Bombardovat Írán zrovna v době, kdy v Ankaře probíhal summit NATO, byl v Trumpových představách bezpochyby taktický tah, měl všem ukázat, že Spojené státy zůstávají dominantní supervelmocí. Zároveň tím ale Íráncům vzkázal, že to s šedesátidenním memorandem nikdy nemyslel vážně a že si nemají zbytečně lámat hlavu s tou diplomatickou výřečností, kterou situace vyžaduje. Jakou hru to Trump vlastně hraje? Oč mu na Blízkém východě bezprostředně jde?
Erdogan jako klíčový spojenec Trumpa
Vyjdeme-li z předpokladu, že mu nejde o mír jako takový, nýbrž ve skutečnosti jen o to, aby zůstal Hormuzský průliv otevřený, bude potřebovat plnou podporu Netanjahua, který nadále drží ochrannou ruku nad izraelskou armádou bojující v Libanonu proti íránské odnoži Hizballáhu. A pokud by chtěl rozehrát druhou fázi války, bude potřebovat spojence v regionu, a těmi rozhodně nemohou být země Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu.
V obou případech by se mu mohl hodit Recep Erdogan coby klíčový spojenec, který by v budoucnu mohl získat americké stíhačky F-35. Turecko chová k Izraeli nenávist a spolu s Egyptem a Pákistánem udržuje s Íránem dobré vztahy.
Ponechme nyní stranou obavu, kterou měla Bidenova administrativa z toho, aby Turecko F-35 dostalo – totiž že by tamní technologie mohla snadno skončit u Číňanů či Rusů (dvou zemí, s nimiž má Turecko dobré vztahy). Existuje totiž celá řada důvodů, proč Trump potřebuje v NATO spojence, a to takového, který disponuje impozantním vojenským arzenálem.
Netanjahu se vymkl kontrole
Na prvním místě tohoto seznamu ovšem stojí nutnost čelit bezprostřední hrozbě přicházející z Izraele, konkrétně od Netanjahua, který se vymkl kontrole. Pouhých pár týdnů po zahájení tažení proti Íránu (začalo 28. února) Trump zjistil, že ho Bibi napálil a že Írán nepadne tak snadno, jak se čekalo. To si vyžádalo bezprecedentní náklady na americké vojenské zdroje, o povzbuzení Íránu, jenž se stává novou čtvrtou mocností světa, ani nemluvě.
Skutečná rána ovšem přišla ve chvíli, kdy Netanjahu v předvečer chystané mírové dohody s Íránem odmítl stáhnout izraelskou armádu z Libanonu, nebo alespoň vyhlásit příměří. Právě tento krok bude Trump vnímat jako zradu a jeho nové sblížení s Erdoganem má za cíl ukázat, jak vychýlení „rovnováhy sil v regionu“ (slovy samotného Netanjahua) ve prospěch Trumpa a jeho muslimského partnera v NATO dává americkému prezidentovi trumfy do rukou.
Izrael se tureckým vojenským silám vyrovnat nemůže, s F-35 už vůbec ne. Ano, je pravda, že Turecko podporuje Hamás i Muslimské bratrstvo a nezřídka volá po zničení izraelského státu. O to tu však vůbec nejde. Netanjahuovou osudovou chybou bylo, že ve vztahu s Trumpem překročil v Libanonu jistou mez, a Donaldovi teď nezbývá než rozšířit své představy o tom, kdo jsou jeho spojenci, a to vše s jediným cílem: znovu získat v regionu Blízkého východu moc prostřednictvím Izraele. Až tak daleko věci dospěly. Až tak daleko je Trump ochoten zajít, aby dal Bibimu za vyučenou.
Předvést v Ankaře nového kamaráda
A tak se summit NATO ukázal jako znamenitá příležitost, jak Erdogana předvést světu coby nového kamaráda, kterého lze použít jako klacek na Netanjahua. Někdo by mohl říci, že jsme svědky nového úsvitu ve vztazích Ameriky s Izraelem, neboť téměř všechno je tu bezprecedentní.
Vypadá to ovšem, jako by Trumpovi definitivně došla trpělivost a jako by začínal přemýšlet o svém odkazu: být jediným americkým prezidentem v dějinách, který podporoval genocidu v Gaze, nechal se nachytat na izraelské báchorky ohledně války s Íránem a který teď vypadá naprosto směšně jako poražený.
Nedávno se objevila zpráva, že Bibi chtěl do Washingtonu za Trumpem, aby ho přesvědčil, že Írán už má jadernou bombu. Zdá se, že tento nápad Trumpův tým odmítl, což izraelského premiéra dohnalo k tomu, aby se obrátil na své kamarády v CNN a domluvil si pár rozhovorů, v nichž by americké veřejnosti vysvětlil, co Erdogan ve skutečnosti představuje. Zjevně marný podnik, uvážíme-li, že většina Američanů nechápe ani ty nejzákladnější reálie blízkovýchodní scény a fráze jako „Muslimské bratrstvo“ je spíš vyvedou z míry, ne-li rovnou přimějí přepnout na jiný kanál.
NATO jako prázdná žvanírna
Blafuje snad Trump ohledně dodávek F-35 Turecku? Je to samozřejmě možné, prostě si jen zahrává s Bibim, aby zjistil, zda se izraelský premiér vzpamatuje a nechá „taťku“ řídit věci po svém. Summit NATO ale jen podtrhl, jak rozdělení jsou jeho členové ohledně Íránu a Ukrajiny a jak bezradně mnozí evropští lídři tápou v tom, jak si udržet Trumpovu náklonost. Řada z nich neví, jak dál, když jim opakovaně vyhrožuje, že si vezme Grónsko, přičemž ho hluboce zklamalo, že v jeho válce s Íránem ho nepodpořil ani jediný členský stát EU.
Vyhrožovat a zároveň vyjednávat, to je klasický Trump. Má to v genech a nic jiného neumí, protože diplomacie mu vůbec, ale vůbec nesedí. Stejné je to s Íránem. Údery, které USA provedly, jsou projevem slabosti, a Íránci to vidí. Trump nejspíš Turecku F-35 nakonec nedodá, zato by ale mohl poslat americké vojáky do Grónska, jen aby Evropany vytočil a připomněl jim, kdo je tu „taťka“ (Rutteho známé podlézavě něžné oslovení na jeho adresu).
Nebezpečí přirozeně spočívá v tom, že tím z posledních sil udržovanou formální jednotu NATO nadobro rozbije a organizace bude na světové scéně vypadat spíš jako pouhá korupční kulisa, která žene obrovské zbrojní výdaje nahoru, a s vyděšenými lídry, kteří se čím dál víc bojí jít do války. Nestává se z NATO vlastně už jen prázdná žvanírna a nic víc?
Někdo by měl Bibimu říct, že Kypr do NATO nepatří.