Když začala válka na Ukrajině, investovala Evropa miliardy peněz, aby mohla potrestat Rusko za agresi tím, že nebude kupovat ruskou ropu a plyn. Stavěly se terminály, propojovaly se plynovody, řešily se „zpětné toky,“ aby plyn, který po desetiletí proudil z východu na západ, mohl proudit ze západu na východ. Ceny rapidně vzrostly, každou zimu jsme sledovali stav zásobníků a varovali před nahrazení jedné závislosti jinou.
Ale ve skutečnosti jsme se nikdy nedostali do situace, že by ropa a plyn doopravdy chyběly. Rusko nepřestalo těžit. Po devatenácti balíčcích sankcí v podstatě muselo prodávat ropu s výraznější slevou a plyn nakládalo víc na LNG tankery. Co nepřišlo trubkami, to přišlo na lodích s americkou demokratickou přirážkou. Rus si se Saúdskou Arábií v podstatě prohodil zákazníky. Perský záliv začal víc zásobovat Evropu a Rusko zase víc zásobovalo Čínu a Indii. Americké sankce v podstatě zařídily Sitting Pingovi velmi levnou ropu, díky které Čína celkem hravě kompenzovala Trumpova cla.
Teď, díky válce proti Íránu, jsme najednou v situaci, kdy ropa a plyn reálně chybí, protože místo sto třiceti tankerů denně jich kolem íránských raket propluje tak pět. Těžaři jsou nuceni zastavit produkci, ono se to pak blbě obnovuje a přesně ty země, které se zalekly amerických sankcí na ruskou ropu, ty jsou dneska nejpostiženější. Mééédia už přinášejí příběhy o tom, jak v Asii není propanbutan, jak se omezuje výroba a přechází se na čtyřdenní pracovní týden a home office.
Nejlepším příkladem je Indie. Ta pod americkým tlakem omezovala nákupy ruské ropy, až pak nakonec ráda koupila cokoliv, co bylo k dispozici, ovšem, už za dvojnásobnou cenu. Takhle nějak vypadá cena za přátelství se Spojenými státy. Ale to my v Evropě dobře známe. Za americkou proxy válku proti Rusku jsme zaplatili třicetiprocentní inflací, rostoucí nezaměstnaností a půlmilionem uprchlíků, kteří se tu chovají, jako by jim to tady patřilo a nepotřebují k tomu ani islámskou ideologii. Bandera bohatě stačí.
Ve vyrovnané světové produkci a spotřebě najednou chybí zhruba dvacet procent a chybí to fyzicky. Tentokrát nejde o politické proklamace Uršuly Leyenové, ani o Fialovo odstřihávání se od ruských surovin. Tentokrát to prostě není k dispozici. Situace stejná jako s rouškami a zdravotnickým materiálem za covidu. Vyhrává ten, kdo přeplatí a má ještě peníze. Kdo peníze nemá, ten ostrouhá.
O cenách na pumpách nemá cenu mluvit, to už se řeší na nejvyšší vládní i evropské úrovni a zatím to Andrej řeší stejně úspěšně jako roušky. Zmatenou komunikací. Schillerová říká něco jiného než premiér a dělají přesně to, co na Fialovi kritizovali. Jo, vláda těžko bude mít silnou pozici, když si trh s benzínem už dávno předávno mezi sebe rozdělili Polák s Maďarem a všichni se upínají k tomu, že Zelenský nebude sebevrah a brzy opět pustí ropovod Družba. Výborný byl také ukrajinsko – evropský nápad útoku na ruské přístavní terminály. Ropy je na trhu zase o něco méně, ceny zase porostou a Rusko, i když prodá méně, vydělá více.
Ještě zajímavější je ovšem situace v hnojivech. Před válkou na Ukrajině stála tuna ledku zhruba pět tisíc korun a takto se držela dlouhá léta. Díky všem těm chytrým sankcím vyrostla na zhruba sedm tisíc za tunu a tam se udržela, především díky tomu, že Poláci začali hnojiva ve velkém kupovat právě v Rusku. Co jsme nevyrobili z plynu tady, to Rusové z plynu vyrobili doma, získali vyšší přidanou hodnotu a v konečném důsledku ten zpracovaný plyn jen naložili na jiný typ lodí.
Teď už cena za tunu ledku překračuje deset tisíc korun a stoupá.
My, tady v Evropě, si hrajeme na ekologii a veselou přírodu, kdy mlíko vzniká v supermarketu, ale rozvojové země to samozřejmě řeší hodně, protože tam chtějí jakémukoliv přírodnímu zemědělství uniknout co nejdál. Přírodní zemědělství je totiž dost nespolehlivé. Proto každý africký diktátor chce traktory, pesticidy a hlavně hnojiva, protože to tak zvyšuje výnosy, že pak jeho poddaní nemají hlad a nebouří se. I u nás je tato cena za ledek v podstatě neúnosná, natož někde v Ugandě.
Na letošní žně to ještě nebude mít vliv, protože zemědělci si hnojiva na letošní jaro nakoupili už loni a teď je jen rozhazují na polích, ale pokud bude tato situace trvat, na podzim bude stát tuna ledku patnáct tisíc i víc. Hnojiva se navíc blbě skladují, mají tendenci nasávat vodu a zaberou hodně místa, takže se nedají nakoupit dopředu, dokud je cena „jen“ deset tisíc. Pokud válka v Íránu neskončí a nebo skončí blbě, příští rok si chudší části světa užijí hlad a my budeme ještě rádi za levné maso ze zemí MERCOSUR… ale i tam bude ouvej, protože osm (i víc) miliard lidí uživí naše planeta jen díky tomu, že pole obdělávají traktory co jezdí na naftu a sypou rostlinám dusičnan vzniklý Haber-Boshovým procesem ze zemního plynu.
Teď zatím mají blízkovýchodní kapacity „jen“ výpadek. Ještě pořád v drtivé většině existují. Zatím toho shořelo relativně málo a i když zažijeme hodně blbý rok, bude to podobné, jako když se Fiala odstřihával od Ruska. Ale pokud budou kapacity Perského zálivu rozstříleny, nebude jen drahý benzín, ale otřese to celoplanetárně potravinovou produkcí. Vlhký sen eurokratů se tak splní sám od sebe. Hnojiv prostě bude nedostatek.
Jestli Donald o Velikonocích (a nebo po nich) tu blbost udělá a spustí proti Íránu pozemní operaci, bude rozumné, aby zemědělství nakoupilo tolik hnojiv, kolik zvládne, protože i když to teď vypadá draze, na podzim budeme vzpomínat na krásné zlaté časy, kdy Perský záliv ještě existoval. Zároveň by si všichni agronomové měli otevřít staré učebnice a podívat se na pěstování vojtěšky a jetele a možná by s tím rovnou měli začít, protože už za Marie Terezie věděli, že louka je matkou pole. Tenkrát ještě uměli pěstovat potraviny bez průmyslových hnojiv. Nebylo to sice nic moc, ale bylo to alespoň něco.
Ale i pokud Donald tu blbost neudělá a s hanbou se odplazí z perského bojiště, čeká nás nikdy neviděná asertivita globálního Jihu i Východu, protože všem bude definitivně jasné, že jsme lůzři a netřeba se nás bát. Ostatně, ještě to ani pořádně nezačalo a Bělorusové už zase mohou prodávat na Západ hnojiva, ruská ropa se prodává bez omezení a ta íránská také. Nazpět už se to NIKDY nevrátí, protože se svět prostě změnil a multipolarita je nezvratná i kdyby se Trump uvztekal.
Připravujme se, připravujme. Jestli to takhle půjde dál, budou brzy všechny meze, příkopy u silnic i remízky opět zužitkované a my u pilné, těžké a špatně placené fyzické práce budeme moci přemýšlet, kde se stala chyba.
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate