Úterní volby do Kongresu visí nad hlavami amerických voličů jako katův meč – v polovině druhého funkčního období prezidenta Donalda Trumpa nejsou tyto volby pouze referendem o stavu Unie, ale možná ještě důležitěji, rozhodnutím o osudu samotného prezidenta. První dva roky „comebackového turné“ Donalda Trumpa se vůbec nevyvíjely tak, jak byli přesvědčeni Američané, kteří ho před dvěma lety zvolili do úřadu: ačkoli sliboval konec nekonečných válek na Blízkém východě, Spojené státy se ocitly zapleteny do nekonečné války na Blízkém východě, kterou zjevně nebylo třeba vést, a – což je z pohledu psychiky amerického voliče možná ještě horší – do války, kterou Amerika drtivě prohrává.
Neúspěšná vojenská dobrodružství na Blízkém východě a v jihozápadní Asii jsou již tři desetiletí běžnou součástí americké reality a volby – zejména volby v polovině volebního období, kdy jméno prezidenta na volebním lístku není – obvykle nezávisí na otázkách zahraniční politiky či národní bezpečnosti, ale spíše na místních záležitostech – takzvané domácí agendě. A pro spotřebitelsky orientovanou společnost, jakou jsou Spojené státy, neexistuje lepší barometr úspěchu či neúspěchu domácí agendy než stav americké ekonomiky. Odvěká otázka: „Je vám dnes lépe než před dvěma lety?“ je v současné době hlavním tématem diskusí a odpověď na ni by měla nahánět husí kůži každému Trumpovu stoupenci, který sleduje průzkumy veřejného mínění jako by to byl EKG a zoufale hledá známky životaschopného politického života: Američanům se rozhodně nedaří lépe.
„Je to ekonomika, hlupáku“ je slavný americký politický aforismus připisovaný Jamesovi Carvillovi, demokratickému stratégovi, který pomáhal řídit úspěšnou kampaň Billa Clintona v boji o americké prezidentské křeslo v roce 1992. Je to stejně platný argument dnes jako před 34 lety, což Donald Trump a jeho příznivci zřejmě zapomněli. „Krátkodobá bolest pro dlouhodobý zisk“ se stala Trumpovou odpovědí na Carvillovy moudré slova, což odráží cenu, kterou Američané platí u čerpacích stanic, když tankují benzín do svých aut nebo naftu do svých nákladních vozidel.
Amerika je zemí, kterou do značné míry definuje automobilový průmysl – když Bruce Springsteen zpívá úvodní verše písně „Racing in the Streets“ („Mám Chevrolet z roku ’69 s motorem 396, vstřikovacími hlavami Fuelie a řadicí pákou Hurst na podlaze“), není mezi námi nikdo, kdo by nemohl zavřít oči a představit si popsaný vůz. Ať už zpíváme s Bobbym Troupem o tom, jak si „užíváme jízdu na Route 66“ (kultovní americká dálnice spojující Chicago s Los Angeles), nebo s porozuměním přikývneme na název klasického alba Boba Dylana „Highway 61 Revisited“ (pojmenovaného podle úseku betonu a asfaltu spojujícího Minneapolis s New Orleans, který se proslavil jako „Blues Highway“ a poskytl útočiště Freedom Riders z amerického hnutí za občanská práva), americký dálniční systém a stroje, které po něm jezdí, utvářely naděje a sny po sobě jdoucích generací Američanů.
Když však rostoucí ceny benzínu ukrajují z tenkého polštáře pohodlí, který většina amerických výplat poskytuje na konci náročného měsíce práce, a prudce stoupající ceny nafty zvyšují náklady na dopravu natolik, že rostou i ceny právě těch věcí, které definují americkou kvalitu života – jídla, elektroniky, oblečení –, stává se americký způsob života neudržitelným a Američané začínají hledat někoho, koho by mohli vinit.
A tím někým je obvykle muž, na jehož stole kdysi visel slavný nápis „The Buck Stops Here“ (Zodpovědnost končí tady).
„Je to ekonomika, hlupáku“ je smutným odsudkem toho, čím se Amerika – a v širším smyslu i Američané – stala: zemí jednotlivců orientovaných na spotřebu, kteří již dávno opustili jakoukoli představu o kolektivním občanství, které kdysi sloužilo jako základ národa známého jako Spojené státy americké. Tato mantra odhaluje krutou pravdu o americkém lidu – dokud je politici budou udržovat v kokonu zdánlivého pohodlí, kde jsou vedeni k přesvědčení, že mohou plout z jednoho dne do druhého, zaplaveni mořem spotřebitelské nadměrnosti, budou Američané ignorovat prakticky cokoli, bez ohledu na to, co to o nich jako o národu vypovídá.
Ignorujeme skutečnost, že náš životní styl je postaven na koloniálním systému maskovaném jako „mezinárodní řád založený na pravidlech“, který – aby americkým spotřebitelům poskytl zboží, po kterém touží – vyžaduje, aby americký průmysl získával suroviny za ceny hluboko pod spravedlivou tržní hodnotou. To vede k vykořisťovatelským ekonomickým vztahům, které způsobují dětskou práci v Africe při těžbě vzácných zemin, díky nimž máme chytré telefony, kolem nichž se točí naše kultura, nebo k asijským manufakturám, kde se vyrábí oblečení, do kterého se halíme, a boty, v nichž se naparujeme, jako bychom byli na přehlídce.
Ignorujeme skutečnost, že naše ekonomika funguje na základě dluhu, který by byl pro jakýkoli racionální ekonomický systém neudržitelný, ale který je udržován při životě tiskem peněz, jejichž jedinou nadějí na životaschopnost je udržení statusu globální rezervní měny, zatímco americká vláda se současně snaží tento rezervní status využít k vydírání a zastrašování národů, aby si zachovaly svůj status amerických ekonomických kolonií.
Ve svém chamtivém objímání osobního konzumu a iluze prosperity, kterou vytváří, zavíráme oči před korporátní chamtivostí, díky níž se osobní bohatství našeho národa soustřeďuje výhradně do rukou horního 1 %, zatímco zbytek z nás se válí v bažině, o které jsme se přesvědčili, že je rájem.
Jak silná je droga chamtivosti a lakoty?
Dostatečně silná na to, aby Američané ignorovali prezidenta, který prodává přístup ke svým příspěvkům na sociálních sítích, a to tak, že ti, kdo se snaží profitovat z manipulativních účinků Trumpových příspěvků na sociálních sítích (které převzaly roli nástrojů deklarativní politiky), nebo z toho, že přátelé a rodina mohou vést národní diplomacii, která není ničím jiným než zástěrkou pro obohacování prezidentova nejbližšího okolí.
Dost silný na to, aby Američané přivírali oči nad napomáháním genocidě palestinského lidu ze strany někdejšího „přítele a spojence“ Ameriky, Izraele.
Dost silný na to, aby umožnil právě tomuto „příteli a spojenci“ vtáhnout nás do vojenské katastrofy na Blízkém východě, kde naši vůdci spáchali zradu jako úvodní akt nelegální agresivní války, která, zjednodušeně řečeno, nikdy neměla být vedena, natož zvažována.
Dostatečně silná na to, aby ignorovala historické pravdy tím, že podporuje nenávistí naplněné potomky nacistického německého režimu Adolfa Hitlera v podobě ukrajinských nacionalistů, kteří vyznávají odpornou ideologii Stepana Bandery, a to vše na podporu bující rusofobie, kvůli níž jsme se otočili zády k spojenci, který umožnil porážku nacistického Německa.
Dokud bude americký duch promazán mazivem domnělého bohatství a fantazií o pohodlí, které toto bohatství skýtá, americký morální kompas, jenž byl kdysi veden ideály a hodnotami zakotvenými v ústavě, již dávno opuštěné těmi, kdo vládnou, i těmi, kdo jim prostřednictvím svého hlasu dávají moc vládnout, již před zlem neváhá.
Jako lidské bytosti jsme kolektivně mrtví, jsme ekonomickými zombie nakaženými chamtivostí a vším, co tuto pohromu doprovází.
Proto je „Jde o ekonomiku, hlupáku“ více než jen politické varování.
Je to epitaf národa.
Američané zítra půjdou k volebním urnám a budou volit.
Budou volit podle svých peněženek.
Což znamená, že to bude špatný den pro Donalda Trumpa a pro ty, kteří přijali a podporovali jeho neúspěšnou politiku.
Nebudou však volit podle svého svědomí.
To znamená, že meč kata nebude pozastaven bez ohledu na výsledek.
Jejich hlasy nic nevyřeší, protože se snaží vyřešit problém, který nebyl přesně definován.
Politika Donalda Trumpa si zaslouží být u voleb odmítnuta.
Ale ne kvůli ceně benzínu.
Spíše kvůli tomu, co vypovídá o nás, lidech Spojených států, jako celku.
Vysoká cena pohonných hmot a z toho vyplývající nárůst životních nákladů pro průměrného Američana roztrhly kokon pohodlí, do kterého jsme se už příliš dlouho halili.
Zítra bychom měli hlasovat tak, abychom se osvobodili od omamného účinku tohoto kokonu.
Místo toho však většina Američanů bude hlasovat pro to, aby se tento kokon znovu nastolil.
A to bude obžaloba nikoli prezidenta Trumpa, ale nás samotných.