Rok 2017. Svět prahne po lithiu, v EU se stává elektromobilita naprosto klíčovým tématem, po lithiu je velká sháňka. A v prostoru EU je lithia málo. Však Čína ovládá 90 % trhu s lithium-iontovými bateriemi a jsme na ní zcela závislí i v tom našem greendealovém boji proti fyzikálním zákonům. Chopila se Česká republika příležitosti a zahájila těžbu těch odhadem tří procent světových zásob, které jí leží na Cínovci? Nezahájila.
Na řadu přišlo dohadování, vymlčování, byrokratické průtahy, kompostace budoucnosti a přeprodávání do zahraničí. Jak je naším zvykem. Výsledkem je vyhláška na úřední desce Ústeckého kraje v roce 2026, kde se má představit úmysl těžby. Ten budou moci zpochybnit a napadnout občané, dotčené obce a i přes silná slova Motoristů neziskovky. Teď teprve začne lítý boj o to, zda se v Krušných horách začne psát historie nové těžby.
„Dneska je tam nádherná příroda, která měla být součástí CHKO Krušné hory. A panuje obava, zda z toho bude město nějak profitovat. Když se v minulosti těžilo uhlí, část katastru zmizela, lidé dostali dva tisíce korun pohřebného a to bylo všechno,“ uvedl pro Novinky starosta Dubí Jiří Kašpar. Obavy plynou ze zvýšené nákladní dopravy a poškození životního prostředí. A tak je pravděpodobné, že se strhne boj o to, že by se ložisko lithia mělo radši zakonzervovat do chráněné krajinné oblasti. Protože těžba je špinavá a škodlivá. Ať si těží jinde, ať si ruce umažou jinde. My si chceme ponechat své lázeňské cesty a prostor na výlety o víkendech.
Nejsem si jistý, jestli je to strategické myšlení. Pro odpůrce těžby lithia je založení CHKO vítaný nástroj, jak zablokovat jakýkoliv průmyslový rozvoj regionu pod rouškou ochrany biotopů, což vytváří přímý střet se státní energetickou koncepcí. Tady bude ještě enviromentálně veselo.
Přijde mi snad až fascinující, s jakou setrvačností lpíme na tom, že svět se točí kolem Evropy a že si všichni kecnou na zadek z toho, že prostě jsme. Jen jsme.
Podívejme se na tragický konec českého ocelářství. Nová huť zbankrotovala. Její pece se zastavily. My ocel nepotřebujeme. A když, tak ostatní svět ji pro nás vyrobí. Třinecké železárny sází na zelenou ocel, protože se bojí emisních povolenek.
Nová huť pracovala přímo s železnou rudou. Jako prvovýrobce. Dvě stovky let těžila z toho, že na Ostravsku byly vedle sebe sloje vysoce kvalitního uhlí a zároveň těžba rudy. Mohli jsme tedy produkovat špičkovou ocel. To skončilo. Třinecké železárny. Nyní investují do elektrické obloukové pece. To znamená, že se přeorientují zcela na výrobu ze šrotu. Prvovýroba z rudy je technicky možná i v elektrické peci, ale to bychom u železárny museli postavit její vlastní jadernou elektrárnu. Což, předpokládám, neuděláme.
S ohledem na to, že zelená povinně celá Evropa, je nanejvýš pravděpodobné, že se strhne na celém kontinentu nelítostný boj o šrot. Ten nejkvalitnější shrábne kdo? Budou to zrovna Třinecké železárny?
Do toho jsme si zakázali těžbu uhlí. A to včetně toho koksovatelného. Pokud stále ještě kupříkladu Třinecké železárny potřebují pro své pece koks, nakupují ho v Polsku. Nebo Austrálii. U nás je to zakázané a voda začala pomalu zaplavovat století budované šachty, v kterých bylo ještě stovky milionů tun nevytěženého kvalitního černého uhlí. To se nám ten řetězec ekologických a ke klimatu ohleduplných akcí a reakcí pěkně zamotal.
Nevadí, okolní svět za nás vytěží své uhlí, vyrobí pro nás ocel, vytěží za nás lithium a ledacos za nás vymyslí. Vždyť se podívejme na jiný kontinent. Čína. Rok 2026. Čínští vědci přišli s převratným objevem. Průtoková baterie postavená výhradně na železe. Inovací u průtokové baterie je nový typ elektrolytu, který dovolí až šest tisíc nabíjecích cyklů bez snížení kapacity baterie. Magazín Hrot píše, že se to rovná šestnácti rokům provozu. Fascinující. Naprosto převratný posun u energetiky, který opět nepřináleží nikomu z Evropy, ale geopolitické konkurenci z Číny.
Čína ukazuje, že dokáže postavit úložiště pro celá města ze suroviny, kterou my v Třinci chceme jen recyklovat. Je to geopolitický direkt – oni mají energii i technologii, my máme povolenky a pocit morální převahy nad prázdnou pecí, kde se budeme prát se zbytkem Evroy o zbytky šrotu. U nás už zcela bez prvovýroby. Bylo by z čeho, ale zakázali jsme si to.
Ale to je tak, když se vrhneme dřív do zákazů a sankcí než do vývoje. Své ocelárny jsme radši zlikvidovali nebo donutili k přechodu na zpracovatele šrotu, než abychom je připravili na přechod na novou energetiku. Jak? Uvalili jsme na celý průmysl systém emisních povolenek, likvidujeme uhelný průmysl, uhelné elektrárny jsou před vypnutím, plynové elektrárny nestojí, obnovitelné zdroje uhlí zatím nedokážou nahradit, o výstavbě nových jaderných reaktorů už několik desítek let žvaníme, ale ještě se ani nekoplo. Přesto už několik let průmysl trestáme za to, že „škodí“. Elektřinu, tedy náhradu, mu ale nepřipravíme. Jen mu ji nesmyslně zdražujeme.
Chybí nám zdravý pohled na příčinu a následek. Vystavíme dostatek alternativních a spolehlivých zdrojů. V tu chvíli můžeme vypnout uhlí. My vypínáme uhlí, aniž bychom měli náhradu. Kdybychom nejdřív vybudovali novou energetiku, mohl by se o ni průmysl opřít a nekličkovat nesmyslně mezi sankcemi a zákazy. Jenže my ho necháme v rámci zelené víry kolabovat. Ono je vlastně nejzelenější prostě neprodukovat. Pak jsme ovšem slepá vývojová větev. Je to jako chtít běžet maraton, ale pro jistotu si před startem uříznout obě nohy, aby člověk nebyl příliš těžký.
Štěpán Cháb