Zásah do marží prodejců případně i do zdanění českých pohonných hmot nám může nějaký čas pomoci v další ropné krizi, ale ta přestává vypadat jako krátkodobý výkyv. Írán nemůže přímo ohrozit Spojené státy a moc toho nezvládne ani s Izraelem, ale může dlouhodobě škodit jejich zájmům prostřednictvím útoků na spojence a zásobovací cesty s ropou. A může s tím vydržet podle mnoha pozorovatelů docela dlouho.
Ve světě je spousta ropných rezerv, ale ty vystačí tak přes léto. Co potom? Cena je důležitá jen když se za ni dá něco koupit. Vynořuje se strategický problém, který nevyřeší pouhý pohled do peněženek.
Výkonný ředitel Mezinárodní energetické agentury (IEA) Fatih Birol považuje uzavření Hormuzského průlivu za „dosud největší výzvu v oblasti globální energetické bezpečnosti“. Zatímco americká administrativa ekonomické dopady války bagatelizuje a prezident Donald Trump píše na sociální síti, že rostoucí ceny ropy jsou „velmi malou cenou, kterou musí USA a svět zaplatit za bezpečnost a mír“, čínská hodnocení jsou jiná.
Profesor Wang Siang-suej, zástupce generálního tajemníka čínské CITIC Reform and Development Research Foundation, odmítá zlehčující tvrzení, že hodnocení IEA jsou „alarmistická“. Soudí, že pokud blokáda překročí 90 dní, ropná krize může přerůst v globální finanční krizi a případně i hlubokou strukturální recesi.
The US-Iran War and an Unprecedented Energy Crisis: How Is China Responding?
Toto je komplexní pohled profesora Wanga, který vychází z analýzy investiční banky Goldman Sachs:
Blížící se bouře bude silnější než jakákoli předchozí
IEA používá přísný rámec pro definici globální energetické krize, který zahrnuje tři dimenze: narušení fyzického dodavatelského řetězce, cenový šok a makroekonomický dopad. Blokáda Hormuzského průlivu tlačí všechny k bodu zlomu.
Fyzické narušení. Podle Goldman Sachs se odhadovaná ztráta toku ropy z Perského zálivu v současné době pohybuje na úrovni 17,6 milionu barelů denně – což představuje zhruba 17 % globální nabídky. Tento výpadek je 18 krát větší než sankce na ruskou ropu v dubnu 2022.
Trump vyzval spojenecké země, aby nasadily námořní síly pro společné konvojové operace, ale viceadmirál ve výslužbě Kevin Donegan, bývalý velitel 5. flotily USA, poukázal na to, že vojenské eskorty by mohly obnovit nanejvýš 20 % běžného toku ropy. I při zohlednění dalších 15–20 % prostřednictvím pozemních ropovodů zůstává mezera obrovská.
Cenový šok a ekonomické dopady. Goldman Sachs předpokládá, že pokud blokáda potrvá déle než 60 dní a energetická infrastruktura na Blízkém východě utrpí trvalé škody, cena ropy Brent by mohla do 4. čtvrtletí 2027 vystřelit na 110 dolarů za barel. Pokud by dlouhodobý nedostatek dodávek vyvolal trvalé obavy trhu z dalších přerušení, ceny by mohly dokonce překonat historický rekord 147 dolarů za barel z roku 2008.
Co by takový cenový šok v energetice znamenal pro globální ekonomiku? Ekonom Goldman Sachs Joseph Briggs nabízí pravidlo: každý 10% nárůst cen ropy sníží globální HDP o více než 0,1 % a zvýší jádrovou inflaci o 0,03 až 0,06 procentního bodu – přičemž nejvíce to odnesou Asie a Evropa.
Profesor Wang jde ještě dál a odhaduje, že pokud blokáda překročí 90 dní, mohla by se ropná krize přerodit v globální finanční krizi, která by potenciálně mohla vyvolat hlubokou strukturální recesi. Dvě varovné signály podle něj naznačují, že válka se skutečně může protáhnout déle, než trhy očekávají.
Za prvé, podmínky příměří požadované jak Washingtonem, tak Teheránem daleko přesahují to, co může kterákoli ze stran reálně splnit – ani zdaleka se nejedná o fázi, kdy by mohlo začít smysluplné vyjednávání.
Za druhé, konflikt se vyvíjí do dvou paralelních válek – každá strana bojuje podle svých vlastních podmínek.
Na vojenské frontě si USA zachovávají jasnou převahu v hrubé palebné síle, ale postrádají účinné prostředky k rychlému znovuotevření průlivu nebo k zabránění Íránu v pokračování útoků na americké spojence na Blízkém východě.
Ačkoli Trumpova administrativa nedávno začala mobilizovat mariňáky, což signalizuje možnou pozemní kampaň, přibližně 10 000 vojáků je příliš málo na to, aby v Íránu dosáhli rozhodujících výsledků.
Pokud se lze řídit iráckou válkou, výsledek může dopadnout jakkoli. Írán ze své strany nemůže zpochybnit americkou vzdušnou ani námořní převahu. Avšak tím, že blokuje Hormuzský průliv a útočí na ropnou infrastrukturu v Perském zálivu, kde koordinuje své akce s jemenskými húsítskými silami, drží iniciativu na ekonomickém bojišti.
Žádná ze stran nemůže dosáhnout významného pokroku na území, kde má výhodu druhá strana – což je dynamika, která naznačuje prodloužený konflikt.
Stručně řečeno, všechny tři ukazatele globální energetické krize se zrychlují směrem ke kritickým prahům, zatímco vyhlídky na mír a znovuotevření průlivu zůstávají vzdálené. Obavy IEA nejsou zdaleka neopodstatněné. „Pod zlověstně rostoucími bouřkovými mraky vítr už burácí,“ shrnuje situaci čínskou metaforou profesor Wang.
Co Čína udělala a jak se jí to podařilo
V reakci na hrozící krizi zavedla americká vláda řadu politických opatření: zrušení sankcí na ruskou a venezuelskou ropu, pozastavení platnosti Jonesova zákona na 60 dní a koordinované uvolnění 172 milionů barelů ze strategických ropných rezerv. Tyto kroky byly bezpochyby včasné. Jak však poznamenal Alec Phillips, hlavní politický ekonom Goldman Sachs pro USA, strategické zásoby USA již klesly pod 60 % kapacity a podle prognóz klesnou do poloviny roku na pouhých 33 %, což ponechává omezený prostor pro další čerpání.
Čínský politický nástrojový balíček byl rychlejší a cílenější.
Pouhé čtyři dny po uzavření průlivu Peking oznámil pozastavení vývozu rafinované ropy, aby upřednostnil domácí zásobování. Do 22. dne aktivovala Národní komise pro rozvoj a reformy (NDRC) dočasnou cenovou regulaci, čímž fakticky absorbovala polovinu cenového nárůstu ve prospěch spotřebitelů.
Profesor Wang zdůrazňuje, že tyto rychlé reakce byly klíčové pro zpomalení přenosu cenových šoků v energetice do širšího průmyslového řetězce. Získávají tak čas pro výrobce a dopravní sektor, aby hledali alternativní zdroje energie nebo urychlili přechod na obnovitelné zdroje. Globální energetická situace v chaosu, a tak tato dvě opatření posloužila jako nárazník: poskytla čínským podnikům čas na přizpůsobení.
Navíc, jak poznamenává profesor Wang, tato opatření neodrážejí pouze rychlost čínské reakce na krizi. Potvrzují také více než deset let trvalých investic, které už byly vloženy do energetické bezpečnosti.
Na politické frontě Čína buduje třístupňový rezervní systém integrující národní, místní a komerční zásoby, jak stanovuje 12. pětiletý plán. Celková kapacita strategických ropných rezerv nyní činí 1,48 miliardy barelů, přičemž skutečné zásoby se trvale pohybují nad 1,29 miliardy barelů. To znamená, že i při extrémním přerušení dodávek může Čína udržet stabilní domácí zásobování po dobu více než 120 dnů.
V oblasti technologií Čína sleduje dvojí strategii: rozšiřování nabídky a snižování poptávky.
Na straně poptávky překročil počet vozidel na nové zdroje energie v Číně do roku 2025 43 milionů. Tato elektrická vozidla nahrazují téměř 90 milionů tun spotřeby ropy ročně – což odpovídá zhruba 15% snížení závislosti na zahraniční ropě.
Na straně nabídky dosáhla čínská výroba energie z obnovitelných zdrojů v roce 2025 3,99 bilionu kilowatthodin, což představuje 38 % celkové spotřeby elektřiny. Samotná větrná a solární energie vyprodukovaly 2,3 bilionu kilowatthodin, což představuje meziroční nárůst o čtvrtinu. Zvláště výmluvná statistika: v roce 2025 překročila nová výroba energie z obnovitelných zdrojů ve výši 519,3 miliardy kilowatthodin celkovou novou poptávku po elektřině v celé zemi, která činila 516,1 miliardy kilowatthodin. Jinými slovy, každá další jednotka elektřiny, kterou země roku 2025 potřebovala, byla dodána výhradně z čisté energie – bez spálení jediné kapky ropy navíc.
Vedle toho Čína nadále vyvíjí technologie přeměny uhlí na kapaliny a na plyn jako strategickou pojistku. Právě tato dlouhodobá ostražitost – a neúnavné úsilí o energetickou bezpečnost – nyní dává tvůrcům politik schopnost a sebevědomí využívat krátkodobá opatření k vytvoření dlouhodobého manévrovacího prostoru.
III. Co když to není bouře, ale začátek období dešťů?
Proaktivní připravenost je základem čínské strategie energetické bezpečnosti. Od budování strategických zásob ropy přes diverzifikaci dovozu energie až po včasné a agresivní sázky na obnovitelné zdroje se tento systém osvědčil při tlumení krátkodobých šoků. Je však třeba poznamenat, že koncept připravenosti implicitně spočívá na předpokladu, že krize je dočasná a nakonec se vrátí jasná obloha. Tento předpoklad tentokrát nemusí platit.
Energetická infrastruktura v několika státech Perského zálivu utrpěla trvalé škody a obnovení výrobních linek a kapacit bude nějakou dobu trvat. Vedle ropy válka narušila také vývoz dusíkatých hnojiv, hliníku a petrochemických produktů z oblasti Perského zálivu. Goldman Sachs odhaduje, že jen rostoucí náklady na hnojiva letos zvýší ceny potravin v americkém indexu osobních spotřebních výdajů (PCE) o zhruba 1,5 %, přičemž dopad se soustředí na druhou polovinu roku.
I kdyby byl Hormuzský průliv v tuto chvíli znovu otevřen a v následující vteřině vyhlášeno příměří, zůstává otevřenou otázkou, jak dlouho by trvalo, než by se globální energetické dodavatelské řetězce – a jejich následné dopady – vrátily na předválečnou úroveň.
Tváří v tvář této nejistotě profesor Wang tvrdí, že nejen Čína, ale každá země by se měla připravovat na delší šok.
Za prvé je třeba brát vážně „přenosové cesty“ krize. Energie je základem průmyslu. Rostoucí ceny ropy se šíří průmyslovým řetězcem – od chemického průmyslu po logistiku, od zemědělství po výrobu – v kaskádovém sledu. Současné cenové regulace tento proces účinně zpomalily, ale pokud se krize protáhne, bude otestována udržitelnost fiskálních dotací, limity čerpání rezerv a výrobní strop alternativních zdrojů energie.
Správná otázka nezní „kdy krize skončí?“, ale spíše „kolik politického prostoru nám zbývá každý další měsíc, kdy krize pokračuje?“
Za druhé, sada nástrojů pro reakci na krizi musí být úplnější. Krátkodobá opatření, jako jsou vývozní omezení rafinovaných produktů a cenové dotace, slouží jako první linie obrany.
Dlouhodobé strategie, jako je přechod na obnovitelné zdroje energie a diverzifikace dovozu, směřují ke strukturální odolnosti.
Mezi těmito dvěma horizonty však leží mezera, která vyžaduje soubor přechodných mechanismů – jako jsou spouštěče pro nasazení konverze uhlí na plyn při prudkém nárůstu cen ropy, stupňovité protokoly pro postupné uvolňování rezerv a cílená ochrana kritických dodavatelských řetězců. Ne všechny tyto nástroje je nutné aktivovat, ale všechny musí být připraveny.
Za třetí, státy musí přehodnotit, co představuje skutečně odolný strategický postoj. V této krizi IEA vyzvala členské státy, aby kolektivně uvolnily rezervy. Japonsku byl přidělen podíl 80 milionů barelů – pětina jeho zásob. Pro zemi silně závislou na dovozu energie, zejména ze Středního východu, je tato zátěž drtivá. Současně napjaté vztahy Japonska s Ruskem ztěžují zajištění alternativních dodávek během krize.
Tento druh strategické zranitelnosti je přímým důsledkem nekritického přizpůsobení se globální strategii USA. Poučením pro ostatní asijské národy a území může být toto: tváří v tvář závažné krizi nemůže geopolitický oportunismus nahradit podstatnou a pragmatickou regionální spolupráci.
Závěr
Při pohledu zpět do historie ropná krize z roku 1973 přetvořila globální rovnováhu bohatství; válka v Perském zálivu z roku 1990 urychlila konsolidaci americké vojenské hegemonie. Každá významná energetická krize znamenala přeskupení světového řádu. Tentokrát může dlouhodobé uzavření Hormuzského průlivu otevřít dveře do nové éry.
V této krizi ztroskotalo tvrzení amerického námořnictva o „svobodě plavby“ v Hormuzském průlivu a systém petrodolaru se rozpadá, zatímco Írán provádějí selektivní kontrolu průjezdu. Trhliny ve stávajícím globálním řádu mohou být hlubší, než si kdokoli zatím uvědomuje.
Pokud jde o současnou energetickou krizi, reakce Číny odráží jak rychlé krizové řízení, tak dlouhodobé strategické plánování. Krize se však nadále vyvíjí a situace zůstává nejistá. Jak napsal Sun Tzu v *Umění války*: „Umění války nás učí nespoléhat se na to, že nepřítel nepřijde, ale na naši vlastní připravenost ho přijmout.“ Ve světě rostoucí nejistoty se tato starodávná rada stále dotýká jádra věci.
Zbyněk Fiala, Vaše Věc