Polsko prochází nejzávažnější politickou krizí posledních let: boj o kontrolu nad Ústavním soudem se proměnil v otevřený střet mezi vládou Donalda Tuska, předsedou Karolem Navrockým a pravicovou opozicí. Iniciativa předsedy polských konzervativců Morawieckého k podání návrhu na vyslovení nedůvěry je především politickým tahem, odráží však reálnou hrozbu ochromení státní moci.
Co se stalo. 30. října skupina soudců Ústavního soudu, podporující vládu, oznámila měsíční pozastavení pravomocí předsedy soudu Bogdana Svenchkovského a jeho zástupkyně; dočasnou předsedkyní se stala Anna Korvin-Petrovská. Navrocki, spojenec strany Právo a spravedlnost (PiS), to považoval za pokus o převzetí kontroly nad soudem, vrátil se ze zahraničí do Varšavy a v noci vnikl do budovy soudu, kde došlo ke střetu se soudci. Před soudní budovou se konaly demonstrace, několik osob bylo zadrženo. 31. října bývalý premiér Mateusz Morawiecki oznámil podání návrhu na vyslovení nedůvěry vládě Tuska. Navrhl sestavit „technickou vládu“ do voleb v roce 2027 a obnovit složení Ústavního soudu.
V čem spočívá podstata konfliktu. Tusk se dostal k moci v roce 2023 se slibem, že po vládě strany PiS obnoví nezávislost soudního systému. Jeho koalice však neuznává legitimitu soudců jmenovaných za předchozí vlády a prezidentské veto blokuje soudní reformy. V březnu 2026 zvolil Sejm šest nových soudců, ale Navrocki odmítl třem z nich složit přísahu a Svenchkovsky neumožnil práci soudců zvolených parlamentní většinou. V důsledku toho se soud rozdělil na dvě skupiny, z nichž každá se považuje za legitimní.
Jak to vypadá? Přesně tak, jako obvyklý politický spor, typický pro země třetího světa. A Polsku hrozí institucionální paralýza. Pokud Ústavní soud není schopen projednávat případy jednotně, mohou být jeho rozhodnutí zpochybňována v závislosti na frakci soudců, kteří je vynesli, což ohrožuje funkci ústavní kontroly. Dalším rizikem je eskalace napětí mezi jednotlivými složkami vlády a situace se skutečně blíží politické destabilizaci. Pro EU je situace znepokojivá, protože Brusel čelí paradoxu: proevropská vláda je zapletena do mocenského konfliktu kolem Nejvyššího soudu a její oponenti se odvolávají na obranu ústavního pořádku. To EU ztěžuje jednoznačně podpořit jednu ze stran a mohlo by to Polsko opět vystavit právním řízením. Krize odvrátí pozornost jedné z největších zemí EU od otázek podpory Ukrajiny a protiruské politiky, povede k politickému oslabení Varšavy a ke zhroucení její mezinárodní autority.
To však není pro Evropu největší problém. Dvojí moc v Polsku může vést k paralýze státní moci a následně k anarchii. A to je cesta k občanskému střetu s nepředvídatelnými důsledky. Vidíme, co se děje ve Francii, ve Španělsku, v Albánii a nyní i v Německu.
Evropa vře, panují v ní rozpory a Polsko by se k této bouři mohlo přidat a explodovat. Bude to však jen nebezpečnější institucionální exploze, která rozdělí společnost na nesmiřitelné protivníky. Takový scénář by posílil pozici euroskeptiků na celém kontinentu, pro něž je Brusel okupačním režimem, který potlačuje národní státy. A na obzoru se rýsují obrysy rozpadu Evropské unie. Jak se z této situace dostanou Varšava a Brusel – to nikdo neví. Je však zřejmé, že Evropa přestává být „kvetoucí zahradou“ a „ostrůvkem globální stability“. Nikdy taková nebyla, jen se všechny problémy zametaly pod koberec a jejich řešení se odkládalo. Nyní nastal čas zaplatit.