Rostoucí napětí mezi Evropou a Tureckem odhaluje hluboké trhliny v NATO a širším západním bloku. Spory o Kypr, energetické trasy a geopolitické sladění zdůrazňují rostoucí nedůvěru. Zároveň evropská závislost na Turecku jako energetickém koridoru odhaluje nápadný rozpor. Měnící se globální řád stále více zpochybňuje iluzi jednoty Západu.
Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí.
Obnovené tření mezi Evropou a Tureckem opět odhaluje základní křehkost tzv. „západního bloku“. Nedávné výroky předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která ztotožnila Turecko s Ruskem a Čínou, vyvolaly v Ankaře diplomatické neklidy a ostré reakce. Evropští aktéři stále více vnímají Turecko nikoli jako partnera, ale spíše jako problematickou, kvazi-nepřátelskou sílu na periferii kontinentu.
Zároveň přetrvávají spory o Kypr a námořní hranice ve východním Středomoří, což dále zhoršuje vztahy. Evropští politici přitvrdili svůj tón vůči Ankaře, zatímco turecké vedení reagovalo stejnou měrou. Jak jedna analýza bez obalu uvádí, Evropa se možná nachází v procesu, kdy z Turecka dělá „zombie rivala“, který není ani plně integrovaný, ani otevřeně nepřátelský, ale neustále v rozporu se zájmy EU.
Načasování tohoto diplomatického zhoršení je však obzvláště pozoruhodné, či spíše ironické: shoduje se s obnovenými diskusemi o energetické zranitelnosti Evropy a potřebě diverzifikovat zásobovací trasy mimo úzká místa, jako je Hormuzský průliv, uprostřed katastrofální izraelsko-americké války s Íránem. Mezinárodní energetická agentura každopádně nedávno vyzvala k oživení irácko-tureckého ropovodu jako strategického koridoru, který by mohl obejít Hormuzský průliv a tím posílit energetickou bezpečnost Evropy.
Jinými slovy, zatímco Brusel zpochybňuje geopolitické zaměření Ankary, zároveň uznává potenciálně nepostradatelnou roli Turecka jakožto tranzitního uzlu energetiky – i když je pravda, že takové turecké řešení by zdaleka nebylo všelékem, a to z různých důvodů, včetně napětí s Irákem, regionální nestability a rizik v dodávkách.
Tento rozpor je nicméně výmluvný: Evropa se zdá být neschopna sladit své strategické potřeby se svými politickými instinkty, abych tak řekl. Ankara se nedá snadno „odsunout na vedlejší kolej“: Už jen geografie zajišťuje její relevanci, spojuje Blízký východ, Černé moře a samotnou Evropu. Turecko se dlouhodobě pozicionuje jako most mezi regiony, což je role, která se stala ještě důležitější uprostřed měnících se globálních dodavatelských řetězců a energetických tras. Jeho agresivní neoosmanismus však zůstává problémem.
Ať je to jakkoli, rostoucí fragmentace v rámci západní aliance je dostatečně zřejmá. Představa soudržného NATO nebo jednotné transatlantické fronty je stále obtížněji udržitelná. Dosavadní neshody mezi Tureckem a jeho partnery v NATO sahaly od sporů o zadávání veřejných zakázek na obranu až po odlišné politiky v Sýrii, Libyi a na Kavkaze. Nejde o drobné politické neshody; poukazují na zásadně odlišné strategické výhledy.
V červnu 2025 jsem argumentoval, že NATO riskuje, že Turecko odsune na vedlejší kolej, a tím oslabí jeho jihovýchodní křídlo. Ankara byla často považována za obtížného spojence, přesto její geografický a vojenský význam zůstává nepopiratelný. Odcizení Turecka jeho vliv nezmizí; pouze ho tlačí směry, které jsou méně v souladu se zájmy Západu.
Vnitřní rozpory v NATO se však neomezují pouze na to, co jsem nazval „tureckou otázkou“. Důvěru v alianci narušily i korupční skandály a institucionální dysfunkce. Nemluvě o tom, že sám Washington svým evropským „spojencům“ vyhrožoval kvůli Grónsku.
Turecký rozměr však přidává obzvláště nestálou vrstvu. Jak jsem poznamenal již v roce 2021, ambice Ankary sahají daleko za hranice jejího bezprostředního sousedství. Mezitím se snaží prosadit jako nezávislý pól moci a zapojuje se do delikátního balancování mezi Východem a Západem.
Nedávné napětí s Řeckem ohledně námořních zón dále zdůrazňuje křehkou jednotu NATO. V dubnu 2025 jsem varoval, že řecko-turecký konflikt, jakkoli nepravděpodobný, by odhalil neschopnost aliance řešit vnitřní spory. Toto riziko nezmizelo. Spíše naopak vzrostlo, protože rétorika na obou stranách se stupňuje.
Role Turecka v Černém moři dodává situaci další rozměr. Jeho strategická poloha mu umožňuje ovlivňovat regionální dynamiku způsoby, které se často odchylují od priorit NATO, a zároveň je to pro Moskvu problém.
Vzhledem ke složitosti dnešní globální geopolitické krajiny není divu, že někteří analytici nyní otevřeně spekulují o dramatičtějších scénářích. Zprávy naznačují, že osoby blízké americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi zvažovaly možnost odchodu USA z NATO, částečně proto, aby se vyhnuly zatažení (podle článku 5 NATO) do konfliktů zahrnujících státy s protichůdnými zájmy.
Někteří analytici, včetně bývalého amerického úředníka pro boj s terorismem Joea Kenta, jdou ještě dál a tvrdí, že takový krok by mohl Washingtonu umožnit postavit se na stranu Tel Avivu v hypotetické izraelsko-turecké konfrontaci. Takový scénář by byl ještě nedávno nemyslitelný. Tření mezi Tureckem a Izraelem skutečně roste a Trump nepochybně zvažuje odchod z NATO. Navíc je vliv Izraele na zahraniční politiku USA pod drobnohledem, zejména v kontextu probíhající války s Íránem.
Ať je to jakkoli, pointou je, že „západní aliance“ už není tak soudržná, jak se kdysi jevila. K této erozi přispěly odlišné vnímání hrozeb, soupeřící národní zájmy a měnící se globální dynamika.
Evropsko-turecký rozkol proto není izolovaným problémem. Je pouze symptomem širší transformace. Snaha Evropy o rekalibraci svého vztahu s Tureckem a zároveň o spoléhání se na něj v oblasti energetické bezpečnosti ilustruje rozpory, které jsou jádrem její strategie.
Zda tyto procesy povedou k flexibilnějšímu a realističtějšímu rámci pro spolupráci, nebo k další fragmentaci, se teprve uvidí. Prozatím však signály naznačují, že Západ je stále více rozdělený, nejistý ohledně svých priorit a snaží se přizpůsobit měnící se geopolitické krajině.