Mezi umělci, zvláště mezi těmi, kteří chodí na demonstrace Milionu chvilek a ztotožňují se s politickým směrem, kterému se říká progresivizmus, bychom těžko našli jedince, kteří se neztotožňují s ideologií neoliberalizmu, a tedy s tržní společností.
Po listopadu 1989 nadšeně přivítali změny, které jim umožní svobodně tvořit bez státního etatizmu. Dokonce úspěšně zlikvidovali „Barrandov“ a vrhli se do svobodné tvorby. Zatímco na počátku devadesátých let jsme mohli analyzovat a hodnotit pouze slova, po 35 letech již můžeme srovnávat výsledky. Dle klasiky: “Po ovoci poznáte je“. A já, když srovnávám tvorbu do roku 1989 a po roce 1989, tak docházím k závěru, že minulá tvorba, zvláště v šedesátých letech, měla výrazně vyšší úroveň. V nedávném rozhovoru v Českém rozhlase Magdalena Dietlová litovala, že Jaroslav Dietl se nedožil svobody a nemohl svobodně tvořit. V té souvislosti jsem si uvědomil, že žádný z režisérů po roce 1989 nenatočil film, který by kvalitou překonal jeho nejlepší předlistopadový film. Když vidím, jaké se točí televizní seriály, pochybuji, že i J. Dietl by natočil něco kvalitnějšího, než byly ty jeho předlistopadové. Magdalena Dietlová svou představu svobody naplnila vydáváním časopisu Xantypa. „Nesvobodné“ seriály J. Dietla jsem sledoval, „svobodný“ časopis Xantypa jsem nečetl.
K úpadku nedošlo pouze u dění na jevišti, ale i v hledišti. Před lety jsem byl v divadle Jana Hrušinského Na Jezerce a byl jsem šokován chováním publika. Jakmile na jevišti bylo vysloveno sprosté slovo, hlediště reagovalo jako by bylo dosaženo velkého úspěchu. To, že k úpadku v kultuře se druží i úpadek v katolické církvi, dokládá představení v brněnském divadle, v němž Ježíš znásilňuje muslimku a herečka na jevišti vytahuje z vagíny státní vlajku. Tyto obscénnosti obhajuje jako vrchol umění významný představitel katolické církve Tomáš Halík, aniž by to mělo dopad na jeho pozici v katolické církvi.
Jak je možné, že etatistická kultura v totalitním Československu trpící cenzurou, měla tak výrazně vyšší úroveň než současná svobodná kultura? Vždyť i hlavní představitel pětikoalice a progresivizmu Zděněk Svěrák své nejlepší věci realizoval před Listopadem, a byl hlavním představitelem normalizační masové kultury.
Od idejí roku 1989 uplynuly roky a potenciál listopadového převratu se postupně realizoval. A tak se společnost ztotožnila s heslem: „O peníze jde až v první řadě“. Chceme-li pochopit současnou českou kulturu a současné české umělce, musíme je sledovat prizmatem tohoto sloganu. Od roku 1990 se neustále prohlubuje schizofrenie umělců, ale i novinářů. Na jednu stranu jsou stoupenci ideologie neoliberalizmu a tržní společnosti, na druhou stranu stále dravěji vyžadují dotace. K tomu všemu vyžadují ve společnosti transparentnost, pokud se však má transparentnost týkat jejich příjmů, dostávají hysterické záchvaty.
Umělci mají k penězům zvláštní přístup. Nezajímá je historie ani kontext těchto peněz. Berou je jako povinnost státu, jako něco, na co mají právo pro svou jedinečnost. Ovšem peníze do státního rozpočtu dodávají občané prostřednictvím daní. Umělci vnímají sami sebe jako přínos pro kulturu. V mnoha případech však jejich aktivity přinášejí spíše dekultivaci, důsledkem je kulturní propad společnosti
V rodině bývalo obvyklé, že se kupovaly věci, na které rodina měla a na které si našetřila. Tak by se měl chovat i stát. Bohužel se tak nechová a jen na úrocích ze státního dluhu platíme ročně 110 miliard kč. Veškeré zbytné výdaje by měl stát omezit. V Praze existuje více než 100 divadel. Pokud jsou schopny se financovat bez dotací, proč ne. Pokud potřebují dotace, žijí na úkor budoucích generací a daňových poplatníků. Křesťané spolufinancovali znásilňování Ježíše a vysouvání vlajky z vagíny na jevišti. Pokladní ze supermarketu, řidič autobusu, každý daňový poplatník dotují umělce. Proč? Proč nedotují umělci pokladní, řidiče atd. Proč si herec myslí, že je pro lidi důležitější než řidič, který dopravuje lidi do zaměstnání a na další nezbytné události?
Za 35 let se vytvořila konvence; umělci podporují politiky a politici udělují dotace. Takže dotace jsou udělovány selektivně podle vztahu mezi umělcem a politikem. To samé platí i o novinářích, s tím rozdílem, že média vlastní oligarchie, a tak vzniká trojčlenka: politik, novinář, oligarcha. Proměny peněz, vlivu a moci se dějí v pološeru, a tak navzdory proklamované transparentnosti aktéři těchto transakcí odmítají zviditelnění.
Zajímavou kauzou pro psychologii, sociální psychologii a sociologii je záměr přijmout zákon o transparentnosti financování neziskových organizací a reakce části společnosti. Jedná se o původní americký zákon FARA, který následně přijala řada států. Reakce opozičních politiků, neziskových organizací a aktivistů jsou těžko pochopitelné nebo přímo nepochopitelné. Svou kritiku staví na tezi, že je ohrožena nezávislost neziskových organizací a demokracie. Nikde jsem neslyšel argumenty pro tuto tezi. Ona ani není možná, je to logický nesmysl. Mají za idioty občany, nebo jsou idioti oni? Přece transparentností příjmů jim nikdo nebere ani tyto peníze, ani je nijak neomezuje v jejich aktivitách. Je evidentní, že jim vadí, že by se vědělo, kdo je financuje. Na svou obranu mohli vymyslet inteligentnější teze a argumenty, takhle ze sebe pouze dělají hlupáky a vyvolávají podezření, co se skrývá za jejich financováním.
V návaznosti na Václava Havla se ve společnosti šíří názor, že nezbytnou podmínkou demokracie je občanská společnost, kterou tvoří neziskové organizace. I od Václava Havla to bylo pokrytectví, protože když se široká občanská společnost postavila proti radaru v Brdech, místo aby občanskou společnost pochválil, radikálně se proti ní vymezil. Občanská společnost nevzniká z neziskových organizací, jednotkou občanské společnosti je občan, což je jedinec schopný kritické reflexe mediálních sdělení a proklamací politiků. Svým způsobem to říkal již T. G. Masaryk známým výrokem: demokracii již máme, ještě abychom měli demokraty.
Politické neziskové organizace jsou nebezpečím jak pro občanskou společnost, tak pro demokracii a latentně i pro bezpečnost státu. V civilizaci, kde nejvyšší hodnotou je „Zlaté tele“, lze za peníze koupit kohokoliv pro cokoliv. Proto politické neziskové organizace proklamují jiné cíle a zaměření, než ve skutečnosti mají. V této kamufláži jim pomáhají média, za nimiž stojí často stejné peníze jako za neziskovkou. Politické neziskové organizace nesledují národní zájmy a zájmy občanské společnosti, ale zájmy peněz, za které byly koupeny.
Politické neziskové organizace jsou jedním z pilířů barevných revolucí. Těžko se to chápe, ale v dnešní době se najde neomezené množství lidí, kteří se za peníze stávají vlastizrádci a slouží proti zájmům své vlasti. V současnosti jsou to všichni, kteří se dožadují neomezeného zbrojení. Nejedná se o zvýšení bezpečnosti, spíše naopak, o zisky zbrojařů a o nemalé provize pro podporovatele zbrojení.
Naposledy jsme působení vlastizrádců viděli při americkém únosu venezuelského prezidenta a jeho manželky. V současné civilizaci je zoufale málo lidí, pro které jsou dominantní mravní a duchovní hodnoty. Společnostem vládne „Zlaté tele“ vedoucí k civilizačnímu úpadku. Takto Indové charakterizují kali-jugu, úpadkovou fázi vývoje lidské civilizace.
V pocitu ohrožení sepsali šéfredaktoři médii petici, kterou reagují na kritiku působení jejich médií. Již touto peticí šéfredaktoři dokládají, kam se svým elitářstvím a pocitem výlučnosti dospěli. Domnívají se, že kritizovat kohokoliv za cokoliv je jejich právo, ovšem to právo mají výlučně oni. Oni sami jsou nekritizovatelní. Jejich kritika je ohrožením svobody slova a demokracie.
Teprve pokud je novinář schopen obhájit svůj text pod tlakem kritiky, rodí se kvalitní žurnalistika. Kritizovatelnost médií je první podmínkou svobody slova. Nekritizovatelná novinařina přestavá být novinařinou a stává se propagandou.
Na situaci reagoval majitel médií Ivo Lukačovič tvrzením, že redaktorům svých médií neříká, co mají psát. To je hodně primitivní pohled na fungování médií. Samozřejmě, že takto majitelé média neřídí. Majitel si dosadí šéfredaktora, který je garantem realizace profilu média dle zájmů majitele. Jednotliví redaktoři jsou natolik inteligentní, že odhadnou pozici majitele a píši „co mu na očích vidí“. Mají přece hypotéky a funguje jim autocenzura.
Je to podobné jako ve vztahu mileneckého páru. Žena nemusí říkat milenci, co má říkat a jak se má chovat, aby se jí zalíbil. Kvalitní milenec se chová podle představ ženy, aniž by vyřkla jediné slovo. A stejné je to s redaktorem a majitelem média. Proto nejpodstatnější informace z média a o médiu je, kdo je majitelem. Pokud víte jméno a znáte jeho profil, ani nemusíte médium číst či poslouchat a víte jeho obsah.
Ilustrací může být osoba šéfredaktora Práva Petr Šabata. Jako redaktor Rudého práva dobře věděl v době, kdy byl prezidentem Gustav Husák, co má psát, stejně jako ví, co má psát v době, kdy je prezidentem Petr Pavel. Pro spoustu občanů má takový novinář význam, protože na něm vidí, „odkud fouká vítr a jak mají nastavit plachty“. To je pro ně cennější než objektivní informace o skutečnosti.
Někdy je srovnávána současná svoboda slova a svoboda slova před listopadem 1989. Je zde podstatný rozdíl, existuje internet a digitální média. Pokud by nebyl internet, situace se svobodou slova by byla stejná, ne-li horší.
Podobná hysterie jako kolem zákonu „FARA“propukla kolem záměru zrušit televizní poplatky. Ať se podíváme na Českou televizi z jakékoliv strany, narazíme na deviaci.
Ve srovnání s komerčními televizemi stejné pořady dělá násobný počet lidi s násobnými náklady.
V podstatě je nekontrolovatelná. Je mimo dosah Nejvyššího kontrolního úřadu. A pokud podle zákona o přístupu k informacím je ČT požádána o informaci, sdělované dokumenty jsou natolik začerněné, že relevantní informace neposkytují.
Velká vymoženost současnosti je „outsourcing“. Parta zaměstnanců založí firmu. Této firmě dá ČT zakázku na dílo, které vytvoří v rámci pracovního úvazku, ale zaplaceno za dílo dostane externí firma. To je jedna z forem, jak z České televize udělat výnosné koryto. To se skrývá za obavou z nezávislosti média veřejné služby.
Pořady vysílané Českou televizi nelze, až na výjimky, hodnotit na škále kvalitní – nekvalitní, ale zda se lze na pořád vůbec dívat.
Pracovníci České televize, kteří jsou vesměs stoupenci neoliberalizmu a tržní společnosti, by se měli dožadovat tržního prostředí pro výsledky své práce. To by znamenalo, že diváci by platili poplatky dobrovolně, podle toho, jak produkce České televize splňuje jejich potřeby. Tím spíše, že se z České televize ozývají hlasy, že diváci platí poplatky rádi.