Obsah
Dvoudenní summit ruského a čínského prezidenta tento týden přinesl dosud nejambicióznější balík smluv i společnou deklaraci o multipolárním světě. Načasování jen pár dní po Trumpově návštěvě Číny, dává všemu ještě větší význam.
Moskva a Peking jako staří přátelé
Vladimira Putina čekalo na pekingském letišti velkolepé uvítání. Přivítal ho šéf čínské diplomacie Wang I, který je členem Politbyra a jedním z nejbližších důvěrníků Si Ťin-pchinga. O týden dříve vítal Donalda Trumpu viceprezident Chan Čeng, politik spíše ceremoniální. V čínském diplomatickém protokolu, kde se pečlivě váží každý detail, šlo o signál, kterého si všimla všechna světová média.
Putinova dvoudenní návštěva se oficiálně uskutečnila k dvacátému pátému výročí rusko-čínské smlouvy o dobrém sousedství. Vyústila ve více než čtyřicet bilaterálních smluv a dvě společné deklarace.
Západ sledoval pekingský summit s neskrývanou nervozitou. Řada západních analytiků doufala, že po setkání s Trumpem se Si Ťin-pching od Putina trochu odtáhne a přikloní se ke spolupráci s Washingtonem. Nestalo se. Britský Guardian si povšiml, že choreografie obou návštěv byla záměrně zrcadlová, přesto se Čína postarala, aby rozdíly vynikly.
Putin obdržel v čínském hlavním městě viditelně vyšší úroveň přijetí než Trump. Podle odborníků na čínský protokol mohou takové nuance nést zásadní politický význam v pečlivě režírovaném diplomatickém systému Pekingu. Čínský lídr oslovoval Putina jako „starého přítele“, výraz, který se v čínské diplomacii používá jen výjimečně a signalizuje nejužší vzájemnou důvěru.
Čtyřicet smluv a nový světový pořádek
Zvláštní pozornost vzbudil i drobný, leč rovněž výmluvný detail. Trump navštívil uzavřený vládní komplex Čung-nan-chaj, což je mimořádná pocta. Trump se hostitele zeptal, zda tam přijímá i jiné světové lídry. Odpověď zněla: „Velmi, velmi zřídka. Ale například Vladimíra Putina ano.“
Výsledek Trumpovy návštěvy, většina komentátorů označila spíše za zklamání. Schůzka s čínským vůdcem podle nich nepřinesla konkrétní závazky v oblasti obchodu, Ukrajiny či íránské války. Putin si z Číny odváží desítky konkrétních rusko-čínských dohod pokrývajících energetiku, zemědělství, finance, kosmický výzkum, jadernou energetiku, dopravu a stavebnictví.
Vzájemný obchod mezi Ruskem a Čínou překročil v roce 2025 hranici 240 miliard dolarů. V prvních čtyřech měsících roku 2026 dosáhl obrat 85,2 miliardy dolarů, což představuje meziroční nárůst o téměř dvacet procent. Čína je již šestnáctým rokem po sobě největším obchodním partnerem Ruska, které se naopak zařadilo mezi osm největších obchodních partnerů Číny. Více než 99 procent vzájemných transakcí se přitom realizuje v rublech a jüanech, dolar byl z bilaterálního obchodu prakticky vyřazen.
Klíčovým dokumentem summitu se stala Společná deklarace Ruska a Číny o utváření multipolárního světa a mezinárodních vztahů nového typu. Odmítají v ní hegemonii v mezinárodních vztazích, volají po nové bezpečnostní architektuře bez blokové konfrontace a civilizační rovnosti. Pokusy některých států jednostranně řídit globální záležitosti a vnucovat své zájmy celému světu v duchu koloniální éry podle dokumentu selhaly.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Euroasijské století
Deklarace je historický dokument, který v mnohém přesahuje bezpečnostní otázky. Jde zřejmě o nejzásadnější posun v uspořádání velmocí od konce studené války.
Pojďme si projít některé klíčové body. Deklarace si nebere servítky, ani co do slov, ani co do pojmů, pokud jde o nabídku seriózní alternativy k současnému, a slábnoucímu – unilaterálnímu dějinnému momentu.
- „Pokusy řady států řídit světové záležitosti na vlastní pěst, vnucovat své zájmy celému světu a omezovat suverénní rozvoj ostatních zemí v duchu koloniální éry ztroskotaly.“ Rusko a Čína se zaměří na nastolení „dlouhodobého stavu polycentrismu“.
- „Základní všeobecně uznávané normy mezinárodního práva a mezinárodních vztahů jsou systematicky porušovány (…) hrozí fragmentace mezinárodního společenství a návrat k ‚zákonu džungle‘.“
- „Je nezbytné věnovat náležitou pozornost oprávněným obavám všech zemí v oblasti bezpečnosti, soustředit se na spolupráci v bezpečnostních otázkách, odmítnout blokovou konfrontaci a strategie nulového součtu, postavit se proti rozšiřování vojenských aliancí, hybridním a zástupným válkám a prosazovat vytvoření aktualizované, vyvážené, účinné a udržitelné globální i regionální bezpečnostní architektury (…) Je nepřijatelné nutit suverénní státy, aby se vzdaly své neutrality.“
(Mimochodem – přesně to Moskva navrhla Washingtonu a NATO v prosinci 2021: nedělitelnost bezpečnosti. Absence jakékoli smysluplné odpovědi urychlila zahájení speciální vojenské operace na Ukrajině o dva měsíce později, když Rusko zjistilo, že plán NATO spočívá v bleskovém obsazení celého Donbasu.) - „Hegemonie ve světě je nepřijatelná. Žádný stát ani skupina států by neměly řídit mezinárodní záležitosti, rozhodovat o osudu jiných zemí ani monopolizovat příležitosti k rozvoji.“
- „V oblasti globální správy, která je důležitým nástrojem pro racionalizaci systému mezinárodních vztahů, je nutné dodržovat zásady suverénní rovnosti, mezinárodního práva, multilateralismu, orientace na člověka a zaměření na výsledky.“
- Je třeba „posílit úlohu multilateralismu jako hlavního nástroje pro řešení mnohostranných a složitých globálních výzev a zabránit oslabování OSN.“ To by mělo vést k „reformě Organizace spojených národů“. Jenže všichni vědí, že za současné administrativy v Bílém domě se na tom rozhodně nic nezmění.
- „Duchovní a mravní systém žádné civilizace nelze považovat za výjimečný ani nadřazený ostatním. Všechny země by měly prosazovat pohled na civilizace založený na rovnosti, vzájemné výměně zkušeností a dialogu, posilovat vzájemný respekt, porozumění, důvěru a kontakty mezi různými národnostmi a civilizacemi, podporovat vzájemné pochopení a přátelství mezi národy všech zemí a chránit rozmanitost kultur a civilizací.“
Tento proces lze nazvat „Euroasijské století“. A právě to se v rámci návštěvy prezidenta Putina řešilo. Záběr, rozsah a ambice společného prohlášení jasně zastiňují ostatní aspekty Putinovy pekingské cesty, jakkoli samy o sobě jsou podstatné.
Jde o potvrzení nástupu nového řádu ve světě. Čína nastupuje. Hegemonie USA a fakticky celého Západu končí. Jde o nejvýznamnější přeskupení sil od konce studené války. Západní impérium chaosu, které na Rusko uvalilo sankce s cílem dosáhnout jeho „izolace“ a hospodářského kolapsu, bylo přemoženo rusko-čínským strategickým partnerstvím.
O čem se bavili u čaje?
Pětadvacetiletá Smlouva o dobrém sousedství mezi Ruskem a Čínou prošla zásadní modernizací – zahrnující strategické energetické koridory (plynovod Síla Sibiře 2), velmi úzkou vojenskou koordinaci a společný civilizační a ideologický rámec.
O tom, co Si s Putinem probírali během svého dvouhodinového neformálního čajového posezení, se samozřejmě žádné podstatné informace ven nedostanou. Zástupná válka Západu proti Rusku na Ukrajině a válka Spojených států a Izraele proti Íránu musely být na stole. Putin pravděpodobně informoval Siho o možných dalších krocích Ruska v čím dál ostřejší a otevřenější konfrontaci s NATO. A nepochybně posuzovali i technické záležitosti rusko-čínské podpory Íránu.
Složení Putinovy delegace prozrazuje o prioritách summitu více než jakékoli tiskové prohlášení. Chyběli v ní zástupci bezpečnostních složek. To ukazuje, že vojenská a zpravodajská kooperace je natolik zaběhnutá, že nevyžaduje korekci na úrovni hlav států.
Dedolarizace a spolupráce ve vesmíru
Naproti tomu výrazné zastoupení měl finanční sektor, v čele s guvernérkou ruské centrální banky Elvirou Nabiullinovou a šéfy bank VEB a VTB. Jejich přítomnost signalizuje jak existenci konkrétních plánů na financování společných projektů, tak společný zájem Moskvy a Pekingu na dedolarizaci světové ekonomiky. Nabiullinová přitom přináší unikátní zkušenost: dedolarizaci ruské ekonomiky vedla více než třináct let a provedla ji natolik obezřetně, že ji běžní ruští občané prakticky nezaregistrovali.
Nyní stojí před oběma zeměmi podstatně složitější úkol. Dokončit dedolarizaci globálního obchodu v podmínkách sílícího amerického odporu, aniž by přitom vyprovokovaly světovou finanční krizi. Významný prostor zaujímali rovněž představitelé Rosatomu a Roskosmosu. V jaderné energetice je Rusko největším globálním dodavatelem, zatímco Čína se zajímá především o technologie.
V kosmickém výzkumu je situace opačná. Čína má navrch v počtu startů i v perspektivních programech, Rusko si však drží exkluzivní technologie v oblasti obytných kosmických stanic a raketových motorů. Spolupráce je vzájemně výhodná a v kontextu amerického odmítání spolupráce s Roskossmosem pro Rusko nezbytná.
Přítomnost šéfů energetických a zemědělských firem pak odráží klíčový zájem Číny na ruských dodávkách surovin a potravin, zejména v situaci, kdy americké snahy narušit globální obchod ohrožují jak zdroje, tak přepravní trasy. Rusko nabízí Číně nejen potřebné objemy, ale i bezpečnost dopravních koridorů vedoucích výhradně po ruském a čínském území nebo přes vnitrozemské státy Eurasie.
Jedním z ústředních témat rozhovorů byl projekt plynovodu Síla Sibiře 2, který by mohl přepravovat až 50 miliard kubických metrů zemního plynu ročně přes Mongolsko do Číny a zdvojnásobit tak ruské dodávky plynu na čínský trh. Projekt by pro Moskvu do značné míry nahradil částečně ztracené evropské trhy.
Strategický trojúhelník a jeho limity
Zásadním prvkem summitu bylo balancování vzájemných vazeb trojúhelníku Rusko–Čína–USA. Tyto tři velmoci jsou v současnosti jedinými silami schopnými reálně formovat globální dění, byť každá jiným způsobem.
Podstata vzájemných vztahů uvnitř trojúhelníku se však zásadně liší. Mezi USA a Čínou panuje strukturální rivalita. Washingtonské pokusy omezit čínský technologický vzestup posunuly Peking k výrazně asertivnějšímu postoji. Naopak Rusko a Čína se ve většině oblastí nevnímají jako soupeři, nýbrž jako strategičtí partneři.
Oslabení tohoto vztahu se stalo jedním z hlavních cílů Washingtonu. USA musí mezi Moskvu a Peking vrazit klín, chtějí-li si udržet globální nadřazenost. V praxi však americký tlak opakovaně přinesl opačný výsledek. Obě eurasijské mocnosti se k sobě přimkly ještě těsněji.
Moskva a Peking se příliš dobře vyznají ve washingtonských manýrech, než aby s Amerikou o čemkoli vážně vyjednávaly. Blízké vztahy s jedním z účastníků trojúhelníku totiž Washington vždy potřeboval jen jako taktické spojenectví na cestě k vlastnímu monopolu v mezinárodních záležitostech.
Jenže Putinova cesta do Číny byla manifestací strukturálního posunu v globální mocenské rovnováze. Rusko a Čína na summitu demonstrovaly, že přijaly hozenou rukavici Západu. Prokázaly svou odolnost ve vojensko-politické sféře, ale hlavní důraz položily na ekonomický zápas.
Vzájemná důvěra mezi Moskvou a Pekingem, budovaná krok za krokem po desetiletí, je dnes nejcennějším artiklem v mezinárodních vztazích. Stabilita rusko-čínského partnerství je geopolitický fakt první kategorie.
Na tomto základě se v Pekingu psaly kontury nového světového řádu.