Pokud však Spojené státy nyní otočily zády ke svému zástupci, a to právě v době, kdy se tento nachází na pokraji ozbrojených střetů s Ruskem, jaká je pak strategie EU vůči Ukrajině? Žádnou nenabízí. Bude se i nadále spokojovat s tím, že se bezvýhradně přizpůsobí maximalistickým postojům Zelenského?
EU nenavrhla žádné řešení, kromě toho, že trvá na tom, aby Rusko ustoupilo a přijalo příměří podél kontaktní linie.
Jedná se o rozhodující zlom, neboť nefunkčnost EU již nemůže být zřetelnější. I její americký „mecenáš“ je zoufalý a Rusko se stalo pohrdavým, jak jasně naznačil ministr zahraničních věcí Lavrov teprve před několika dny:
„Na návrh amerických zprostředkovatelů se jednání týkají parametrů budoucí bezpečnostní architektury pro Ukrajinu, Rusko a celý náš region.Nebo, dalo by se říci, pro evropskou bezpečnost. To je zásadní bod, protože vše, co v současné době slýcháme z Bruselu a dalších hlavních měst EU, se v podstatě rovná požadavku na okamžité příměří… Von der Leyenová prohlásila, že o parametrech bezpečnostní architektury se nebude jednat, dokud nedojde k trvalému příměří. Je to stále ta samá stará logika. Domnívají se, že je naprosto nezbytné „získat čas“ pro své „klienty“, kyjevský režim, a využít jej k obnově jeho armády. To nepřijmeme… [Ona] prohlásila, že nejprve je třeba příměří a teprve poté bezpečnostní architektura. Mimo to další představitel bruselské byrokracie prohlásil, že EU nedovolí urovnání, které by zohledňovalo zájmy Ruské federace. To je v podstatě vše, co k tomuto tématu lze říci.“
Evropský projekt „sjednoceného atlantického světa“ nikdy nebyl tím milenaristickým ideálem mýtu o společné západní civilizaci, kterým se obklopoval. Vždy spočíval na Realpolitik.
Institucionální rámec EU měl jasný cíl s ohledem na manévry Washingtonu „v zákulisí“. Jeho cílem bylo udržet americkou převahu v poválečném evropském prostoru; zachovat politické centrum jako trvalý evropský statu quo; držet Sověty „v odstupu“; a zajistit, aby byly evropské obchodní přebytky reinvestovány za účelem financování amerického deficitu. Jinými slovy, evropské obchodní přebytky měly za cíl „recyklovat přebytky“ v americkém finančním systému a udržet hegemonii dolaru.
Jednalo se, zkrátka, o čistě merkantilistický projekt, maskovaný pod rouškou liberalismu – páku ve službách soupeření velmocí vedeného Spojenými státy za účelem zachování jejich prvenství. „Finanční mechanismus“ byl jednoduchý: evropská vládnoucí elita a její přátelé těžili z machinací zavedených kartelem EU (původně zaměřeným na ocelářský sektor) i z vysoce placených pozic, které z toho plynuly, za podmínky, že příjemci zůstanou vůči Spojeným státům a jejich zahraniční politice poslušní.
Americký obranný model se však za Trumpovy administrativy změnil a trojstranná jednání, která se tento týden konají v Abú Dhabí, krutě zdůrazňují, do jaké míry se EU v očích Spojených států stala nadbytečnou. Mají vedoucí představitelé EU strategii, jak čelit tomuto posunu amerického bezpečnostního uvažování směrem k „pevnosti západní polokoule“? Ne.
Vývoj americké bezpečnostní doktríny však plně nevystihuje rozsah rozhodujícího zlomu, kterým EU prochází. EU se možná blíží ke svému bodu zlomu, nebo – což je pravděpodobnější – k počátku svého rozpadu. Už není užitečným vazalem. Naopak, nyní představuje překážku. Spojené státy se (hlavně kvůli omezeným zásobám munice) posunuly k vizi světa založené na soupeření velmocí, přičemž „střední mocnosti“ jsou považovány za „následovníky“. Ve skutečnosti jsou bezvýznamné.
Jak jsme se k tomu dostali? Archivní materiály o Bushově administrativě (1990–1992) ukazují, že američtí představitelé přijali rozšíření na východ jako realpolitiku zaměřenou na udržení převahy Spojených států a neutralizaci vyzyvatelů, a to nejen sovětských, ale i potenciálních v západní Evropě (tj. evropského bezpečnostního pilíře vedeného Francií a Německem). Již v roce 1997 však EU kapitulovala a souhlasila se zahájením přístupových jednání s první vlnou kandidátských zemí ze střední a východní Evropy.
Přesto však převládá názor, že rozšíření EU bylo technokratickým procesem vedeným Komisí, z něhož Spojené státy pouze náhodou vytěžily. Jako člen týmu tehdejšího vysokého představitele EU Javiera Solany jsem mohl pozorovat, že Washington jasně vnímal politické dopady přistoupení východoevropských zemí a využíval svůj bilaterální vliv k jeho urychlení. V důsledku toho byl zahraničněpolitický aparát EU ve své vlastní relevanci podkopán právě tím rozšířením, které měl řídit.
Poznámka, kterou v roce 2003 pronesl americký ministr obrany Donald Rumsfeld k jednomu novináři, podtrhuje vývoj amerického myšlení: „Vy považujete Evropu za Německo a Francii. Já ne. Myslím si, že to je stará Evropa… Existuje nová Evropa.“ Kontextem tehdy bylo odmítnutí prezidenta Chiraca podřídit se tlaku prezidenta Bushe ve prospěch války v Iráku.
Ministr zahraničí Colin Powell výslovně varoval, že Francie ponese „důsledky“ za svůj odpor vůči válce. V pozdějším diplomatickém kontextu měla tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Rice údajně prohlásit francouzským představitelům: „Za naše vítězství jsme zaplatili cenou naší krve a našich peněz… nepotřebujeme vás“, čímž odmítla nabídky francouzské spolupráce v Iráku po invazi.
V roce 2004 se Francie zřejmě podvolila. Prezident Chirac výslovně zmírnil svůj postoj a vzal na vědomí hotovou věc, jíž invaze byla, přičemž svržení Saddáma Husajna označil za „pozitivní krok“.
V podstatě tento „moment války v Iráku“ z roku 2003 skutečně ukončil existenci EU jako soudržného politického projektu – a události minulého týdne v Abú Dhabí, kde se Evropané tak či onak pokoušeli vměšovat se na trojstranný summit, aniž by k tomu byli pozváni, proměnily nárok EU na to, že je seriózním geopolitickým hráčem, v frašku. Dnes sklízíme „plody“ krize z roku 2003.
EU již není užitečným vazalem (kromě podepisování šeků pro Zelenského),
Washington možná začíná chápat, že ukrajinskou otázku nelze vyřešit, aniž by se nejprve řešila bezpečnostní architektura Eurasie. Tuto otázku lze nakonec vyřešit pouze mezi třemi velmocemi – Spojenými státy, Ruskem a Čínou; střední mocnosti se budou muset přizpůsobit.
Starý proatlantický model prostě přestal fungovat. Snaha Evropy distancovat se od Trumpa v ukrajinské otázce tím, že „hraje podle not“ jestřábů z amerického Kongresu a hluboké rusofobie zámožných vrstev, Evropu od Ameriky neosvobozuje. Naopak, slouží zájmům Spojených států. Evropa totiž nese náklady a politická rizika spojená se svou rolí jednorázového zástupce, jehož cílem je oslabit Rusko. A jaký z toho má Evropa prospěch? Implicitní ekonomické náklady jsou dostatečně zřejmé. Výhody však zřejmé nejsou.
To však není vše, co vyplývá ze skutečnosti, že se EU v roce 2003 nechala zmařit bilaterálním vlivem Spojených států. EU se tehdy ocitla mimo hru, protože Spojené státy v Iráku postupovaly podle strategického rámce (založeného na pokynech Netanjahua), který EU jako celek nechápala ani nepřijímala.
Co se však týče evropského projektu, Spojené státy jednaly v rámci strategického rámce, který byl jak ekonomický, tak geostrategický: Evropa měla přijmout americký neoliberální technokratický model. Tento model byl především teorií o tom, jak reorganizovat stát, aby byl zaručen úspěch trhu i jeho nejdůležitějších aktérů: velkých moderních podniků.
Tato teorie předpokládala, že vše, co musí vláda udělat, je vytvořit příznivé prostředí (nízké daně, minimum regulací) a že „spontánní elán“ („animal spirits“) podnikatelů se o zbytek postará sám, díky „neviditelné ruce“ trhu.
Západ se dnes nachází v krizi, avšak ne tak, jak si to někteří, včetně byrokratických technokratů, představují. Jeho problémem není ani „krajní pravice“, ani populismus, ani polarizace. Skutečným kořenem problému je strukturální porucha: moc je natolik rozptýlena a roztříštěna, že není možná žádná významná reforma.
To bylo zřejmé již v době, kdy EU čítala pouhých 12 členských států. Na summitu Evropského politického společenství (EPS), který se konal minulý týden v Dublinu, bylo přivítáno více než padesát delegací, tedy přibližně 500 účastníků. Je zcela zřejmé, že to nemůže fungovat. Každý členský stát disponuje určitou mocí, ale žádný z vedoucích představitelů není schopen prosadit soudržný „směr“ pro celou EU.
Demonstrace, nepokoje a rozpad sociální struktury po celé Evropě odrážejí krizi intelektuálního paradigmatu globálního liberalismu. Iluze tohoto paradigmatu, spojené s jeho oligarchickou a autokratickou strukturou řízení, jasně ukázaly, že tento projekt postrádá duši. Být „pro-Brusel“ se stalo spíše ideologickým kultem než politickým projektem.
Co s tím vším dělá Brusel? Absolutně nic. Technokracie EU zůstává pod vlivem Ameriky z Obamových let – země měkké síly, identitární politiky a kosmopolitního neoliberálního kapitalismu.
Mají vedoucí představitelé EU nějaké odpovědi pro Ukrajinu? Ne.
Mají smysluplnou strategii pro budoucnost Ukrajiny? Ne.
Přehodnotili své vztahy se Spojenými státy s ohledem na budoucnost? Ne.
Mají odpověď na krizi v rámci intelektuálního paradigmatu globálního liberalismu? Ne.
Mohou v tomto stavu přežít? Ne.
Sociální a politické nepokoje, stejně jako utrpení spojené s nadcházejícími úspornými opatřeními, si vynutí změnu.