1. listopadu uspořádali vítězové předčasných parlamentních voleb v Srbsku z hnutí „Studentska lista (Studentská kandidátka)“ pochod na památku obětí, jež zahynuly při zřícení přístřešku na nádraží v Novém Sadu.
Tehdy, v roce 2024, zemřelo 16 lidí, včetně dvou dětí, jejichž strašlivá smrt předurčila vítězství současných takzvaných studentů. Srbské mocenské orgány v čele s prezidentem Alexandrem Vučičem nebyly schopny poskytnout občanům srozumitelné odpovědi na otázky „Kdo je vinen?“ a „Kdo byl potrestán?“ ani po dvou letech.
Náhlá opozice, jež vznikla na krvi obětí, se začala jakoby spontánně organizovat do kroužků s hlavním zájmem – nezapomenout na mrtvé. Postupně se zformovala do občanské skupiny „Studenti v blokádě“, která přerostla ve volební sdružení „Studentská kandidátka – Studenti vítězí“ (většina obětí byli totiž studenti). Zpočátku požadovali jen potrestání viníků.
Reklama
Když pochopili, že nikdo nic dělat nechce, vznesli požadavek na předčasné parlamentní volby a odvolání prezidenta Vučiće. A jak vidíme, zvítězili.
V předvečer druhého výročí se konala demonstrace a pochod, jehož se zúčastnily tisíce lidí. Smutná vzpomínka se mísila s oslavou vítězství. Odpověď na hlavní otázku však zůstává nejasná – co budou vítězové dělat, aby splnili své vlastní požadavky?
„Studenti“ nemají zatím ani jasný program vedení státu, ani kandidáty na vedoucí funkce, kteří by vzbuzovali byť jen minimální důvěru lidu, ba dokonce ani plán, jak prosadit své vlastní požadavky. A přitom kromě potrestání viníků prostřednictvím zjištění a zveřejnění jmen všech osob zapletených do katastrofy a odstranění Vučiće kladli „studenti“ důraz na boj proti korupci, na vytvoření nezávislého soudního systému, na revizi státních zakázek, reformu médií a zvýšení dostupnosti sociálních služeb (vzdělávání, zdravotnictví).
Reklama
Bude se vám to zdát nemožné a téměř neuvěřitelné, ale něco podobného sociálně-politickému výbuchu v Srbsku se rýsuje i ve Španělsku, kde došlo 28. října 2026 na vysokorychlostní trati Madrid – Sevilla nedaleko obce Urda (provincie Toledo, autonomní společenství Kastilie-La Mancha) k hrozné srážce dvou vlaků: vlaku AVE státní společnosti Renfe a vlaku soukromého provozovatele Iryo.
V okamžiku srážky bylo ve vlacích více než 500 cestujících. Několik vagónů vykolejilo a spadlo z náspu. V důsledku této tragédie zahynulo nejméně 69 lidí, desítky dalších utrpěly zranění.
Po celé zemi vzniká spontánně protestní hnutí s požadavkem objasnit příčiny tragédie, určit viníky a přiměřeně je potrestat.
Příbuzní obětí, ale i občané nejrůznějšího politického smýšlení, kteří nejsou lhostejní, se začali také samovolně organizovat do jakéhosi občanského hnutí bez jasné politické vazby na nějakou stranu. Přitom všichni požadují změnu politické moci ve Španělsku, na niž zatím kladou abstraktní, ale konkrétně zaměřenou odpovědnost.
Všichni si totiž dobře pamatují, že před devíti měsíci, v lednu 2026, došlo na téže trati k podobné nehodě se smrtelnými následky (zahynulo 46 lidí). Protesty tak nabyly výrazně politického charakteru. Současná tragédie se odehrála měsíc před předčasnými parlamentními volbami, které jsou naplánovány na 29. listopadu.
Reklama
Hlavními terči protestů se stali španělský ministr dopravy Óscar Puente a premiér Pedro Sánchez. A samozřejmě výrazně vzrostl tlak na vládnoucí Socialistickou stranu (PSOE). Zuřivě se ozvali i opoziční politici z Lidové strany Alberta Núñese Feijóoa a ultrapravicové strany Vox, kteří se snaží zorganizovat a vést tažení proti současné moci i za uchvácení moci.
To vše na pozadí požadavků na provedení nezávislého vyšetřování a auditu nejen „technických systémů“, ale i celé vlády a všech aspektů její činnosti. V tom vidí lidé záruku nezbytné změny ve vedení země.
Společným rysem obou zemí je, že v Srbsku už hnutí, jež také hledalo příčiny katastrofy, zvítězilo, a ve Španělsku to může být obdobné. Lidové hnutí, jež není vedeno žádnou konkrétní politickou stranou, hnutí, jež vzniklo naprosto spontánně.
Srbská „Studentská kandidátka“ byla zaregistrována jako volební subjekt nikoli jako politická strana, ale jako skupina angažovaných občanů, kteří mají své požadavky. Lidé sami začali mít podezření na korupci a netransparentnost při rekonstrukci nádraží v Novém Sadu a při zřícení jeho přístřešku, i proti následné pomalosti a neochotě úřadů záležitost vyšetřit. Proto vyvolali vlnu protestů. Jednou z hlavních hnacích sil se stali studenti, kteří rozhodili celou zemi blokádami vysokých škol, pochody a shromážděními.
Při sestavování volební listiny hnutí se na ni dostali učitelé, lékaři, právníci, umělci, sportovci a aktivisté, ale nebyli na ni zařazeni současní funkcionáři vládní koalice, ani parlamentní opozice, dokonce ani samotní studenti, kterým bylo nařízeno, aby dokončili studium na vysokých školách a nesnili o politické kariéře.
O něčem podobném se hovoří i ve Španělsku, kde roste míra nedůvěry vůči politikům a zesiluje se politizace lidí zdola. Proto mohou ve volbách zvítězit zcela nečekaní, málokomu známí lidé, kteří se náhle stali politiky.
Pokud budeme situaci analyzovat obvyklými pojmy, pak v Srbsku již došlo a ve Španělsku může dojít k lidové (ve smyslu lidem podporované) „barevné revoluci“. Ne však takové, kterou by organizovaly sorosovské nevládní organizace, prohnaní funkcionáři z opozice či jiní političtí dobrodruzi, kteří by využili lidové nespokojenosti a protestů, ale takové, která by vycházela ze skutečného a všeobecného lidového protestu.
Druhým rozdílem mezi událostmi v Srbsku a Španělsku na jedné straně a běžným politickým bojem či dokonce již obvyklými „barevnými revolucemi“ na straně druhé je bezprostřední důvod protestů. U běžných „barevných revolucí“, které se v posledních 20–25 letech odehrávaly po celém světě, šlo obvykle o volby. Přesněji řečeno – obvinění stávajících vlád z falšování jejich výsledků.
Volby jako rozsáhlá kampaň politizovaly značnou část obyvatelstva a tato politická aktivita v sobě akumulovala nespokojenost s vládou. Vznikla výbušná směs okamžitého jednání a očekávání změn, jež zachvátila široké masy aktivistů. Poháněni těmito pocity, dobře podněcováni organizátory ze Sorosovy sítě a placenými funkcionáři, vycházeli tito lidé na náměstí a svrhávali vlády.
Nyní je však důvod zcela jiný – katastrofy a pohromy, jež se stávají univerzálními spouštěči a záminkami pro projevy širší nespokojenosti.
To znamená, že organizátorům politických procesů, politickým stratégům, politologům a mistrům politických her, kteří dříve na objednávku svých pánů a sponzorů inspirovali „barevné revoluce“, už volby lezou na nervy. Nebo – vyčerpali svůj organizačně-protestní potenciál.
Na jejich místo nastoupily uměle vyvolané krvavé pohromy, které lze úspěšně zpropagovat prostřednictvím médií a internetu, podpořit je protestní základnou, obvinit z nich mocenské orgány a poštvat rozhořčené lidi proti nim. Nasměrovat nenávist lidu do potřebného směru, někdy i do velmi osobního (v Srbsku proti Vučičovi, na Ukrajině proti Viktoru Janukovyčovi).
Ve Španělsku se stal takovou terčovou osobou a provokujícím politikem premiér Sánchez.
Jinými slovy, pokud máme věřit americkému historikovi vědy Thomasu Samuelovi Kuhnovi, před našima očima se právě teď odehrává změna paradigmat – obecně přijímaných modelů vývoje politických procesů: celkového obrazu racionálního uspořádání společnosti, světového názoru, matrice, která charakterizovala souhrn přesvědčení, hodnot, technických prostředků a všeobecně uznávaných vzorů a šablon pro řešení složitých úloh.
Za zmínku zde stojí snad jen to, že ke změně paradigmatu došlo také v Srbsku, kde se v roce 2000 vlastně odehrála první úspěšná „barevná revoluce“ – buldozerová, namířená proti prezidentovi Slobodanu Miloševićovi. Poté se „barevné revoluce“ rozšířily po světě a dvakrát úspěšně a ničivě „navštívily“ Ukrajinu.
„Barevná revoluce“ v novém paradigmatu – založená nikoli na požadavku zrušení voleb, ale na vyšetření katastrofy – se testovala právě v Srbsku v letech 2024–2026 v podobě studentských protestů, při nichž studenti po celé zemi nepožadovali zrušení voleb, ale naopak jejich konání. Ovšem s podmínkou, že vláda, která se studentům nelíbí, bude vyměněna.
Bude velmi důležité zjistit, zda tito studenti měli zadavatele a sponzory. Pokud se tito lidé projeví nebo budou odhaleni, potom bude jasné, odkud vítr vane a kdo je tak chytrý, že vymyslel nový důvod ke svržení a změně moci.
Až bude Srbsko a možná i Španělsko sklízet plody změny vlády vyvolané technologickou katastrofou, mohou podobné procesy sehrát svou roli i v Řecku, kde se mají konat další parlamentní volby do 25. července 2027. Dokonce možná i dříve, pod tlakem lidí.
I nespokojení Řekové chtějí svrhnout stávající vládu a připravují se na protesty a ovlivňování veřejnosti, přičemž jako záminku využívají železniční neštěstí v Tempi. K neštěstí došlo v noci z 28. února na 1. března 2023 na stanici Evangelismos nedaleko města Larisa. Osobní vlak jel na trase Atény – Soluň.
Při čelním střetu osobního a nákladního vlaku zahynulo 57 lidí a dalších 85 bylo zraněno. Jedná se o největší železniční neštěstí v historii Řecka. S vyšetřováním příčin a určením viníků jsou Řekové nespokojeni dodnes.
Příbuzní obětí podali žalobu na premiéra Kyriakose Mitsotakise a dalších 16 osob s požadavkem, aby byla stanovena odpovědnost za katastrofu a aby bylo provedeno úplné vyšetření situace na železnicích za období 15 let před nehodou. V různých městech se konaly protesty a demonstrace, které občas přerostly ve střety s policií. Souběžně s tím byly vyhlašovány stávky, které vážně ochromily provoz veřejné dopravy.
Jak píší řecká média, vlna protestů nezůstala bez následků a příprava na volby se může stát katalyzátorem lidového protestu na nové úrovni. Takže – dlouho čekat už nebudeme…
Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (18:42 2. 11. 2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
Úvodní snímek je z jedné protivládní demonstrace v Řecku.