Postoje účastníků konfliktu kolem Ukrajiny se zásadně liší, proto je jejich sblížení v této fázi nemožné. Válka tedy bude pokračovat, dokud se nesblíží. Nebo – dokud jedna ze stran konfliktu nezmizí.
O tom hovořil v interview pro server Ukrajina.ru komentátor MIA „Rossija segodnja“ Rostislav Iščenko.
Minulý týden se opět rozproudily ve veřejném prostoru diskuse o tom, že konflikt kolem Ukrajiny lze vyřešit politicko-diplomatickou cestou. Konkrétně se hovořilo o obnovení jednání mezi Ruskem a Evropany. Vladimir Putin s nadsázkou prohlásil, že vyjednavačem by mohl být Gerhard Schröder. Šéfka diplomacie Evropské unie Kallasová se vzápětí vyslovila proti jeho kandidatuře.
– Rostislave Vladimiroviči, co si myslíte, jak tato záležitost dopadne?
– Evropská unie už dlouho naléhá, aby se mohla také účastnit rusko-americko-ukrajinských jednání o urovnání konfliktu. Tato jednání se totiž zasekla. V předvečer oslav Dne vítězství Zelenskyj prohlásil, že kyjevský režim považuje za nezbytné obnovení trojstranných jednání (USA, Rusko, Ukrajina), jichž by se zúčastnila spolu s Ukrajinou i Evropská unie. Evropané začali okamžitě znovu propagovat téma „My tam také musíme být“. Na to jim Putin odpověděl: „Chcete-li, pošlete Schrödera.“
Myslíte si, že to byl jen žertík? Ale vůbec ne. Zástupci musí při jednáních vyhovovat všem stranám. My se domníváme, že Schröder by takovou osobou byl. Evropané to tak nevidí. Chtějí po boku Zelenského politika, který by zaujímal tvrdý protiruský postoj. Takže je to jasné. Proto jednání neprobíhají. Nejen s Evropskou unií, ale také s Ukrajinou.
Proběhlo několik setkání. V jejich průběhu se ukázalo, že postoje stran se zásadně liší, v této fázi se sblížit nemohou. V důsledku toho bude válka pokračovat, dokud se nesblíží. Nebo – dokud jedna ze stran konfliktu nezmizí.
O čem bychom jednali s Evropskou unií, když podporuje ukrajinské požadavky? O čem lze jednat s Ukrajinou, pokud si i po prohrané válce dovoluje ještě něco požadovat?
– Pokračujme v tématu Evropa. Sergej Lavrov prohlásil, že Američané chtějí za nízkou cenu odkoupit podíl evropských společností v „Severních proudech“ a plynovody obnovit. Pokud k tomu skutečně dojde, v jaké situaci se ocitne Evropa?
– K obnovení „Severních proudů“ je zapotřebí souhlasu tří stran. Bez souhlasu USA se ještě obejít dá, ale nezbytný je souhlas Evropské unie, a ten chybí. Navíc – Evropská unie se i nadále od Ruska ekonomicky izoluje. Zavádí nové a nové sankční balíčky, které prakticky zakazují veškerý obchod s Ruskem. To se týká zejména energetiky. Proto není důvod se domnívat, že by tyto plynovody byly v dohledné době obnoveny.
Zatím jde jen o spekulace. Němci někde napsali, že je možný mír výměnou za energetické zdroje. Aby to však bylo možné, je třeba změna postoje Evropské unie. Včetně Německa, jež je jedním z vedoucích států Evropy. To se však neděje.
I kdyby se politická situace změnila, je třeba nějak vyřešit ukrajinskou krizi a zjistit postoj Evropské unie ke klíčovým globálním problémům. Do jaké míry je vůbec připravena obnovit ekonomickou spolupráci s Ruskem? Jaké objemy energetických zdrojů a za jaké ceny je Rusko připraveno jí prodat? My jsme se už dávno přeorientovali na jiné trhy.
Samozřejmě, Evropská unie může něco získat. Ale zatímco dříve byla prakticky naším jediným odběratelem, nyní obchodujeme s plynem s Asií bez evropských nákupů. Bude pro nás vůbec výhodné obnovení „Severních proudů“?
V současné době je část amerického LNG, která směřuje do Evropské unie, ruského původu. USA jej nakupují a místo toho, aby přepravovaly svůj vlastní LNG, prodávají za stejné ceny ten ruský, který je podstatně levnější, protože má kratší přepravní vzdálenost. Tímto způsobem dosahují dodatečného zisku. Proto dodávky ruského plynu do Evropy, které EU považuje za téměř nulové, Gazprom odhaduje na 20–30 % toho, co bylo na vrcholu.
To znamená, že tak či onak si Gazprom udržel přibližně třetinu evropského trhu. Možná je to pro nás už i pohodlnější. Budeme přepravovat plyn tankery, třeba i přes Američany. Co nám záleží na tom, kolik zaplatí Evropská unie, když nám zaplatí tolik, kolik nám vyhovuje?
Všichni usilují o to, aby byl obchod vyvážený. Co můžeme nyní od Evropské unie nakoupit? Co bude její průmysl vyrábět za 10–20 let? Bude vůbec existovat? A navíc, přežije vůbec Evropská unie? Možná budeme jednat s jednotlivými evropskými státy, s nimiž se budeme muset domlouvat nanovo.
Konkrétně s Německem jsme měli vypracovaný mechanismus ekonomické spolupráce. Ten byl zničen. Náhradu jsme našli my i oni. Proto ani Rusko, ani Německo nemohou, i kdyby chtěly, otočit o 180 stupňů a vrátit se k tomu, co bylo.
Na všechny tyto otázky je třeba hledat odpovědi. Proto by bylo velmi unáhlené myslet si, že za pár měsíců budou všechny plynovody obnoveny. Možná se něco stane za pět let. Pokud se toho dožijeme, budeme žít ve zcela jiném světě.
– Také Španělsko přišlo s iniciativou na vytvoření jednotné armády Evropské unie, která by byla nezávislá na USA. Co se však stane s NATO? Bude to struktura v rámci aliance? Nebo půjde o zcela samostatný systém?
– Evropská unie se již mnoho desetiletí snaží vytvořit vlastní vojenský systém. Problémem je, že jde o nákladnou záležitost. V současné době ani USA nedokážou udržet svůj vlastní systém.
NATO bylo zajímavé pro USA i pro Evropskou unii. Ukázalo se však, že i pro tak velkou a ekonomicky silnou organizaci je udržování ozbrojených sil NATO příliš nákladné. A jejich zájmy se zdaleka ne vždy shodují. Proto mezi nimi vznikají konflikty.
Evropská unie říká: „USA nás musí podporovat na evropském bojišti v boji proti Rusku.“
Spojené státy namítají: „Ne. Je to Evropská unie, kdo by nás měl na Blízkém východě podporovat v boji proti Íránu. V tom spočívá podstata NATO.“
To znamená, že se nedokážou ani dohodnout na tom, jak mají postupovat. Odtud pramení myšlenka na vytvoření evropské armády, jež by byla nezávislá na USA.
Teoreticky to možné je. Problémem však je, že v samotné Evropské unii panuje spousta rozporů. Unie se rozpadá ve švech. Možná se udrží. Vytvoření společných ozbrojených sil však představuje další zátěž. Kdo to zaplatí? Jsou velké země a jsou i malé. Přitom existují malé bohaté země, jako je Lucembursko, a velké chudé země, jako je třeba Španělsko. Jak se budou tyto zdroje rozdělovat?
A jaký bude vztah národního velení k tomu společnému? Evropané zatím směřují k posílení svých vlastních armád. Společný přístup vidí až v daleké budoucnosti. To je správné. Jde o to, že logistika a štábní zajištění v rámci NATO byly svěřeny USA, zatímco Evropané v tomto směru nepracovali a ztratili příslušné kompetence. Nyní je třeba to vše obnovit na národní úrovni, aby bylo co sjednocovat.
Je to klasický princip: „Než se sjednotíme, musíme se nejprve jasně vymezit.“ Nejprve je třeba obnovit národní armády a teprve poté na jejich základě vytvářet celoevropské.
Následně však vyvstanou další otázky, kdo a kde vidí jaké hrozby. Jistě budete souhlasit, že hrozby, které vidí Finsko, se budou odlišovat od hrozeb, jež vidí např. Portugalsko. Portugalsku je úplně jedno, co se děje na Ukrajině. A Ruska se nebojí. Kdežto Finsko, které s námi sousedí, na každém kroku říká, že se musí proti Rusku bránit. Jak se budou řešit tyto rozpory?
Jak bude Evropská unie spolupracovat s Tureckem? V současné době patří do různých ekonomických kategorií, ale je členem NATO. Pokud vznikne čistě evropská armáda, turecká armáda v ní již nebude mít místo. Řecko a Kypr jsou nepřátelé Turecka. Turecko ovládá Severní Kypr, který je z pohledu Evropské unie separatistickou silou vystupující proti ústřední vládě. Turecká armáda je přitom nejsilnější armádou NATO na kontinentu. Je druhá hned po americké.
A co problém jaderného deštníku? Aby se Francie a Británie dostaly alespoň na úroveň Číny, je třeba masivně investovat do vývoje celé jaderné triády. V současné době disponuje Británie jadernými zbraněmi na raketách ponorek a Francie jadernými bombami, které mohou nést speciálně upravené stíhačky „Rafale“. Z toho vyplývá, že se musí vrátit k vývoji pozemních balistických raket: a to jak mobilních, tak i raketových komplexů umístěných v podzemních šachtách.
Předpokládejme, že jim rakety středního doletu postačí k pokrytí evropské části Ruska. Budou však vyvíjet i mezikontinentální rakety? Francie za De Gaulla se přece držela koncepce obrany ve všech směrech. Považovala za svou povinnost bránit se před potenciální agresí jak ze strany Sovětského svazu, tak i ze strany Spojených států. Jak budou tuto záležitost financovat? Všichni společně? Pak by Němci mohli říct: „Když dáváme peníze, tak o nich budeme také rozhodovat.“ A co když Němcům povolí vyvíjet vlastní jaderné zbraně?
Zatím je více otázek, než odpovědí. Nicméně – vytvořit potenciální sdružení silných evropských armád mohou. Hlavní hrozbou pro Rusko však není sjednocená armáda Evropské unie, ale snahy Polska a Německa o vytvoření modernějších a početnějších armád, jež jsou a budou přímo určeny k válce proti Rusku. Společnými silami mohou vytvořit mírovou armádu o síle 600–700 tisíc mužů, která se v případě zahájení bojových operací může zvětšit dvakrát až třikrát. To znamená, že společně budou schopni nasadit 1,5milionovou armádu během prvních dvou týdnů války.
Pro nás to představuje významnou hrozbu. S tím bude třeba počítat na baltském křídle, pokud dotáhnou tuto záležitost do konce. Polsko takový úmysl rozhodně má. Aktivně nakupuje zbraně a začíná vyrábět vlastní systémy na bázi korejských továren. To je již téměř hotová věc. V našem strategickém plánování to musíme rozhodně zohlednit.
Rostislav IŠČENKO (na snímku), Kirill KURBATOV, Alexandr PORUNOV, UKRAJINA.ru (07:00 18.05.2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová