„Dětský zákon“ (EU Kids Act) Evropské komise pod „vznešenou“ záminkou „ochrany dětí“ zničí internet, jak jsme ho znali. Nejde přitom jen o hluboký zásah do základních práv – vzniká tu celá rozsáhlá sledovací infrastruktura.
Komise představila EU Kids Act minulý týden. „Ověřování věku“ se bude řídit unijním právem. Chaos Computer Club (CCC) ve svém stanovisku nebere servítky: „Předložený návrh zavádí přísná pravidla pro sociální sítě, videoplatformy, online hry, chatboty i obchody se softwarem. Děti a mladiství do osmnácti let tak prakticky přijdou o jakoukoli možnost zapojit se do digitálního světa. Týkat se to bude navíc všech, kdo soukromou informaci o svém věku odmítají zveřejňovat.“ Kritika ale jde mnohem dál.
Zvyknou si na věčný dohled
Chystaný zákon děti a mladistvé až do plnoletosti úplně vyřadí z veřejné debaty na internetu a vezme jim kontrolu nad vlastními zařízeními. Už samotná registrace se má proměnit v anabázi. Pro děti do patnácti let mají sociální sítě a videoplatformy zavést takzvané rodičovské účty – rodiče si tedy musejí na platformě sami založit účet. Při registraci pak doloží věk svůj i věk dítěte a nakonec i doklad o rodičovské odpovědnosti.
Ověřit rodiče obvykle znamená nahrát občanský průkaz, podstoupit rozpoznání obličeje nebo propojit účet s úřední identitou – a to vše jen kvůli potvrzení „Ano, jsem rodič“. Rizika jsou stejná jako u ověřování věku dětí: centrální ukládání dat, hrozba krádeže identity a vyloučení rodin bez potřebných dokladů, třeba sešívaných rodin, pěstounů nebo rodin bez úředních papírů.
Jakmile takový účet vznikne, dá rodičům hluboký vhled do soukromí dětí. Děti mladší patnácti let se budou muset neustále obávat, že rodiče sledují každé jejich kliknutí, každou zprávu, každý obrázek. Smysl tohoto „tréninku na dospělost“ je jasný: Každé dítě se musí vědět, že je pod ustavičným dohledem, že nemá žádné soukromí a zvyknout si na to, že něj pořád někdo dohlíží.
Pokud rodiče nebudou ochotni rodičovský účet založit (třeba proto, že odmítají svá soukromá data zveřejnit), děti zůstanou rovnou za dveřmi a přijdou o jakoukoli možnost komunikovat s ostatními.
Velké šmírování
Sociální sítě a videoplatformy budou muset povinně používat unijní platformu pro ověřování věku. U všech ostatních služeb ale technické řešení zůstává zcela otevřené. Požadavek na takzvané důkazy s nulovou znalostí (zero-knowledge proofs) u všech dalších řešení je zavádějící. Jinde totiž návrh platformám jako řešení předepisuje přístup do veřejných matrik, čestná prohlášení rodičů a využívání dat k potvrzení vztahu rodiče a dítěte – tedy pravý opak „nulové znalosti“.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Mohou tak vzniknout rozsáhlé sbírky rodných listů a podobně citlivých dokumentů. Takové datové skládky, vznikající u každé platformy zvlášť, přinášejí známé potíže s ochranou osobních údajů i se zabezpečením nashromážděných dat.
Technologickým obrům tak jednak pod rouškou ochrany dětí spadne do klína další nálož citlivých informací, jimiž obohatí své spisy o každém z nás, nemluvě o tom, že někteří provozovatelé tenhle otravný nový problém prostě přehodí na nejlevnější externí firmy.
Obecně platí: ověřování věku na internetu vždy stojí na centralizované infrastruktuře, a proto ohrožuje anonymní a pseudonymní používání internetu – nezbytný předpoklad pro uplatňování základních občanských svobod a práv.
Evropská komise přesto zákon představila bez posouzení jeho dopadů, a to navzdory vážným varováním před důsledky takto bezprecedentní sledovací infrastruktury. Dává tím najevo zásadní neochotu zabývat se jejími negativními důsledky. Jistě ví proč – právě tak, jako to víme my.
Ohrožené alternativy k Big Tech
Plošné ověřování věku obzvlášť tvrdě zasáhne všechny alternativy k velkým technologickým firmám i komunitu otevřeného softwaru. „EU Kids Act“ totiž skoro nezná výjimky. Encyklopedie jako Wikipedie a platformy pro vývoj otevřeného softwaru jako Codeberg mají být vyňaty, decentralizované sociální sítě s otevřeným kódem jako Mastodon už ale ne.
Stejně tak obchody s aplikacemi pro svobodný software jako F-Droid, registry balíčků nebo distribuce otevřeného softwaru. Na rozdíl od už i tak hrůzostrašného Zákona o digitálních službách (DSA) nejsou z regulace vyňaty ani menší platformy.
V praxi to znamená povinné dokládání ověřování věku a citlivých rodičovských údajů i pro menší alternativní sociální sítě. Obchody a katalogy aplikací s otevřeným softwarem na tom nejsou o nic lépe: nově musejí ručit za to, že aplikace šířené jejich prostřednictvím odpovídají věku uživatelů.
Výsledkem bude nejen obrovská byrokracie a centralizace – věkové hranice bude totiž potřeba také vymáhat – ale i spousta práce navíc pro dobrovolné správce všech projektů.
Obři nás sledují – a to nevadí?
Zákon o digitálních službách (DSA) přitom už nabízí unijní regulaci systémových rizik. Za poslední rok se ale znovu a znovu ukázalo, jak se vede všem, kteří se zasazují o dodržování těchto pravidel. Pokud by Evropské komisi opravdu šlo o skutečné problémy dětí a mladistvých, měla by investovat právě sem. Jenže jí jde o něco jiného.
Nemluvě o tom, že se právě projednává Zákon o digitální férovosti („Digital Fairness Act“). Jako doplněk DSA prý umožní bojovat proti manipulativnímu a návykovému designu platforem.
„Dětský zákon“ je v boji proti koncentraci moci na internetu kontraproduktivní. Vytváří nabubřelý a nebezpečný kontrolní cirkus a svým údajným zaměřením na děti odvádí pozornost od podstaty věci: Tvrdší dohled na technologické obry by nepochybně prospěl všem bez ohledu na věk.
Pokud by někdo opravdu chtěl současný stav změnit, musel by vyhlásit tvrdý boj obchodním modelům velkých platforem postaveným na sledování – a skutečně (nikoli formálně) podporovat alternativy.
Miřme na příčinu, ne důsledek!
Na „Dětském zákoně EU“ asi nejvíc zlobí jedna věc: s jediným, technicky pochybným opatřením se zachází, jako by dokázalo vyřešit složitý společenský problém.
Výchovu a digitální zralost přece nelze nařídit byrokratickými monstry odtrženými od reality. Děti a mladiství – stejně jako v životě mimo internet – by se měli učit rozpoznat rizikové situace, stanovit si hranice, přivolat si pomoc. Žádná regulace tyto dovednosti za ně získat nemůže.
Objednávejte živou vodu zde
Začít třeba dobře vybavenými, snadno dostupnými a skutečně fungujícími linkami pro nahlášení problémů a pomoc. Kdo chce doopravdy chránit děti na internetu, musí jim otevřít jednoduchou cestu pro případ obtěžování nebo jiných potíží. Další absurdní regulace s vysokými technickými a byrokratickými překážkami, jež dopadnou hlavně na menší provozovatele, jde přesně v opačném směru.
Odpovědnost je především zapotřebí pevně ukotvit tam, kde leží největší moc – a tedy i největší odpovědnost: u platforem technologických gigantů. Když už se do toho chce Brusel míchat, pak namísto stále důkladnějšího šmírování všech by měl zavázat koncerny ke konkrétním povinnostem a skutečně je vymáhat:
Vyhnuly se platformy manipulativním designovým vzorcům a návykovým mechanismům? Mají prokazatelně funkční systémy pro hlášení zneužívání? Rozpoznávají a omezují rizika pro nezletilé? Takové povinnosti by nepřenášely odpovědnost na rodiny, a už vůbec ne na děti – ale mířily by tam, kde firmy digitální prostředí vytvářejí.
Dost sledování a poručníkování!
Nepřijatelný je především závěr, podle něhož se technické ochranné nástroje nutně musejí stát nástroji na sledování. Platí pravý opak: dobré mechanismy patří co nejblíž uživateli, tedy do občanského průkazu, do zařízení nebo do operačního systému. Mají být pro dítě průhledné a rodina by je měla používat společně – a výhradně dobrovolně. Rodinám by tak pomohly stavět na domluvených hranicích místo tajného sledování. Vytvářet příležitosti k rozhovoru místo neustálé kontroly.
Všude, kde je doložení – nebo ještě lépe odhad – věku opravdu nutné, proto musí proběhnout přímo v zařízení uživatele. Představit si lze například mechanismus, kdy operační systém aplikaci pouze sdělí, jaká věková kategorie je pro její používání rozhodující – a platforma přitom nemusí znát totožnost dítěte ani jeho rodičů.
I tady je samozřejmě čert schovaný v detailu, rozhodující je však princip: údaje o věku nesmějí automaticky končit v centrálních databázích velkých platforem. Totéž platí pro informaci o rodinném vztahu – ta patří výhradně rodičům a dítěti.
Děti bezpochyby potřebují ochranu. Na internetu i mimo něj. Stejně tak ale musejí dostat šanci vyrůst v samostatné a schopné lidi. Digitální politika by proto měla myslet na obojí – na závaznou odpovědnost platforem, ale také na technické ochranné mechanismy šetrné k datům a snadno dostupnou pomoc.
Mladí lidé se musejí naučit pohybovat v digitálním světě samostatně a bezpečně. To je jediná cesta k ochraně dětí a mládeže, jež nestaví na sledování a poručníkování.