Mainstreamová média v poslední době neustále omílají údajné „neplnění závazků ČR vůči NATO“. Píší o tom tabloidy Novinky a Seznam Zprávy, zkrachovalý politolog Fiala i ne právě pravdomluvná bývalá ministryně obrany Černochová, z jejíhož neblahého působení se bude resort obrany ČR ještě dlouho vzpamatovávat, se chválí, že za jejich vlády „bylo lépe“. A závazky se plnily.
Jak média, tak vyčpělé politické celebrity lžou. ČR totiž vůči NATO žádné závazky nemá. Jediný závazek, platný pro všechny signatáře Severoatlantické smlouvy, je vyjádřen v jejím článku 1:
„Smluvní strany SE ZAVAZUJÍ, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“
Žádný jiný článek této smlouvy není pro její signatáře závazný. Ani článek 3, podle něhož „… budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku“, ani našimi „libtardy“ neustále vzývaný článek 5 o údajné „vzájemné pomoci“. Jeho znění ponechává výhradně na vůli jednotlivých signatářů, v jaké formě a rozsahu se zapojí do případných ozbrojených konfliktů „… s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru“. Do něhož ovšem nespadá ani Střední východ, ani Ukrajina, která není členskou zemí NATO. Počínaje článkem 2 tak mají ustanovení Severoatlantické smlouvy charakter pouhých deklaratorních ujednání, jejichž plnění je právně nevymahatelné.
Pro český stát, resp. pro jeho vládu však existuje zásadní závazek. Ten je definován v paragrafu 9, odstavec 1 zákona o ozbrojených silách takto: „Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení.“ Zavazuje české vlády, ministerstvo obrany a generální štáb kontinuálně vytvářet takové podmínky, aby armáda mohla účinně bránit český stát a jeho občany, aniž by ovšem identifikoval, co je míněno tím „vnějším napadením“. České republice totiž chybí dva zásadní dokumenty – obranná doktrína, identifikující bez ideologického prizmatu reálné hrozby, jejichž eliminace se neobejde bez funkční armády, a na ní navazující obranná strategie, vymezující přístupy k jejich eliminaci.
Hrozeb, k jejichž eliminaci může český stát potřebovat armádu, je opravdu hodně. Žijeme ve světě, který je všechno, jen ne bezpečný. Ke starým hrozbám, na které jsme sice zapomněli, ale stále existují, přibyly nové, o nichž jsme ještě před pár lety neměli ani ponětí. Zjištění, že nejsme připraveni čelit nejen novým, ale ani těm starým, pozapomenutým hrozbám, je v mnoha ohledech frustrující, avšak logické. Nikdo se jim nevěnoval. Pokusím se některé z nich nastínit spolu s připraveností ozbrojených sil jim čelit.
Mezi nejzávažnější hrozby bezesporu patří provedení jednoho nebo několika jaderných úderů na území ČR, zaměřených na zničení míst velení a řízení AČR / NATO a hlavních logistických uzlů na našem území v rámci války NATO s Ruskou federací. Její konkrétní projekce by mohla mít například formu jaderného výbuchu hlavice o mohutnosti 500 kt ve výšce 100 km nad středem ČR, jejíž EMP by spolehlivě vyřadilo veškerou nechráněnou elektroniku i rozvodnou síť na území celého státu. Tuto hrozbu nemáme sebemenší šanci jakkoliv odvrátit a česká armáda není připravena jí ani čelit, ani pomoci obyvatelstvu v kritickém období po její realizaci. Nemá k tomu dostatek technických prostředků (centrály, spojovací a dopravní prostředky, schopné odolat EMP, odmořovací soupravy, nouzové úkryty obyvatelstva), ani polních nemocnic, zásob léků, potravin, vody atd.
Další konkrétní hrozbou je pokus ukrajinské armády stáhnout se na území Evropy v případě prohrané války s Ruskou federací, a to i za cenu použití vojenské síly. Česká armáda není vůbec připravena čelit vojenskému vstupu vycvičených a motivovaných bojových jednotek na území ČR ani samostatně, ani v rámci spojeneckých svazků. Aktivace článku 5 smlouvy o NATO by byla bezpředmětná, protože témuž problému by čelily i mnohé další země Aliance.
Další hrozbou je propuknutí náboženských válek v západní Evropě, doprovázené snahou ozbrojených guerillových skupin pronikat na území ČR a získat zde zázemí. Ozbrojené síly ČR nejsou na tuto eventualitu vůbec připravovány a cvičeny. Situace by vyžadovala úzkou spolupráci speciálních sil AČR s Policí ČR a s armádami sousedních států, zejména Polska a Slovenska. Aktivace článku 5 nepadá do úvahy, protože by se týkala většiny západních zemí EU.
V déledobém horizontu může dojít k situaci, kdy se Polsko rozhodne opět získat východní část Těšínska, kterou anektovalo v rámci paktu s nacistickým Německem v roce 1938. Vojenské síle Polska nemá AČR šanci čelit, je třeba podobnou možnost vyloučit diplomatickými cestami. Na tuto hrozbu nejsou ani ČR jako stát, ani AČR vůbec připraveny.
Česká armáda není připravena čelit ani hrozbám nevojenského charakteru. Těmi mohou být například teroristické útoky na území ČR, prováděné pomocí dronů, aktivace organizovaných zločineckých skupin do stavu, vyžadujícího nasazení armády (viz situace v Belgii, kde politické vedení zvažuje nasazení armády dokonce i v srdci EU a NATO, hlavním městě Bruselu, nebo situace v USA, kde armáda a národní garda vstupuje do zločinci ovládaných měst), katastrofy typu povodní či atmosférických jevů (tornáda apod.), průmyslové havárie velkého rozsahu, případně rozsáhlý blackout, zasahující celé území ČR, nebo jeho podstatnou část.
Na eliminaci výše uvedených i dalších potenciálních hrozeb, vyžadujících úzkou součinnost armády, policie, všech složek IZS a také maximální míru zapojení obyvatelstva, nejsou ani ozbrojené síly, ani IZS, ani občané vůbec připraveni. Nejsou na ně připraveny ani vláda, ani státní správa. Mnohé z nich dosud nejsou oficiálně ani pojmenovány, ani deklarovány jako hrozby, vyžadující angažování armády. Novináři a zkrachovalí politici, volající po „dodržení závazků vůči NATO ve výdajích na zbrojení“, tak vůbec netuší, do čeho vlastně tyto „výdaje“ investovat.
Netuší, že svými „výlevy“ jen posilují korupční řetězce, bující kolem českého ministerstva obrany a že penězi, vyhazovanými za nesmyslné a předražené nákupy zahraničních zbraní, ČR vlastně financuje výstavbu cizích (potenciálně nebezpečných) armád, aniž by sebeméně zvýšila schopnosti své armády a bezpečnost českých občanů. Všechno je totiž o lidech. Pokud se armádě nepodaří získat dostatek lidí, ochotných bránit ČR, ztrácí smysl i jakékoliv, byť sebevětší investice do technologií a sofistikované výzbroje. Nebude ji totiž mít kdo ovládat.
*
Jaroslav Štefec, FB