Kdyby do České republiky přjel zcela nezávislý pozorovatel a několik dní sledoval Českou televizi, musel by nabýt dojmu, že se změnou financování České televize a Českého rozhlasu v naší zemi končí demokracie i svoboda projevu a veřejnoprávní média přecházejí pod přímou správu vlády. Přesně tak vypadá zpravodajství i publicistika České televize, přičemž dosavadním vrcholem nekonečné demagogie, jež se na nás už několik týdnů z veřejnoprávní obrazovky valí, byla Nedělní debata moderovaná Lukášem Dolanským.
Marné byly všechny racionální odpovědi jeho hosta, ministra kultury Oty Klempíře, scénář, podle kterého Česká televize jede, je dopředu napsaný a jeho jediným smyslem je zachovat status quo, což není nic jiného než prolongování zastaralého systému tzv. koncesionářských poplatků, tedy systému, který je neefektivní, iracionální a asociální.
Už první otázka, kterou Dolanský položil, byla koncentrátem demagogie. Co prý na stávajícím systému nefunguje? Jako kdyby nebylo faktem, že podstatná část poplatků na Kavčí hory, respektive na Vinohradskou třídu vůbec nedoputuje. Jako kdyby nebylo faktem, že tento systém generuje černé pasažéry a naopak pod sankcí nutí platit i ty, kteří službu vůbec nevyužívají. Jako kdyby nebylo faktem, že v první polovině 21. století stále ještě používáme systém z první poloviny 20. století, zatímco už dávno žijeme ve zcela proměněné mediální krajině. Jako kdyby nebylo faktem, že v současném systému v poměru ke svému příjmu nejvíce platí ti nejchudší. A jako by nebylo faktem, že televizní a rozhlasové poplatky tedy nejsou nic jiného než další daň, ba dokonce regresivní daň.
Podstatná část našich občanů/voličů si tohle uvědomuje, a proto také ve volbách dali hlas politickým stranám, které nabídly racionální změnu. Stejnou změnu, jakou už před námi udělala většina zemí EU. Tyhle strany ve volbách zvítězily a nyní svůj program realizují. Právě tomu se říká demokracie, neboli vláda lidu. Ne, že o systému, který budeme používat, rozhoduje parta vyvolených z Kavčích hor, nota bene v souručenství s politickými stranami, které volby prohrály.
Právě tomu se říká předvídatelnost. I s tou se Dolanský oháněl. Proto si připomeňme, co je a co naopak není předvídatelné? Předvídatelné je, že pokud si politické strany do svého programu napíšou, že chtějí změnit způsob financování veřejnoprávních médií, a s tímto programem vyhrají volby, že to pak také vepíšou do vládního programového prohlášení a budou to postupně realizovat. Předvídatelné naopak není, když politické strany bývalé Fialovy vládní koalice ve svém volebním programu žádné zvyšování tzv. koncesionářských poplatků neměly, ba dokonce když ještě po volbách ústy ministra kultury Martina Baxy tvrdily, že se poplatky zvyšovat nebudou, ale pak je v rozporu se všemi svými předchozími sliby a tvrzeními zvýšily a ještě k tomu doslova zločinným způsobem rozšířily okruh jejich plátců.
Každý si tedy může odpovědět sám, kdo jedná předvídatelně, respektive ve shodě se svými předvolebními sliby, a kdo na své předvolební sliby kašle. Leč nedosti na tom. Plyne z toho všeho také neodbytná otázka, proč se tohle všechno děje? Mně z toho vyplývá jediné, totiž že potrefené husy se asi něčeho bojí. Třeba toho, že změna financování naruší zavedené penězovody a mocenské siločáry. A bojí se ten, kdo dlouhodobě provozuje něco nekalého.
Další demagogie vypuštěná z Dolanského úst bylo tvrzení, že lidé přece nechtějí platit žádné daně. Reagoval tím na Klempířův odkaz na výzkum agentury Kantar, že 60 procent občanů si zrušení koncesionářských poplatků přeje. O co své tvrzení Dolanský opírá? Nebo si snad myslí, že všichni lidé jsou hlupáci, kteří netuší, že systém z něčeho žít musí? Nikdo také lidem přece netvrdí, že média financovaná přímo z rozpočtu nic nestojí. Kouzlo téhle změny je ale v tom, že každý se na jejich financování bude podílet v míře svého zdanění, a ne jako dosud paušálním poplatkem, kdy babička na penzi platí tu samou částku jako miliardář.
Dalším Dolanského argumentačním faulem bylo odvolávání se na stanoviska zahraničních autorit. Zkušenost říká, že mají hodnotu zlámané grešle, neboť z Bruselu či odjinud obvykle pošlou přesně to, co si zdejší zadavatel objedná. A je úplně jedno, zda zadavatelem je přímo Česká televize, nebo s ní spříznění politici a zájmové skupiny.
Nezávislému pozorovateli by také dozajista neušlo, že Česká televize (i Český rozhlas) zneužívají svého postavení, když zcela jednostranně informují sami o sobě. Žádný jiný subjekt, jehož se týká rozhodování parlamentu, nemá takovou možnost ovlivňovat veřejné mínění a debatu, jež se vede o něm samotném. Česká televize tak činí takřka dennodenně. Ostatně v ten samý den si přisadila i v Newsroomu ČT24 a Událostech, komentářích týdne.
K jakému závěru by tedy po několika týdnech pobytu dospěl skutečně nezávislý pozorovatel? Určitě by se pozastavil nad podivným souručenstvím veřejnoprávních médií s politickou opozicí, neboť tihle hoši a děvčata, co spolu mluví, vyvádějí, jako by poslední bitva vzplála. Zjistil by rovněž, že zdejší demokracii neohrožují politici, kteří plní své předvolební sliby, nýbrž ze řetězu utržená veřejnoprávní média, jejichž zpravodajství a publicistiku zneužívají zájmové skupiny, které k tomu žádný mandát od voličů nemají. A v neposlední řadě by konstatoval, že jsme svědky naprosté demagogie, neboť samotná změna financování žádnou změnu obsahu ještě neznamená. Rozhodně by ale doporučil, že právě o tom následná celospolečenská debata být musí.
Petr Štěpánek, PL