Ústavní soud České republiky právě provedl to, co mi ještě včera přišlo nemožné.
Bleskovým předběžným opatřením v kauze summitu NATO otevřeně postavil prezidenta nad vládu.
Rozhodl rychle, jednostranně a bez řádného slyšení druhé strany. Tím fakticky dal najevo, že v případě sporu mezi Hradem a Strakovou akademií má poslední slovo Ústavní soud.
Ústavní soud by měl být poslední obranou proti porušování Ústavy, ne aktivním nástrojem k přerozdělování moci ve prospěch jednoho ústavního orgánu.
Tím, jak se teď chová, si sám podřezal pod sebou větev a prohloubil nedůvěru veřejnosti.
A prezident Pavel, teď má v ruce silnou zbraň. Kdykoli se s vládou neshodne, stačí podat žalobu a počkat do druhého dne, až soud zasáhne předběžným opatřením. Precedent je nastaven a mechanismus nové moci odemčen.
Od této chvíle může Hrad systematicky oslabovat pozici volené vlády za pomoci nevolené instituce.
Za tím nestojí jen Pavlovy osobní ambice. Stojí za tím jasná kombinace zájmů. Prezident s velkým egem, lidé z jeho okolí napojení na obranný průmysl a soudci ochotní hrát aktivní politickou roli. Výsledek je jednoduchý. Moc se tiše přesouvá od parlamentní demokracie k prezidentsko-soudnímu hybridu.
Ústavní soud si tímto rozhodnutím způsobil nevratnou škodu. Už nikdy nebude vnímán jako nestranný strážce Ústavy, ale jako činný politický aktér.
Od teď, už mu nikdo, kdo není součástí tohoto tábora, nebude věřit. Každé další rozhodnutí bude podezřelé. Každý další zásah bude vnímán jako pokračování předchozího selhání.
Tohle už není spor o jeden summit v Ankaře. Je to boj o reálné centrum moci v České republice. A zatím to vypadá, že prezidentova strana hraje mnohem tvrději a bez skrupulí.
Vláda teď stojí před jednoduchou volbou. Buď se konečně začne aktivně bránit, nebo bude postupně vykastrována institucí, která by měla stát nad politikou, ale místo toho se stala její součástí.