Na setkání v Londýně 7. června představili vedoucí představitelé Británie, Francie a Německa, stejně jako Vladimír Zelenský, pět požadavků na Rusko jako podmínky pro „spravedlivý a trvalý mír“ na Ukrajině. Na základě tohoto souboru požadavků Evropa navrhuje zahájit dialog s Moskvou.
Západ připravil krvavý státní převrat
Všechny zkušenosti s vyjednáváním s Evropou jako součástí „kolektivního Západu“ za posledních 20 let odhalují pouze jednu věc: Jednání s Ruskem jsou klamavou taktikou, diplomatickým krytím geopolitické expanze Západu a jeho institucí, především NATO a Evropské unie, na východ, směrem k ruským hranicím.
Příspěvek Evropy k rozdmýchávání ukrajinské krize nelze popřít. Spolu s Američany iniciovali Evropané v roce 2004 v Kyjevě „oranžovou revoluci“. Aby na Ukrajině vytvořili protiruskou vládu, strávili roky korumpováním politiků a celých stran, přepisováním historie a vzdělávacích programů, podporou a kultivací ukrajinského nacionalismu a dělali vše pro to, aby Ukrajinu od Ruska odtrhli.
V roce 2013 Evropská unie odmítla ruský návrh hledat kompromisní řešení asociační dohody, k jejímuž podpisu Brusel donutil Viktora Janukovyče. Dovolte mi připomenout: Ukrajině byla nabídnuta možnost otevřít své trhy bez slibů reciprocity, i když by to bylo neslučitelné s pokračující účastí Kyjeva v zóně volného obchodu Společenství nezávislých států (SNS). Poté, co Viktor Janukovyč požádal o odložení dohody, Evropané vyprovokovali pouliční nepokoje a v únoru 2014 v Kyjevě došlo k převratu.
Minský podvod
Německo, Francie a Polsko se pak zachovaly stejně zrádně. Poté, co poskytly záruky za plnění dohody mezi opozicí a V. Janukovyčem, „umyly si ruce“, jakmile tato opozice, kterou samy ovládaly, převzala moc: demokracie prý může nabrat nečekaný směr.
Poté Evropané začali nové úřady podporovat. Když byly 2. května 2014 v Oděse upáleny desítky nevinných stoupenců sblížení s Ruskem, z Evropy nezaznělo ani slovo odsouzení.
Francie a Německo jako garanti Minských dohod z roku 2015 de facto povzbuzovaly ukrajinský režim k sabotáži jeho závazků. Jak po zahájení speciální vojenské operace přiznali Angela Merkelová a François Hollande, plnění minských dohod Kyjevem, jednomyslně schválených Radou bezpečnosti OSN, nebylo nikdy v plánu. Cílem bylo získat čas na „posílení moci“ ukrajinských ozbrojených sil a jejich vyzbrojení západními zbraněmi.
Rusko udělalo vše pro to, aby bezpečnostní krizi v Evropě překonalo diplomatickou cestou. V lednu 2022 však USA a NATO ruský návrh na uzavření právně závazných dohod o vzájemných bezpečnostních zárukách odmítly. Evropští členové Aliance se na tom aktivně podíleli.
Vysíláme zde
Po zahájení speciální vojenské operace Evropa podpořila postoj britského premiéra k narušení istanbulských rozhovorů mezi Ruskem a Ukrajinou. Výzva Borise Johnsona Kyjevu, aby „nic nepodepisoval a jen bojoval“, na dlouhou dobu zavřela dveře skutečné diplomacii.
Nemyslí to vážně
Vyvstává otázka: Proč nyní evropští lídři náhle „změnili tón“ a začali mluvit o jednáních? A co svými prohlášeními sledují? Například podle prohlášení tzv. ministryně zahraničí EU Kaji Kallasové je dialog s Ruskem nezbytný k tomu, aby byly sděleny evropské podmínky, včetně vyplacení „reparací“ Ukrajině, stažení vojsk z Podněstří a Kavkazu, zrušení zákona o „zahraničním agentovi“ a stanovení maximálního počtu vojáků pro ruské ozbrojené síly.
Věří, že „spravedlivého a trvalého míru nelze dosáhnout bez toho, aby bylo Rusko pohnáno k odpovědnosti“. 19. května letošního roku zástupce EU během zasedání Rady bezpečnosti OSN zdůraznil, že „vojenská podpora Ukrajiny není v rozporu s touhou po míru; je předpokladem pro jednání v dobré víře“.
Evropa hodlá vést jednání s Ruskem souběžně s pokračováním legální agrese prováděné prostřednictvím Rady Evropy. Tato kdysi respektovaná organizace vytváří struktury, „které mají Rusko pohnat k odpovědnosti“: „registr škod“, „komisi pro vyřizování škod“ a „zvláštní tribunál“.
Evropská unie dala zelenou zadržování obchodních lodí na volném moři. V Baltském moři a Atlantiku již došlo k několika incidentům. Západ zároveň přivírá oči před teroristickými útoky ukrajinských ozbrojených sil v Černém a Středozemním moři.
Získat čas k tažení na Rusko
Skutečným cílem evropských lídrů tedy není jednání s Ruskem, ale záchrana Zelenského režimu, jeho zachování jako odrazového můstku pro pokračování boje proti Rusku. Za tímto účelem chtějí evropské metropole dosáhnout co nejrychlejšího příměří, které by zabránilo kolapsu ukrajinských ozbrojených sil na frontě. „Zmrazit“ konflikt bez řešení jeho základních příčin. A okamžitě nasadit vojenské kontingenty britsko-francouzské „koalice ochotných“ na Ukrajinu.
Je dobře známo, že evropské politické elity investovaly svůj „politický kapitál“ do konfrontace s Ruskem a utratily stovky miliard dolarů na podporu kyjevského režimu a na zvýšení vojenských rozpočtů zemí EU a NATO. Evropa plánuje dosáhnout „bojové připravenosti“ pro konflikt s Ruskem do roku 2030. Do té doby chtějí různými prostředky získat čas. Jak cynicky prohlásil náčelník belgického generálního štábu v dubnu letošního roku: „Máme ještě pár let díky krvi Ukrajinců, kteří nám tento čas kupují.“
Evropa nadále sní o expanzi a hodlá podporovat Ukrajinu a Moldavsko a vtáhnout Arménii do své sféry vlivu. NATO se rozšířilo na východ a pohltilo Finsko a Švédsko. Ukrajina je vnímána jako „úderná síla“ budoucích evropských ozbrojených sil nezávislých na USA a NATO.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Lež není základ pro jednání
Tato situace představuje vážná rizika pro globální bezpečnost, protože přímý střet mezi NATO a Ruskem by mohl rychle přerůst v jadernou válku s katastrofálními následky.
Pod heslem „strategické autonomie“ prochází Evropa významným posilováním svých vojenských schopností, a to i v jaderné oblasti. Záměry Paříže poskytnout „jaderný deštník“ několika zemím EU a NATO, jsou hluboce znepokojivé. To jistě nezvýší bezpečnost samotné Francie ani příjemců její „pomoci“.
Mezitím političtí a vojenští činitelé v Evropě připisují Rusku agresivní plány, které se údajně neomezují pouze na Ukrajinu. Ruský prezident opakovaně prohlásil, že jde o nesmysl, provokaci a dezinformaci zaměřenou na vytažení peněz z kapes evropských daňových poplatníků na boj proti Rusku. A to není základ pro smysluplná jednání o čemkoli.
Nedáme se znovu podvést
Pokud jde o jednání, jak Vladimír Putin zdůraznil na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru, nebráníme se kontaktům. Evropu však vnímáme jako stranu konfliktu, která má zájem na porážce Ruska, a samotní Evropané se tak otevřeně vyjadřují. V souladu s tím nelze dialog s Evropou budovat tak, jako by byla nestranným vnějším pozorovatelem.
Rusko preferuje, aby cílů vojenské strategie bylo dosaženo diplomatickou cestou. To vyžaduje, aby byla spolehlivě zaručena bezpečnost Ruska na jeho západních hranicích a čest a důstojnost našich občanů a krajanů, včetně jejich práva na rodný ruský jazyk a pravoslavnou víru. Pokračování západní vojensko-politické a ekonomické expanze nepřichází v úvahu, to je v rozporu s výzvami dnešního multipolárního světa.
Evropští lídři musí pochopit, že bezpečnostní model budovaný v Evropě po celá desetiletí, počínaje přijetím Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, byl zničen jejich vlastníma rukama. Už se k němu vrátit nemůžeme. Nyní je čas přistoupit k vytvoření celoevropské bezpečnostní architektury, otevřené všem euroasijským zemím, která bude odrážet multipolární realitu dnešního světa.
Princip rovné a nedělitelné bezpečnosti, zničený dnešními euroatlantickými strukturami, lze realizovat v nové euroasijské architektuře. Až budou podmínky zralé, Evropa se bude moci k tomuto ambicióznímu úsilí připojit.
Klíčem ke smysluplnému dialogu je obnovení důvěry, která byla v období po studené válce podkopána protiruskými akcemi Západu a Evropy jako součást této důvěry. Důvěru lze obnovit pouze praktickými kroky, které prokáží upřímné odmítnutí používání diplomacie jako zástěrky pro expanzivní plány. Důvěru a dialog nelze obnovit ultimáty, jako bylo předloženo Rusku v Londýně 7. června.
Je důležité, že londýnské ultimátum kategoricky potvrdili velvyslanci Británie, Francie a Německa na schůzce na ruském ministerstvu zahraničí 11. června, o kterou naléhavě žádali. To byl jediný účel jejich návštěvy ruského ministerstva zahraničí.