Je to plíživý proces, který v posledních letech nabírá děsivé obrátky. Postupná proměna vzdělávacího systému z místa, kde se předávají znalosti, v laboratoř pro analýzu chování a shromažďování osobních údajů.
Nebezpečná digitalizace
Pod rouškou „digitalizace“ a „modernizace“ vzniká infrastruktura, která neslouží dětem, nýbrž sběračům dat. Jak ve své aktuální analýze trefně upozorňuje IT odborník a sociolog Martin Armstrong, to, co se ve školách odehrává, není nic menšího než masivní povinná mašinérie na sběr dat.
Čísla jsou alarmující, ale nikoho, kdo prohlédl obchodní model skrytý za „bezplatnými“ vzdělávacími nástroji to nemůže překvapit. Podle různých studií přenáší zhruba 90 procent běžných školních aplikací sledovací data, a to nepřetržitě, i na pozadí. Co se podává jako nevinný nástroj na domácí úkoly, testy a komunikaci, ve skutečnosti vytváří celoživotní profily chování.
Armstrong už léta varuje: Vlády a instituce začínají tím, co lidé bez odporu přijmou, a pak postupně přitahují šrouby. Přesně to se děje pod záminkou „digitálního vzdělávání“.
Nejde tu o pedagogiku. Jde o vytvoření celoživotního sledování chování jednotlivců. Zatímco dříve jsme si ze školy odnášeli nanejvýš známky, dnešní děti jsou „profilovány“: délka pozornosti, vzorce interakce, emocionální reakce na konkrétní obsah.
A to vše se v reálném čase zaznamenává, analyzuje a zpeněžuje. Vzniká digitální složka, která už nikdy nezmizí.
AI analyzuje data žáků
Kdo si myslí, že jde o čistě americký fenomén, hluboce se mýlí. Evropská unie se už dávno stala epicentrem tohoto druhu digitální špionáže dětí a rodin. Pod záminkou „Akčního plánu pro digitální vzdělávání“ zavádí Brusel i jednotlivé členské státy plošnéinstalace digitálních zařízení.
Zatímco v USA udávají směr technologičtí giganti z oblasti vzdělávání (Google, Microsoft a spol.), EU hraje tutéž špionážní hru pod nevinným názvem „Akční plán pro digitální vzdělávání 2021–2027″. Evropská komise v něm propaguje „kvalitní, inkluzivní a přístupné digitální vzdělávání“, s masivním nasazením umělé inteligence, analytiky učení a datově řízených platforem.
Například v Rakousku podporuje ministerstvo školství prostřednictvím programů „Digitální škola“ a „Iniciativa pro umělou inteligenci“ právě tyto nástroje. Údajné „vzdělávací platformy“ ale v reálném čase analyzují data žáků, sledují vzorce jejich chování a vytvářejí individualizované vzdělávací cesty.
Národní zpráva o vzdělávání za rok 2024 věnuje celé kapitoly „rozhodování na základě dat ve školství“ a „umělé inteligenci ve vzdělávání“. Analytika má učení údajně jen „podporovat“, ale ve skutečnosti odhalí o dítěti úplně všechno.
Děti povinně šmírované
V zemích jako Dánsko nebo Estonsko je kompletní digitalizace výuky už hotovou věcí. A také v německy mluvících zemích sílí tlak na školy, aby „digitální kompetence“ vyučovaly prostřednictvím platforem velkých amerických korporací.
Přitom se úmyslně přehlíží, že používání těchto systémů nezřídka znamená předávání citlivých údajů třetím stranám, což je do očí bijící rozpor s tolik vychvalovaným GDPR (nařízení o ochraně osobních údajů), který se u školních systémů vždy „podivně“ přehlédne.
Aplikace jsou dnes povinné. Bez nich nejsou žádné známky, žádné úkoly, žádná účast na výuce. Rodiče v tom většinou vidí jen „moderní pomůcku ke studiu“, ale ve skutečnosti jde o propracovanou síť sledování. Získaná data se totiž předávají třetím stranám, zpeněžují a využívají k předpovídání chování, ovlivňování a dlouhodobému řízení.
„Data jsou nová platební měna,“ píše Armstrong. Čím dříve se začnou u dětí zaznamenávat, tím jsou cennější.
Nabízí výstižné přirovnání. Hra Pokémon Go nebyla nic jiného než gigantický testovací provoz pro sběr pohybových dat. Uživatelé si mysleli, že hrají zábavnou hru, zatímco ve skutečnosti mapovali svět firmám pro algoritmy.
Průhlední žáci
V učebnách je to ještě záludnější. Nejde o žádnou hru. Je to povinnost. Rodiče, kteří dnes posílají děti do školy, musejí vzít na vědomí, že každá úloha, každý test a každý domácí úkol prochází aplikací, jejíž „zadní vrátka“ jsou dokořán. Normalizuje se tak dohled, kterému se nelze vyhnout, aniž by rodiče své dítě vyloučili ze vzdělávacího systému.
Cíl tohoto je nad slunce jasný. Data jsou nová měna. Kdo disponuje daty člověka od první třídy až do dospělosti, dokáže nejen předpovědět, jak bude tento člověk v budoucnu volit či nakupovat, ale dokáže ho ovlivňovat a řídit i politicky.
Je to druh „plíživé kontroly“. Začíná to pohodlnou aplikací na domácí úkoly a končí občanem průhledným „jako kopírák“, jehož celá identita stojí na algoritmu.
Nesmíme dopustit, aby vzdělávání našich dětí bylo zneužito k budování základů totalitní digitální kontroly. Prvním krokem k obraně je poznání, že za líbivým příslibem „digitální tabule“ se skrývá nebezpečná realita.
Nezasáhneme-li hned, brzy bude pozdě.