Amerika trpí smrtelnou závislostí na válce. Od roku 1950 vysílali prezidenti obou politických stran americké vojáky do konfliktů po celém světě, zabili nespočet lidí, obětovali životy a zdraví amerických vojáků a vojákyně a promrhali biliony dolarů. Přesto se těmto válkám nikdy nepodařilo dosáhnout cílů, které byly vyhlášeny na začátku těchto krvavých konfliktů.
Nepřátelé jsou nahrazováni novými nepřáteli, diktátoři ustupují novým diktátorům a údajně rozhodující vítězství se mění v nekonečné okupace. Těmi, kdo z toho těží, jsou vojensko-průmyslový komplex, zpravodajské agentury a politici, kteří zaměňují výkon moci za dosažení míru.
Americký lid si zaslouží odpověď na jednoduchou otázku: Co jsme z těchto neustálých válek získali? Odpověď zní: v oblasti národní bezpečnosti NIC, zato mnoho ztracených životů, státního dluhu, omezené svobody a rozvrácené ústavní vlády.
Vzor je známý. Vláda sděluje veřejnosti, že zahraniční protivník ohrožuje naši existenci, že diplomacie selhala a že vojenská akce bude omezená, nezbytná a úspěšná. Pak padají bomby, počet obětí stoupá a mise se mění. To, co začalo jako úzce vymezená operace, se stává rozsáhlejší válkou, změnou režimu, protipovstaleckou operací nebo časově neomezeným závazkem k demonstraci americké nadvlády. Následně se stupňuje špionáž na domácím území a federální zadlužení – to vše doprovázené falešným poselstvím o šíření demokracie a svobody.
Američanům bylo řečeno, že Vietnam byl nezbytný k zadržení komunismu, že Irák vlastnil zbraně hromadného ničení, že Afghánistán byl nezbytnou kampaní proti terorismu, že Írán by mohl „vyřadit“ Los Angeles. V každém z těchto případů odhalila propast mezi oficiálními ujištěními a konečnou realitou nebezpečí, které plyne z toho, když věříme vládním tvrzením, aniž bychom požadovali důkazy. Dnes už víme, že tyto výmluvy byly absurdní.
A ústavní pořádek byl systematicky obcházen.
Ústava dává Kongresu pravomoc vyhlásit válku. Tvůrci ústavy záměrně odepřeli prezidentovi jednostrannou pravomoc uvrhnout národ do války, protože chápali nebezpečí soustředění moci k zahájení nepřátelských akcí do rukou jedné osoby.
Přesto od roku 1950 američtí prezidenti opakovaně nasazovali americké síly do velkých konfliktů bez formálního vyhlášení války. Korea, Vietnam, Kosovo, Irák, Afghánistán, Libye, Ukrajina, Írán a četné další vojenské operace probíhaly na základě různých prezidentských teorií o pravomoci, vágních usnesení Kongresu a tvrzení o inherentní výkonné moci.
Některé operace získaly od Kongresu povolení k použití vojenské síly. Vágní povolení k použití vojenské síly však není bianko šekem na nekonečnou válku. Ani pravomoc prezidenta reagovat na útok by se neměla stát povolenkou k zahájení nepřátelských akcí, kdekoli se prezident rozhodne.
Kdy válka skončí? Kdo rozhodne, že její cíle byly dosaženy? Jaká událost zavazuje prezidenta k stažení vojsk domů?
Příliš často neexistuje uspokojivá odpověď.
Kongres se vzdal velké části své ústavní odpovědnosti a raději kritizuje válku, když se stane nepopulární, než aby přijal odpovědnost za její zákaz. Prezidenti si užívají zdání výkonu rozhodující moci, zatímco náklady svých rozhodnutí rozkládají na celé generace daňových poplatníků.
Problém ještě zhoršují zpravodajské služby. CIA prováděla tajné operace, podněcovala státní převraty, účastnila se zahraničních intervencí a vraždila a mučila způsoby, které unikají veřejné kontrole. Její tajné kapacity se mohou stát nástroji prezidentské zahraniční politiky, která funguje mimo rámec běžné odpovědnosti očekávané od ústavní republiky.
Autor Tom Woods poznamenal: „Ať už volíte kohokoli, dostanete Johna McCaina.“ Nejde tu o osobnost zesnulého senátora. Jde o bipartisánskou zahraniční politiku a trvalé a triumfální odhodlání establishmentu „hlubokého státu“ k intervencím, vojenské nadvládě a americké dominanci ve světě – bez ohledu na to, kdo je prezidentem.
Z toho těží vojensko-průmyslový komplex. Zpravodajské agentury rozšiřují svůj vliv. Dodavatelé v obranném průmyslu získávají lukrativní vládní zakázky. Politici se staví do role strážců národní bezpečnosti. Mezitím běžní Američané platí účty prostřednictvím daní, inflace, rostoucího dluhu a oportunitních nákladů spojených s utrácením peněz na ničení namísto produktivní činnosti doma; a naše občanské svobody jsou omezovány.
Republika, která nedokáže rozlišit mezi národní obranou a globální nadvládou, nakonec obětuje jak své zdroje, tak své principy.
Příklad toho představuje projev ministra zahraničí Marca Rubia z 7. října 2026 v Řecku. Projevil v něm hanebnou ambici. Vyzval k nekompromisnímu prosazování americké dominance a varoval, že Západ – eufemismus pro USA – musí bojovat za udržení své pozice „v čele světa“. Jednalo se o hluboce mylný a naprosto ignorantský názor, že americká svoboda, bezpečnost a prosperita nějakým způsobem závisí na americké vojenské nadvládě nad celou planetou.
Rusko a Čína mají legitimní bezpečnostní zájmy, regionální sféry vlivu a armády téměř stejně silné jako ta americká. Uznání této skutečnosti nevyžaduje schvalování jejich vlád, souhlas s jejich činy ani vojenskou podporu jejich protivníků. Vyžaduje to uznání toho, že ostatní velmoci se budou bránit tomu, co vnímají jako nepřátelské vojenské vpády v blízkosti svých hranic.
Pokud očekáváme, že Rusko a Čína budou respektovat legitimní americké bezpečnostní zájmy, musíme respektovat i ty jejich. Vzájemnost není ustupování; je to základ pro mírové a prosperující soužití.
Na rozdíl od Rubia lze vznikající mezinárodní řád lépe chápat jako tripolární, nikoli unipolární, přičemž Spojené státy, Čína a Rusko uplatňují různou míru vojenského, ekonomického a geopolitického vlivu. Jejich síla není rovnocenná a jejich zájmy jsou často v rozporu. Předstírat však, že Washington může donekonečna diktovat podmínky světového dění, je receptem na neustálou konfrontaci, nikoli na stabilitu.
Je Amerika ústavní republikou, nebo upadajícím vojenským impériem?
Republika brání svůj lid a své území před skutečnými hrozbami. Impérium se snaží formovat chování jiných národů prostřednictvím síly, nátlaku, kolonizace a neustálé hrozby intervence. První z nich vyžaduje bdělost; druhé – nekonečné násilí.
Nejnebezpečnějším nepřítelem americké bezpečnosti není žádná zahraniční mocnost. Je jím neschopnost naší vlastní vlády uznat, že pravomoc vést válku není neomezeným oprávněním vládnout světu.
Národ, jehož země nedokáže říci „ne“ neustálým válkám, nakonec zjistí, že války řekly „ne“ jeho osobním svobodám.