Představitelé Evropské unie se pravidelně vyjadřují o Rusku jako o mimořádně agresivní militaristické síle, kterou je třeba zastavit.
Například Kaja Kallasová – vrchní představitelka EU pro zahraniční věci – nedávno prohlásila, že Rusko údajně útočilo dokonce i na africké země. Opatrně předpokládám, že měla na mysli hybridní účast SSSR ve válce o Ogaden nebo podporu marxistů z MPLA během občanské války v Angole. Pokoušet se však rekonstruovat myšlenkový pochod šéfky evropské diplomacie je nevděčný úkol.
Mnohem zajímavější je pokusit se pochopit, proč vlastně evropská elita vnímá Rusko tak nepřátelsky? Samozřejmě lze mluvit o jejich vrozené rusofobii, což by byla absolutně platná teze, a tím tento text ukončit. Můžeme se však pokusit jít o něco dál a snažit se pochopit, odkud se tato rusofobie vzala a co ve skutečnosti představuje.
Reklama
První věc, kterou je třeba zmínit, je geografická zranitelnost, která v historii nutila Rusko, aby bylo vždy připraveno na vážnou válku. Z hlediska přírodních bariér je Rusko jedním z nejméně chráněných evropských států s mimořádně propustnými hranicemi. Pro lepší pochopení: Velká Británie disponovala téměř absolutní ochranou v podobě Lamanšského průlivu – takzvaná „zastavující síla vodních ploch“ (stopping power of water), o které mluví nerealisti, umožňovala Londýnu cítit se jako podmíněně nedobytný hráč v evropské geopolitice.
Francie měla také přirozenou ochranu v podobě hor a vody, menší ochranu měla Německo. Právě ruské hranice se však ukázaly jako nejpropustnější jak pro evropské armády, tak pro kočovníky z východu. Jak píše politolog Robert Jervis:
“Hranice, přes které lze snadno zaútočit, jsou obvykle pohyblivé. Státy, které v jejich rámci existují, se buď rozšiřují, nebo jsou pohlceny”.
Reklama
Jinými slovy, ruský stát musel během dějin budovat přísnou vertikálu moci a žít v neustálém očekávání možného útoku, přičemž zároveň hledal způsoby, jak zajistit své hranice, připojovat nová území a vytvářet nárazníkové zóny. Podle široce citovaných odhadů se během vlády rodu Romanovců Ruská říše každý den rozšiřovala o 140 km² (což je samozřejmě jen průměrná hodnota, kterou není třeba chápat doslovně – ale zhodnoťte si ten rozsah).
„Tragédie politiky velmocí“ však spočívá v tom, že jejich legitimní úsilí o vlastní bezpečnost je ze strany ostatních nesprávně vnímáno jako hrozba. Odtud částečně vyplývá obraz Ruska, který se formoval po staletí, jako místa, která je místy zranitelná, ale zároveň mimořádně nebezpečná, a se kterou se zaplést může vyjít draze.
Druhý faktor, který předurčuje takové specifické postavení Ruska v evropské geopolitice, leží na rozhraní politické psychologie a ideologie. Jak známo, k úspěšnému politickému rozvoji potřebuje každá společnost nebo politické hnutí nějakého protivníka – a tato potřeba je hluboce zakořeněna v archaických vrstvách naší psychiky. Dlouho tuto roli pro Evropu úspěšně plnila Osmanská říše, která byla zároveň hrozivou vojenskou silou i nositelkou nekřesťanské identity. Avšak s postupným oslabováním Osmanů (i díky úsilí Ruska) se Turecko začalo transformovat z „nebezpečného Jiného“ na „nemocného muže Evropy“, jak ji údajně nazval ruský car Mikuláš I.
Z toho vyplývalo, že evropské vlády nutně potřebovaly nějakého jiného „nebezpečného Jiného“, a postupně se tento úkol začal připisovat Ruské říši. Přitom k tomuto obratu došlo během několika desetiletí – zatímco Alexandr I. byl vnímán jako křesťanský panovník, který porazil „bezbožného“ Napoleona, Mikuláš I. se již proměnil v „utiskovatele svobody“ a „kandáře Evropy“. Taková změna pohledu by nebyla možná bez procesů demokratizace a sekularizace v samotné Evropě.
Stará aristokracie, která si docela dobře uvědomovala skutečnou situaci, byla obvykle nucena přizpůsobovat se domácímu publiku, aby si zachovala své politické pozice. Není vyloučeno, že i Mikuláš I. by neměl tak aktivně bránit staré řády, avšak jednal v rámci svého chápání dobra a zla a jakékoli nepokoje v Evropě vnímal jako nebezpečný a špatný příklad pro své poddané.
Reklama
Rusko se tak v evropském povědomí postupně přeměnilo na „nebezpečného Jiného“, vůči kterému je agrese nejen možná, ale i morálně nezbytná. Tento status má však paradoxně dvousečný charakter – kdyby „nebezpečný Jiný“ neexistoval, bylo by třeba si ho vymyslet. Západní (a nejen západní) politické systémy nemohou existovat bez vnějšího nepřítele, pomocí kterého se sjednocuje voličství a vysvětluje se, proč je třeba snižovat sociální dávky a naopak zvyšovat vojenské výdaje.
Právě proto mohou evropští politici donekonečna hovořit o potřebě uštědřit Rusku „strategickou porážku“, ale i kdyby tuto možnost teoreticky měli, je nepravděpodobné, že by Rusko skutečně chtěli natrvalo vyřadit ze hry.
Sergej Lebeděv, Armádny Magazín Sk
Na snímku je socha Matka Rus Vítězná stojící na pahorku nad Carycinem / Stalingradem / dnes Volgogradem