Ptáte-li se, co to číslo může znamenat, tedy není to počet poslanecké většiny, ale jedná se o výpočet IQ našeho prezidenta. Netušíme, kdo vypustil informaci o inteligenční úrovni hlavy státu, ale rozhodně tím Pavlovi nepomohl. Být lehce nadprůměrným v rámci státu možná někomu stačí, ale je to dostatečné pro nejvyšší ústavní funkci? Nebo se to dohání možnou převahou Koláře a v průměru z těch dvou už to dává aspoň 120, tedy pokud je na tom náš vrchní loutkovodič aspoň tak dobře? Což je zhruba průměrný vysokoškolák z dob kolem roku 1990. Kolik je to nyní, to nevíme, ale žádná hitparáda to nebude.
Petr Pavel usiluje o nominaci na ankarský summit NATO. Jeho potřeba tam být je natolik výrazná, že už několik týdnů plní stránky novin a televizní vysílání. Vláda, s níž má neustálé spory, hledá zase oporu v Ústavě a prozatím odmítá prezidenta vypustit z Hradu. Důvodů k tomu má skutečně dost. Od nejmenování Turka ministrem přes neustálé pomluvy ze strany prezidenta, kterých se dopouští na svých zahraničních cestách, až po naprosto rozdílné názory mezi vládními politiky a hradní partičkou. Petr Pavel je jakýmsi lídrem opozice, což navíc svědčí o tom, jak slabá musí být, když stosedmička je její nejvýraznější tvář.
Pondělní návštěva prezidenta na zasedání vlády měla být součástí přesvědčování kabinetu o nutnosti splnit přání být vedoucím delegace v Ankaře. Ze strany premiéra se mu dostalo ujištění, že povede jinou výpravu. A to na podzimní zasedání OSN. Tato zbytečná organizace, jejíž význam se vytrácí s tím, jak ignoruje realitu, je korumpovatelná a je již dlouho v podstatě nefunkční například vůči americké rozpínavosti či západnímu podněcování války na Ukrajině a nedodržování Minských dohod. Takže odpovídá tomu, kam Petr Pavel může vyjet na výlet a nebýt příliš velkou škodnou.
V Ankaře se může rozhodovat o důležitějších věcích a není důvod tam vysílat kohokoliv z opozice sabotující samostatnost České republiky. Natož někoho, pro kterého je důležitější federalizace Evropy než svrchovanost jeho vlasti, evropská měna než vlastní, obnovený německý nacionalismus než ruské zásluhy za jeho porážku kdysi, navrácení právem zabaveného majetku Lichtenštejnů než jeho zachování v národním bohatství státu. Kolaborantů se Češi kdysi po porážce nacistů zbavovali a měli by to udělat i nyní.
Vláda oddálila rozhodnutí o složení delegace v Ankaře na konec června. Eliminovala tím možnost prezidenta podat kompetenční žalobu, jejíž výsledek by mohl jeho cestu ovlivnit. Je zřejmé, že duo Kolář-Pavel už předjednalo možný obsah tohoto právního úkonu dopředu. Všichni známe složení Ústavního soudu, v němž má opozice jistou oporu. Navíc předseda Baxa, následník Rychetského ve funkci, byl jmenován Petrem Pavlem a patří k Rychetského favoritům. Ohebnost Ústavy se může stát odrazovým můstkem pro Pavla k cestě do Turecka, nicméně i názory odborníků na ústavní právo se liší a většina říká, že prezident už je s představou o svých právech mimo rámec zákonů. Pokud tedy Ústavní soud rozhodne v jeho prospěch, navíc v šibeničním času vzhledem k době potřebné na řešení tak zásadní kauzy, budeme svědky tak výrazného ohýbání práva, že důvěra v justici spadne na nulu.
Může se stát, že konflikt mezi vládou a Hradem přesáhne vše, co jsme dosud u nás zažili. Pavel s Kolářem a opozicí mají na své straně za podpory 95% médií přibližně necelou polovinu národa. Ta druhá jeho část ani tak nestojí za Babišem či Macinkou, ale postavila se především proti prezidentovi a minulé vládě. Probíhá tak na naše poměry boj titánů. Jsme svědky prezidentovy nabubřelosti, Babišova kličkování, úsměvu a vtipu Macinky a kvílení opozičních hráčů a médií. Kdo nakonec obsadí sedačky vládního speciálu, to se ještě uvidí. Prezident si myslí, že tu máme prezidentský režim, my ostatní doufáme v parlamentní demokracii. Pokud vláda uhne, sama na to jednou doplatí mnohem více, než si nyní dokáže představit. Snad to Babiš s Macinkou vědí.