Obsah
Dvoudenní summit amerického prezidenta s čínským protějškem Si Ťin-pchingem odhalil dramatický posun v globální mocenské rovnováze. Spojené státy přijely vyjednávat – a odletěly téměř s prázdnou. Položme si otázku, proč jsou výsledky tak rozpačité. Hlavním důvodem je postavení Donalda Trumpa, který se dostal mezi dva mlýnské kameny, což jeho vyjednávací pozici oslabuje.
Na jedné straně je obrovský vliv sionistů, kteří mu pomohli k moci, ale zároveň ho nalákali do íránské pasti, ze které není snadná cesta ven. Na straně druhé jeho snaha vymanit se ze starých globalistických struktur, reprezentovaných nejen současným vedením EU a Londýnem, ale i demokratickými rivaly v USA a celou plejádou nadnárodních organizací. OSN počínaje a NATO konče.
To všem znamená spolupracovat více s Čínou a Ruskem a podílet se na vytvoření nového multilaterálního spravedlivějšího řádu a odmítnout globalistické války na Blízkém východě a na Ukrajině do kterých ho naopak sionisté tlačí. To je obtížně řešitelný rébus.
Číňany neohromil
Když Donald Trump minulý týden vystoupil z Air Force One na pekingském letišti, vstoupil na půdu, na kterou předtím devět let nezavítal žádný americký prezident. Naposledy zde byl Trump v roce 2017, během svého prvního mandátu, ale od té doby se svět změnil k nepoznání. Obchodní válka, pandemie, technologický závod o čipy, americko-izraelská válka s Íránem a s ní spojená blokáda Hormuzského průlivu. To vše zásadně přetvořilo dynamiku vztahů mezi Washingtonem a Pekingem. A výsledky pekingského summitu jen podtrhly, kdo nyní drží silnější karty.
Americký prezident přiletěl s početnou delegací šéfů největších amerických korporací. Na palubě nechyběl Tim Cook z Applu, Jensen Huang z Nvidie, Elon Musk z Tesly ani Kelly Ortberg z Boeingu. Trump se tím zjevně snažil demonstrovat ekonomickou sílu Spojených států. Jenže Číňany to nijak zvlášť neohromilo. Spíše naopak.
Podle indického diplomata a bývalého velvyslance v Moskvě Kanwala Sibala to vypadalo, jako by se americký prezident přijel ke svému čínskému protějšku ucházet o přízeň. Trump Si Ťin-pchinga opakovaně označoval za „skvělého lídra“, přehnaně mu tiskl ruku a zaplavoval ho komplimenty, zatímco čínský prezident zůstával rezervovaný, formální a důstojný.
Uvítací ceremoniál ve Velké síni lidu byl okázalý a pečlivě naaranžovaný tak, aby vyhovoval Trumpově zálibě v pompě a slavnostních přehlídkách. Obě strany veřejně hovořily o přátelství a spolupráci. Si Ťin-pching zdůraznil, že Čína a Spojené státy by měly být partnery, nikoli rivaly, a obě strany se dohodly na budování „konstruktivního čínsko-amerického vztahu „strategické stability“. Jenže za fasádou srdečných úsměvů se realita jevila podstatně střízlivěji.
Tchaj-wan jako červená linie
Nejostřejší moment jednání přišel, když Si Ťin-pching americkému prezidentovi přímo vytkl přístup k otázce Tchaj-wanu. Čínský prezident varoval, že pokud se k této záležitosti přistoupí nesprávně, hrozí otevřený vojenský konflikt mezi oběma velmocemi. Tchaj-wan označil za „nejdůležitější a nejcitlivější bod“ vzájemných vztahů a jakoukoliv chybu v této oblasti za potenciálně velmi nebezpečnou.
Vysíláme zde
Sám Trump po návratu do Washingtonu v rozhovoru pro Fox News připustil, že Tchaj-wan byl pro Si „nejdůležitějším tématem“ rozhovorů. Že by americká strana dosáhla jakéhokoliv posunu v tchajwanské otázce, z pekingského summitu však nevyplynulo.
Trump z Pekingu hlásil „fantastické dohody“. Bílý dům oznámil, že Čína souhlasila s nákupem dvou set letadel Boeing. Jenže čínské ministerstvo zahraničí žádný takový nákup nepotvrdilo. Hovořilo se o dohodách v oblasti zemědělských produktů, ale konkrétní detaily nejsou k dispozici.
Průlom v otázce prodeje pokročilých čipů Nvidie na čínský trh, přestože šéf společnosti Jensen Huang byl součástí delegace, se rovněž nekonal. Americká média, včetně agentury Bloomberg, shrnula výsledky summitu lakonicky: Trump dostal pompézní podívanou, kterou si přál, ale odjel s prázdnýma rukama. Bez pomoci od svého „přítele“ Si Ťin-pchinga při řešení válečné bažiny v Íránu i domácích politických problémů.
Evropský pohled nebyl o nic příznivější. Server Euronews charakterizoval výsledek summitu jako „nevalný“ a citoval europoslance Helmuta Brandstättera, který konstatoval, že Trump ekonomicky nedosáhl ničeho, ani pro sebe, ani pro zbytek světa. Magazín Foreign Affairs to shrnul titulkem, který v amerických zahraničněpolitických kruzích rezonoval: „Amerika ztratila vliv nad Čínou.“
Írán jako závaží
Hlavním důvodem, proč Trump do Pekingu tak naléhavě odcestoval, nebyl obchod. Byla to válka. Americko-izraelská agrese proti Íránu, zahájená letos 28. února se pro Washington proměnila v geostrategickou noční můru. Írán úspěšně odolává vojenskému nátlaku a kontroluje strategicky zásadní námořní trasu z Perského zálivu, kudy proudí ropa, plyn a hnojiva pro celý svět. Blokáda Hormuzského průlivu devastuje americkou ekonomiku a podkopává Trumpovu domácí popularitu.
Čína, jako největší odběratel íránské ropy, představuje klíčového hráče, který by hypoteticky mohl přimět Teherán k jednání za amerických podmínek. Trump zjevně doufal, že Si využije svůj vliv na Írán a pomůže mu vyřešit tuto krizi. Ministr zahraničí Marco Rubio sice před médii popíral, že by Bílý dům Peking o pomoc žádal, ale nepůsobil při tom příliš věrohodně.
Trump opakovaně vyzýval Čínu k nátlaku na Írán ještě před odletem. Si Ťin-pching dal Trumpovi pouze ujištění, že Čína nebude Íránu dodávat vojenské vybavení. K tomu, aby přiměl Teherán přijmout americké podmínky, se však nezavázal. Naopak tvrdě odsoudil americko-izraelský útok na Írán a vyzval k ukončení konfliktu s tím, že k válce vůbec nemělo dojít.
Írán se z konfliktu vynořil jako nová nezávislá globální mocnost, která si stanovuje vlastní podmínky míru, včetně ukončení americké agrese a nezákonných sankcí. Trump nemá v ruce žádné karty kromě jaderných hrozeb, na které ovšem Teherán neslyší.
Procházka zahradami moci
Symbolicky výmluvný byl i moment, který zachytila některá ruská média. Při procházce zahradami uzavřeného vládního komplexu Čung-nan-chaj – jakéhosi „nového Zakázaného města“, v jehož areálu sídlí vedení čínské komunistické strany, se Trump svého hostitele zeptal, zda tam byli i jiní zahraniční lídři. Si Ťin-pching odpověděl, že ruský prezident Vladimir Putin tam již pobýval. A že v řádu dnů tam patrně znovu zavítá. Pro Trumpa, který má slabost pro výlučnost, to musela být nemilá zpráva.
Právě oznámená – a zjevně již předem naplánovaná – Putinova návštěva Pekingu krátce po Trumpově odjezdu dodala celému summitu další rozměr. Analytici se shodují, že skutečný dopad americké cesty bude možné posoudit teprve poté, až se ukáže, co Peking dohodne s Moskvou. Rusko-čínské vztahy se totiž prohlubují tempem, které znepokojuje nejen Washington, ale i Brusel.
Rusko se stalo pro Čínu největším dodavatelem ropy. Do konce roku 2024 dodalo přes 108 milionů tun. Mezi lednem a zářím 2025 se ruský vývoz niklu do Číny zdvojnásobil na miliardu dolarů, vývoz mědi vzrostl o 88 procent a dodávky hliníku a kovových rud se zvýšily o zhruba polovinu. Na rozdíl od blízkovýchodních energetických tras procházejí ruské ropovody a plynovody po pevnině, bez zranitelných námořních úzkých hrdel, což nabývá na důležitosti právě v době íránské krize a blokády Hormuzského průlivu.
Čína odmítá americké sankce proti Íránu
Snad nejvýznamnějším geopolitickým posunem, k němuž došlo v souvislosti s Trumpovou cestou, bylo čínské rozhodnutí otevřeně odmítnout americké sankce uvalené na íránskou ropu. Peking zakázal svým institucím a firmám řídit se pokyny amerického ministerstva financí vedeného Scottem Bessentem. Poprvé v historii se tak Čínská lidová republika neuchýlila k obcházení americké vůle přes zadní vrátka, pomocí vedlejších kanálů, menších bank nebo tichých kompromisů, nýbrž přímo, když prohlásila americké sankce pro Čínu za neplatné.
Jak upozornil portugalský analytik Hugo Dionísio, toto rozhodnutí představuje zásadní zlom. Doposud Čína na sankce mířené přímo proti ní reagovala asymetricky, ale nikdy neriskovala konflikt svých největších bank se systémem SWIFT a dolarem.
Nyní Peking jednoznačně odmítl extrateritoriální působnost americké legislativy. Podle Dionísia nelze u tak metodického a kalkulujícího aktéra, jakým je čínský stát, mluvit o impulzivním rozhodnutí. Jde o výsledek chladné geostrategické kalkulace, z níž Peking vyvodil, že rovnováha sil se již přiklonila v jeho prospěch.
Ponížení u schůdků Air Force One
Kuriózní epizodou, která obletěla sociální sítě, a nakonec i světová média, se stal odlet americké delegace z Pekingu. Reportérka newyorského listu New York Post Emily Goodinová popsala scénu u schůdků prezidentského speciálu: Členové americké delegace těsně před nástupem na palubu vyházeli do kontejneru veškeré předměty, které od čínských hostitelů obdrželi – dárky, odznáčky, akreditace, pamětní předměty i jednorázové telefony, které Bílý dům delegaci na cestu přidělil.
Nařízení tajných služeb bylo kategorické: na palubu Air Force One nesmělo nic, co pocházelo z Číny. Všichni členové delegace navíc své osobní telefony nechali doma ještě před odletem a po celou dobu pobytu používali výhradně „čisté“ jednorázové přístroje, z obavy před čínským odposlechem.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Americká moderátorka stanice Fox News Ainsley Earhardtová s odvoláním na zdroje z letadla uvedla, že důvodem byly obavy ze skrytých odposlouchávacích zařízení. Přes veškerá bezpečnostní opatření ale minimálně jeden čínský dárek zřejmě americký prezident přijal. Semínka růží ze zahrad komplexu Čung-nan-chaj, které ho při procházce se Si Ťin-pchingem nadchly natolik, že požádal o jejich zaslání do Růžové zahrady u Bílého domu.
Ironie, nebo logika dějin?
Řada geopolitických analytiků vnímá pekingský summit jako další důkaz hlubšího tektonického posunu v mezinárodních vztazích. Si Ťin-pching se během jednání Trumpa přímo zeptal, zda jsou Spojené státy schopny vyhnout se takzvané Thúkydidově pasti – historickému vzorci, kdy upadající mocnost a mocnost vzestupná skončí ve válečném konfliktu. Čínský prezident vyzval ke „strategické stabilitě“, čímž dal najevo, že Peking vnímá současnou situaci jako přechodné období, v němž se přepisují pravidla globálního řádu.
Si Ťin-pching dlouhodobě operuje s konceptem „velkých změn nevídaných za sto let“, tedy představou, že svět zažívá zánik poválečného pořádku s dominancí Spojených států. Podle deníku Washington Post bylo právě vytvoření dojmu dvou supervelmocí na stejné úrovni to, čeho chtěl čínský prezident Trumpovou návštěvou dosáhnout. Pečlivě režírovaná okázalost a vzájemná gesta plná respektu měla signalizovat geopolitickou rovnováhu, po které Peking dlouho toužil a které se dosud Washington vzpíral.
Analytik Hugo Dionísio zachází ještě dál a hovoří o „vítězství multipolárního triumvirátu“ Číny, Ruska a Íránu, který přežil dlouhé západní obléhání a nyní stojí na vrcholu. Podle něj je ironií dějin, že 35 let po pádu Sovětského svazu a vyhlášení „konce dějin“ přilétá armáda amerických monopolních kapitalistů hledat spásu v socialistické mocnosti, největší ekonomické síle světa.
Počkejme na Putina
Dynamika americko-čínských vztahů prošla za uplynulé roky zásadní proměnou. Trump do Pekingu přijel s potřebou dosáhnout úspěchu, kvůli klesající domácí popularitě, válce v Zálivu, a blížícím se kongresovým volbám. A odjel s velkolepými fotografiemi, ale bez hmatatelných výsledků.
Čína naopak ukázala, že se při jednání s Amerikou cítí sebejistě a nemá zapotřebí ustupovat. V mezinárodní politice platí stará poučka: skutečná moc se neměří slovy, ale tím, kdo nakonec ustoupí. V Pekingu v květnu 2026 sice nejspíš neustoupil nikdo, ale bylo jasné, kdo přijel prosit a kdo se nechal prosit.
Trumpova cesta do Pekingu je jen první část představení o zrodu nového geopolitického řádu ve světě. Počkejme si na druhé dějství, které bude odehráno až přijede do Říše středu Vladimír Putin.
Pak se kontury rodícího se nového geopolitického řádu ukáží v jasnějším světle.