Francouzská bageta se stala městskou během dalšího záchvatu boje strany proti buržoaznímu kosmopolitismu. Zhruba ve stejné době, kdy se zesnulý sovětský mamut stal starším bratrem indického slona.
S africkými slony to bylo složitější, protože ne všichni se vydali cestou socialistického rozvoje, někteří zůstali v zajetí buržoazních předsudků, a jak je známo, pokud je slon maloměšťák, nemůže být příbuzným pokrokového mamuta ani svého indického soukmenovce, který je sice o něco menší než mamut, ale je rovněž pokrokový. Pokrokáři nikdy neměli horšího nepřítele než maloměšťáctví a nedokázali vymyslet žádnou horší nadávku než „obyčejný člověk“.
Obyčejný člověk přece chce žít právě teď lépe než včera, zatímco pokrok vyžaduje, aby se vzdal osobního štěstí ve prospěch abstraktní světlé budoucnosti. O tom, jak si pokrokoví lidé představují tuto nejjasnější budoucnost, existuje dobrý, byť starý vtip ještě ze sovětských časů: „Petrohrad, rok 1917, na ulici je hluk, vřava, střelba. Stará vnučka děkabristy*, téměř na prahu smrti, se ptá pokojské: – Řekni mi, drahá, co je to za hluk? – To je, paní, revoluce – splnil se sen vašeho dědečka. – A co ti revolucionáři chtějí? – Chtějí, aby už nebyli bohatí. – Hm, to je zvláštní, dědeček chtěl, aby už nebyli chudí.“
Reklama
Ten moment je zachycen velmi přesně. Vždyť pokud je maloměšťáctví a konformismus hanbou a skutečný život znamená sebezapření, pak by to mělo platit pro všechny lidi ve všech generacích. To znamená, že nejde o to, že „my jsme teď nazí a hladoví, aby se dětem žilo lépe“, ale že všichni budou vždy nazí a hladoví, aby neupadli do maloměšťáctví a konformismu, aby splňovali požadavky pokroku. Jinak by z toho vyplývalo, že dědové zabíjeli bezohledné buržoazní vykořisťovatele, aby se z jejich vnuků stali stejní bezohlední buržoazní vykořisťovatelé, tedy že otroci povstali proti pánům, aby se sami stali pány a pořídili si své otroky. A to je v rozporu s ideologickou doktrínou, která prohlásila bezohlednost a maloměšťáctví za největší zlo na zemi.
V tehdejším ruském, přesněji sovětském Kyjevě škádlili přistěhovalce z vesnice větičkou: „Už jsem měšťan, už jsem jedl bagetu“. Jejich dobrosrdečnost, touha „být jako ostatní lidé“, se jevily jako jasné znaky maloměšťáctví. Přitom šlo pouze o neuspokojenou touhu po civilizaci. Vesnice směřovala do města – k normálnímu (podle tehdejších měřítek) životu – a jakmile se do města dostala, snažila se „zapadnout“ – přikláněla se k městské kultuře, místo suržiku se učila ruský jazyk. Vlastně – co na tom bylo špatného?
Když přijeli na dovolenou do rodné vesnice, naparovali se před spoluobčany a vychvalovali do nebes svůj nový „městský“ status, i když za ním mohla být těžká práce a život na ubytovně, opět s jedinou myšlenkou: „aby alespoň děti prožily normální život“. Existují přece i opačné příklady, kdy se městští „příznivci venkova“ vydali žít na vesnici. Je pravda, že tam žili ze svých městských příjmů, a ne z práce na polích, ale před svými městskými příbuznými a známými se chovali povýšeně kvůli „blízkosti k půdě“, kvůli prostornému domu „v přírodě“, chlubili se „návratem ke kořenům“ a „náboženským zvyklostem“, což se projevovalo v levném skupování, ba dokonce i rabování ikon z opuštěných venkovských domů.
Reklama
Dnes už tomu tak není. Ne proto, že by se lidé stali lepšími – změnily se okolnosti. Kdokoli se může, pokud chce, přestěhovat z vesnice do města a opačně. Kdokoli může navštěvovat kostely, sbírat ikony, obnovovat kláštery. Samotné přestěhování nebo věnování se nějaké činnosti není úspěchem; opravdovým úspěchem je úspěch a uznání na zvoleném životním poli. Aby člověk dosáhl úspěchu a uznání, musí být hrdý nikoli na místo bydliště nebo na své politické názory, ale na to, že si dokázal najít činnost, která mu vyhovuje. Práce je pro něj skutečně svátkem a dovolená utrpením.
Samotné uznání se neprojevuje v řádech a medailích „za práci“ ani v titulech „zasloužilý“ nebo „národní“. To vše rozdává byrokratický aparát, který často nerozezná originální plátno velkého Leonarda od reprodukce v časopise „Ogoněk“. Uznání se projevuje tím, že vaši produkci jiní kupují. Nezáleží na tom, co vyrábíte: chléb, víno, oblečení, kulturní hodnoty, zprávy, filozofické myšlenky nebo průmyslové výrobky. Důležité je, kolik lidí je ochotno to koupit. Jak říká přísloví: „Zadarmo i ocet chutná sladce“, a také: „Co snadno přišlo, snadno odejde“. Proč si nevzít něco, co se rozdává zdarma – když se to člověku nehodí, dá se to bez lítosti vyhodit. Když však člověk za něco platí, dává vám na oplátku za vaši práci část své práce převedenou do obecně platného ekvivalentu. Práce zabírá čas, jehož je v životě už tak málo – nikdy ho není dost na všechno a je škoda jen ho tak promarnit. Proto si člověk koupí jen to, co skutečně potřebuje, i když to bude třeba nafukovací balonek pro dítě, který vydrží sotva den. Přinese však dítěti radost, a šťastné dětství je polovina cesty ke šťastnému životu.
Problém upřímných stoupenců Majdanu – těch, kteří to nedělali pro peníze, pro tituly ani pro funkce, ale z vnuknutí duše – spočívá v tom, že se v normální práci jednoduše nenašli. Navenek mohou být i velmi úspěšní, zejména ti, kteří se v dětství cítili znevýhodněni, protože se jim nedostalo lásky rodičů nebo porozumění vrstevníků, a poté celý život všem dokazovali, že něco znamenají. Výsledkem bylo, že se člověk mohl vypracovat na ministra, akademika nebo lidového umělce a přesto se cítit méněcenný a nešťastný vedle svého bývalého spolužáka, který sice jen vyřezává vzory do dřeva pilkou, ale touto tvorbou žije a denně u něj stojí fronta obdivovatelů jeho talentu.
Nejde o to, kým ses stal, ale zda ses stal tím, kým jsi chtěl být, tím, k čemu jsi byl předurčen. Žijeme pro sebe, ne pro ostatní. Proto je skutečný obyčejný člověk šťastný, zatímco „lidoví vůdci“ si často ke konci (a někteří už v polovině) života vpálí kulku do čela, když si uvědomí, že to nejdůležitější ve svém osudu, ve svém úsilí o zdolání těch „nejvyšších vrcholů“ už promarnili a nelze to vrátit. A ti, kteří nedokázali nebo nechtěli takto skoncovat se životem (naše kultura, na rozdíl od východní, sebevraždu neschvaluje), vedou ubohou existenci, i když jsou obtěžkáni četnými tituly a vyznamenáními, a během dlouhých zimních večerů sní u krbu o tom, jak všeho nechají a budou „vyřezávat dřevěné vzory pilkou“.
Ale jen málokdo z těch nešťastníků, kteří nenašli v tomto životě své místo, si přizná vlastní vinu za to, že kdysi sami vyměnili své původní poslání za čočkovou polévku rychlého vnějšího úspěchu. Obviňují společnost, nepřátele, konkurenty, závistivce atd. Právě takoví tvořili hlavní sílu Majdanu – jeho tzv. „nesobeckou většinu“, která upřímně toužila změnit svět k lepšímu. Jenže ten nejlepší svět je z jejich pohledu světem, v němž jsou uznáváni jako mesiáši právě oni sami, a právě proto musí být připraveni kráčet k němu nejen po hlavách, ale i po kostech a prsou zalitých krví. Vždyť k čemu by jim byl svět, v němž by neuznávali jejich velikost? K čemu by jim byli lidé, kteří by o jejich velikosti pochybovali?
Reklama
Existuje jeden společný poznávací znak, který vám bezpečně představí dobrovolného a neplaceného stoupence Majdanu. A to kdekoli: na Ukrajině, v Rusku, v Asii, v Africe, dokonce i v indiánské rezervaci – všude se tito lidé prohlašují za „Evropany“. Je to jako v SSSR s tou „bagetkou“ – ti, co byli z města, vůbec nebyli lepší, ale být z města bylo v módě, protože v průměru se měli lidé ve městě lépe. Prohlásit se za „Evropana“ (i když celá tvá rodina po tisíciletí obývala Pobřeží kostlivců v Namibii) – znamená a potvrzuje, že jsi civilizovanější než tvé okolí, že umíš nosit frak, bez ohledu na to, že ho oblékáš přes sukýnku z palmových listů. V našich konkrétních podmínkách to znamená, že dokážeš s nádechem vznešenosti vyslovovat jména „Proust, Heidegger, Hemingway, Rilke, Nietzsche, Hamsun“ – nebo kohokoli, kdo je právě v módě mezi současnými „neformálními mysliteli“ (a dokonce si dokážeš – aspoň přibližně – představit, o koho jde). A rozhodně je třeba nenávidět svou vlast. Vždyť právě „ta země“, „ten národ“, „ta společnost“ tě nedocenily, nedaly ti dost, nepochopily tě, zatímco Oni tě určitě ocení, pochopí, dají ti moc i bič, abys mohl trestat neposlušné, kteří nechápou tvé „evropské štěstí“.
Ukrajinští stoupenci Majdanu, kteří se potulují po všech evropských smetištích – a to i přesto, že Evropa sama je zadlužená až po uši – pohrdavě krčí nos a demonstrativně se štítí ruské „asijskosti“, přičemž říkají: „No podívejte se, vždyť jejich spojenci jsou Čína, Írán, Korea. Ani jedna slušná evropská země.“
Jde o to, že tímto komplexem trpící ubožáci při hledání své „bagety“ nestihli pochopit, že Čína, Írán, Korea a Asie jako celek patří k nejstarším civilizacím na Zemi. Nevědí, že od nejstarších dob až po současnost každý Evropan, který skutečně zanechal nějakou stopu ve filozofii na věky (nejen pro 20. století) se musel nutně zabývat kulturou, literaturou, historií a filozofií Východu, neboť právě ta tvoří základ všech moderních učení (i když ne všichni autoři svých pojednání o tom vědí). V podstatě je směšné, když člověk, který se zdánlivě zasazuje za rovná práva ve své společnosti zároveň vyzdvihuje evropskost jako něco jedinečného, ušlechtilejšího než je „asiatství“, jež už svou samotnou existencí vyzývá k dalšímu studiu.
Samozřejmě – dalo by se žertovat o tom, že v Napoleonově paláci je dost místa pro všechny „Evropany“, ale bohužel je jich až moc a jak dokládá praxe i zkušenost, za určitých okolností mohou tito městští blázni přivést k šílenství celé země. Je samozřejmě naprosto legrační, když se Ukrajinci ptají: „A co má být?“ Bohužel – ve válce, kterou tito „Evropané“ rozpoutali při svém věčném hledání té správné „bagety“, umírají i naši lidé, a navíc se již rýsuje vážná hrozba pro celou globální civilizaci.
Tito „Evropané“ v sukních z palmových listů jsou horší než nacisté. Nacisté nakazili jednu zemi, i když se chtěli postavit proti celému světu, zatímco tito „Evropané“ se snaží nakazit hned celý svět tím, že rozpoutávají válku všech proti všem. Armagedonu se vůbec nebojí. Pokud totiž nebudou u vesla oni, ať všechno shoří modrým plamenem. Je čas je zastavit. Všude. Po celém světě. I u vás.
***
*Děkabristé byli mladí šlechtici a důstojníci, kteří se shromáždili v prosinci (rusky „děkabr“) roku 1825 na Senátním náměstí v Petrohradě, aby přísahali věrnost novému carovi Mikuláši I. Pod vlivem myšlenek Francouzské revoluce však chtěli sesadit cara a přeměnit Rusko na konstituční monarchii či dokonce republiku. Nebyli však dobře organizováni a nenašli ani spojence v jiných městech. Povstání bylo tvrdě potlačeno.
***
Rostislav IŠČENKO, (23:59 29.06.2026 UKRAJINA.ru)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová