Byly časy, kdy se kdekdo v Evropě cítil Evropanem a evropanství vypadalo jako dobrý nápad. Tak je tomu se vším, co je nepovinné, dobrovolné, co lidé sdílejí v dobré víře nemajíce předsudky a nepřátele. Jakmile se ovšem evropanství stalo Bruselem vnucovanou povinností, kariérním předpokladem a povolávacím rozkazem, sexy imidž evropanství je rázem fuč. Den ze dne je navíc zřetelnější, že řekne-li někdo, že je Evropan, říká tím, že je Němec. Ne Francouz, ne Ital. Němec.
Němci tomu tady velí. Zkouška správnosti? Němci nedělají malé chyby. A Brusel realizuje německé chyby, přičemž dohled nad nimi má německá předsedkyně komise, kterou se sluší nazývat adjektivem euroněmecká. Německé evropanství má v historii hitlerovskou předlohu, ke které se dnes hlásí propagátoři Spojených států evropských, coby rodící se válečné mašinérie, svolávané k útoku na Rusko.
Být Evropanem dnes znamená být na německý způsob fanaticky zelený, genderově hybridní, progresivně elitářský či válečně štvavý. Evropané se vzájemně poznají podle toho, že čelí pravdě mainstreamovými dezinformacemi a v souladu s jejich liberálně demokratickou identitou jim nic hloupého, trapného, vulgárního a špatného není cizí. Evropu neřídí elity, nýbrž elitáři, a podle toho to všude v Evropě vypadá.
Řady našich euroněmců sílí. Jde o konzumní společenskou třídu vytrženou z lokálních kořenů a odtrženou od vnější reality. S každou další generací se to vykořenění a odtržení hlouběji promítá do veřejného života. Tuzemští euroněmci postupně získávají rozhodující vliv v médiích, kultuře, školství či politice. Jde o generační výměnu, která rezignuje na kontinuitu, a vytváří si raději pro své ambice zelenou louku.
Zelenou loukou, díky které netřeba stávající společenství evropských národů pracně udržovat, citlivě rekonstruovat a ohlížet se přitom na historické dědictví, jsou Spojené státy evropské. Nejspíše na ně přijde řeč v Brně na setkání sudeťáků s našimi euroněmci. Tendence je zjevná: Minulost, kdy nám Němci usilovali o život, hodíme za hlavu kvůli perspektivě, že nám v partě s Němci půjde o život v tradičním protiruském tažení. Náš euroněmec prezident si s šéfem sudetských euroněmců v tomto punktu notují.
Poličtí developeři mají s developery stavebníky společnou zálibu v demolicích. Volný prostor, nezatížený starou zástavbou, ale není zárukou, že novostavba bude architektonicky přínosem a že vydrží déle než to staré, co bagry a buldozery srovnaly se zemí. S politickými projekty je to stejné. Vybudovat na troskách mírumilovného společenství evropských národů moderní kasárna pod německým velením přinese prosperitu politickým developerům a zbrojařům, kteří si namastí kapsy. Běžné euroněmce ovšem ve společných kasárnách čeká místo luxusu spíše dril a disciplína. Kdo se dá na vojnu, musí bojovat. Tak se to alespoň říkalo za totality, kdy svět byl ještě v pořádku, Němci si nevyskakovali a jejich porážka se s gustem oslavovala. Rusové mimochodem vítězství nad minulým euroněmeckem slaví dodnes. A nechávají na dnešních euroněmcích, zda si vykoledují repete.
Ivan Hoffman, Parlamentní Listy