co je to jiného než potvrzení katolické víry, že lidská duše je schopna samostatného života, vědomí a vnímání i mimo tělo?
13. A další výrok sv. Pavla: „Táhne však mě to na obě strany: toužím odejít odtud a být s Kristem – to by bylo mnohem lepší – avšak zůstati na živu je potřebnější pro vás…“ (Fil 1,23). Pavel tedy věří, že ihned po smrti bude žít s Kristem, tzn. jeho nesmrtelná duše.
Obrovský zástup spasených
14. Velmi významné je též svědectví sv. Petra. Píše o Kristu: „… podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše. S ní přišel hlásat zvěst také těm duchům, kteří byli ve vězení, těm totiž, kteří kdysi nevěřili, když Boží shovívavost čekala za dnů Noemových, kdy byla stavěna archa…“ (1 Petr 3,18–20). Petr potvrzuje nejenom nesmrtelnost lidské duše, jež se samozřejmě týkala i lidské duše Ježíšovy, ale i jeho sestup do podsvětí, aby spasené přivedl do ráje, což se týkalo i některých z těch, kteří zahynuli při potopě, ale v poslední chvíli litovali svých hříchů. Jehovisté však tvrdí, že tento citát, který jasně mluví proti jejich herezi, „katolíci zfalšovali“, aniž samozřejmě uvádějí konkrétní důkaz.
15. Zjevení sv. Jana informuje o obrovském zástupu spasených, „který by nikdo nespočítal…“ (Zjev 7,9–17), přičemž toto se odehrává ještě před posledním soudem a konečnou porážkou satana a jeho pomahačů. Totéž platí i o čtyřistačtyřicetitisících „těch, kdož měli jeho jméno (Beránkovo) a jméno jeho Otce napsáno na svých čelech…“ (Zjev 14,1n).
Máme tedy 15 jasných dokladů z Nového zákona ve prospěch základní katolické pravdy o nesmrtelnosti lidské duše. Uvedené citáty mohou sloužit katolíkům nejen jako argumentace proti sektářům, kteří tuto pravdu popírají, ale současně i jako obžaloba neomodernistických blábolů o tom, že víra v nezávislý život duše oddělené od těla je v rozporu s Biblí a odpovídá prý starověké řecké filozofii.
Nepovažují snad modernisté těchto 15 úryvků Nového Zákona za Bibli? Chtějí je škrtnout podobně jako Luther list sv. Jakuba?
Víra v nesmrtelnost lidské duše je proto plně biblická a nikoli převzatá z antiky.