Obsah
Květen 2026 se zapíše do novodobé české historie jako měsíc, v němž se naplno odhalila propast mezi kolaborantskou rétorikou o česko-německém smíření a autentickým postojem valné části české společnosti.
Sjezd německých poválečných vysídlenců, který proběhne příští víkend v Brně, vyvolal bouři, jakou česká politická scéna v posledních letech nezažila. Tím spíše, že je organizovaný českými kolaboranty skrývajícími se pod značkou politické neziskovky s příznačným českým názvem Meeting Brno. Platí je milióny bavorská vláda za podpory z našich veřejných peněz.
Sněmovna říká Ne!
Poslanecká sněmovna přijala usnesení odmítající konání sjezdu na našem území. Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová volá po zásahu policie. Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek varuje před rozpadem historické paměti. Exprezident Miloš Zeman mluví o lokajství vůči Německu.
A v pozadí se jako temný stín vznáší otázka, kterou si unijní vrchnost odmítá položit: Proběhla vůbec denacifikace hitlerovského Německa? Spíš to vypadá, že nacistická ideologie (včetně vysokých kádrů Třetí říše) se postupně tiše prolnula do poválečných poměrů západní části rozděleného světa. A když uzrál čas, přeměnila se – po sjednocení Německa – ve Čtvrtou říši, kterou známe pod názvem Evropská unie.
Dosud jsme tento fakt jen pasivně přijímali. Až tento čtvrtek prosadila vládní většina v Poslanecké sněmovně usnesení, jímž dolní komora českého parlamentu odmítla konání sjezdu německého landsmanšaftu na území ČR. Strany bývalé Fialovy vládní koalice před hlasováním sněmovnu zbaběle opustily.
Reakce dlouholetého předsedy revanšistické organizace německých vysídlenců Bernda Posselta byla rovněž příznačně drzá a konfrontační. Usnesení české sněmovny označil za „karikaturu parlamentarismu“, a dal tak najevo, jak se potomci někdejších henleinovců nadále staví k vyjádření demokraticky zvolených zástupců svrchovaného státu.
Slova německého politika, který si dává záležet, aby jeho „face-lift“ připomínal Vůdce nacistického Německa, vyvolala bouřlivou odezvu. Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová publikovala ostré stanovisko. Připomněla, že Posselt opakovaně zpochybňuje Benešovy dekrety, tedy ústavní základ poválečného uspořádání státu, který Hitler okupoval. A organizací provokativního sjezdu své revanšistické organizace na českém území se vysmívá odporu významné části veřejnosti, jenž dostal v usnesení sněmovny svůj výraz.
Ševčík, Zeman a bouře v Lidicích
Senátorka vyzvala českou policii, aby vyhodnotila, zda jednání Posselta a českých kolaborantů, kteří mu na českém území pomáhají, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc podle § 318a trestního zákoníku.
Paradoxně se tak může tento před volbami narychlo přijatý „fialový“ zákon (účelově namířený proti zdejšímu mírovému hnutí) obrátit proti jeho tvůrcům. Podle senátorky Hamplové totiž Posselt zpochybňuje ústavní zřízení České republiky, pokud jde o poválečné uspořádání a vlastnická práva vyplývající z Dekretů prezidenta republiky.
Poslanec Miroslav Ševčík z SPD v pořadu Události, komentáře ČT ironicky komentoval postoj fialové opozice slovy, že „na letošního Bonifáce potkal v parlamentu vlastizrádce“. Připomněl, že během druhé světové války bylo vypáleno dvanáct českých obcí, a že z pohraničí byli Němci nejprve vyhnáni čeští občané. Konstatoval, že koaliční poslanci jsou lidé se zdravým rozumem, kteří rozumějí historii.
Ve studiu čelil nejen přihlouplé pirátské poslankyni, ale – jako obvykle v takových okamžicích – rovněž soustavnému útoku a překřikování „opoziční“ moderátorky. Další díl nekonečného seriálu „veřejnoprávní „objektivity“ v přímém přenosu.
Bývalý prezident Miloš Zeman se k celé situaci vyjádřil jednoznačně a označil vstřícný postoj Pavlova a Kolářova Hradu k sudetoněmeckému sjezdu za projev lokajství vůči Německu.
Nechaly se slyšet i Lidice – obec, která se stala celosvětovým symbolem německého protektorátního teroru. Představitelé obce se rovněž jednoznačně ohradili proti konání sudeťáckého sjezdu na českém území a připomněli, že pro všechny české obce vyhlazené německou nacistickou mašinérií jde o skandální urážku památky vyvražděných obětí.
Příznačnou vlastizrádnou roli dala najevo politická neziskovka Milion chvilek, která naopak pozvala své příznivce na obranu sjezdu sudetských Němců a kritizovala vládní většinu za přijetí sněmovního usnesení. Kolaboranti sepsali dokonce „zvací dopis“ pro potomky henleinovců do naší země.
Mediální bruselská kavárna vzápětí skrze sorosovskou politickou neziskovku udělila Bakalovu propagandistovi z Hospodářských novin Petru Honzejkovi za příkladnou obhajobu Sudeťáků cenu Karla Havlíčka Borovského. Mezi kolaboranty nemohl chybět ani psychopatický rusobijec Dominik Hašek a stovky dalších opor brněnsko-pražské kavárny.
Denacifikace?
Abychom lépe pochopili, proč chystaná sudetoněmecká provokace v Brně vyvolává tak silné emoce, je třeba podívat se hlouběji do historie. Konkrétně na způsob, jakým se poválečné Západní Německo vypořádalo s nacistickou minulostí. Odpověď je jednoznačná: nedůsledně, povrchně a pokrytecky.
Klíčovou postavou tohoto selhání byl na Západě nejoslavovanější poválečný německý politik, kancléř Konrad Adenauer. Ten již rok po válce požadoval ukončení denacifikace, která podle něj „způsobila mnoho neštěstí a mnoho škod“. V roce 1951 pak už rovnou tvrdil, že „drtivá většina německého národa“ byla odpůrci nacismu. Výsměch historii nemohl být větší.
Ostatně jedním z Adenauerových nejbližších poradců a spolupracovníků byl Hans Globke, bývalý nacista, který se jako právník na říšském ministerstvu vnitra podílel na tvorbě rasistických norimberských zákonů. A byl to právě Globke kdo umožnil mnoha bývalým nacistům kariéru ve státním aparátu Spolkové republiky včetně tajné služby BND.
Hitlerovci jsou zpět
Ještě v roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77 procent vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti. V Bavorsku byla v roce 1946 vyhozena asi polovina hitlerovských středoškolských profesorů. Za dva roky byli zpátky. V roce 1949 nová SRN ukončila veškeré vyšetřování chování úředníků a vojáků za nacistické éry.
A pak už to šlo rychle. V roce 1951 tvořili v Bavorsku 94 % soudců a státních zástupců, 77 % zaměstnanců ministerstva financí a 60 % úředníků zemědělského ministerstva bývalí nacisté.
V roce 1952 byl každý třetí úředník ministerstva zahraničí v Bonnu bývalým členem NSDAP. V nové diplomatické službě bylo 43 % diplomatů bývalí příslušníci SS a dalších 17 % sloužilo v Gestapu nebo Sicherheitsdienstu. Šéf policie v Porýní-Falci Wilhelm Hauser byl Obersturmführer SS zodpovědný za masakry v Bělorusku. A tak bychom mohli pokračovat skoro donekonečna.
Tato systémová ochrana bývalých nacistů nebyla okrajovým jevem, ale součástí samotných základů, na nichž poválečná Spolková republika Německo stála. A právě na těchto základech vznikl a dodnes funguje i Posseltův landsmanšaft.
Nic se nezměnilo
Sudetoněmecký landsmanšaft vznikl na půdorysu a personálním základě Henleinovy a Frankovy Sudetoněmecké strany, která se po roce 1938 stala integrální součástí NSDAP. Ve vedení organizace působili od jejího vzniku až do devadesátých let dvacátého století (dokud nevymřeli), představitelé české a moravské odnože nacistické strany a bývalí příslušníci SS.
Typickým příkladem je Siegfried Zoglmann, který ve vedení landsmanšaftu působil celých čtyřicet pět let, od roku 1945 do roku 1990. Byl aktivním nacistou, členem SA i SS, vedoucím Hitlerjugend na okupovaných územích a pracoval na germanizaci české mládeže.
Po válce ho Američané po tříhodinovém výslechu – propustili. V klidu se vrátil do politiky. Stal se poslancem Spolkového sněmu a ve sněmovně vystoupil se skandálním návrhem na lepší sociální zabezpečení bývalých esesáků. Za své „zásluhy“ obdržel velký spolkový záslužný kříž. Československo opakovaně žádalo o jeho vydání jako válečného zločince, ale vždy neúspěšně. Zemřel v roce 2007 v Bonnu. Nepotrestán.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Právě tato kontinuita (personální i ideologická) mezi nacistickým hnutím a poválečným sudeťáckým landsmanšaftem činí z konání sjezdu této organizace na českém území otevřenou provokaci. Jde o organizaci, jejímž stěžejním cílem je revize výsledků druhé světové války a zpochybňování poválečného uspořádání – včetně požadavků na majetkové restituce a zneplatnění Benešových dekretů.
Akt spravedlnosti
Němci a jejich moravská a česká Pátá kolona dnes opakovaně zaměňují příčiny a následky. Dekrety prezidenta republiky nejsou pouhým historickým dokumentem, jsou základním stavebním kamenem českého právního řádu.
Vyjadřují diskontinuitu Československé a České republiky s nacistickým a protektorátním právním řádem vnuceným po okupaci naší země v letech 1939–1945. Vyjadřují právo českého národa na odpor proti agresorovi. Odmítnout je nebo jakkoli relativizovat znamená postavit se na pozici legitimity nacistické okupace. Fakticky prohlásit, že odboj proti Hitlerovu Německu byl nelegální.
Odsun sudetských Němců byl výsledkem absolutního konsenzu všech tehdejších relevantních československých politických sil i vůdčích států vítězné protihitlerovské koalice. A byl k tomu vážný důvod.
Připomeňme, že v posledních předválečných parlamentních volbách v roce 1935 volilo přes sedmdesát procent českých Němců zdejší Hitlerovu Pátou kolonu – nacistickou Henleinovu stranu. V obecních volbách v květnu 1938 to bylo už devadesát procent. Hovořit za těchto okolností o nespravedlnosti odsunu? Čistý revanšismus!
Právě to dělá současný bavorský premiér Markus Söder, který se sjezdu v Brně také zúčastní. Pak pospíší na Pražský hrad za prezidentem Pavlem. Tento nejvyšší představitel německé Páté kolony současnosti pochopitelně rovněž označil odsun za nespravedlivý.
Ostatně v obdobném duchu se vyjadřovala i někdejší kancléřka Angela Merkelová. Pro odsun Němců ze střední a východní Evropy prý neexistovalo morální ani politické ospravedlnění. Tyto výroky nejsou nějakou akademickou debatou, ale součástí systematického tlaku na revizi poválečného uspořádání, který má finanční i politickou podporu bavorské i německé spolkové vlády.
Brno jako zkouška hranic
Prostě řečeno: Sjezd sudetských Němců v Brně není žádným krokem k údajnému smíření. Skutečné smíření předpokládá uznání historické pravdy, nikoli její relativizaci. Předpokládá respekt k právnímu řádu hostitelské země, nikoli jeho zpochybňování. Předpokládá pokoru, nikoli aroganci, s jakou Posselt označuje rozhodnutí české parlamentní sněmovny za frašku.
Je to provokace a zkouška, kam až ČR potomkům sudetských Němců na svém území dovolí zajít. Útok na jednu z komor parlamentu, byl tou zatím poslední kapkou.
Ostatně kauza sudetoněmeckého sjezdu v Brně je zrcadlem mnohem širšího evropského selhání v důsledné denacifikaci poválečného Německa. V poctivém vypořádání se s minulostí. V obraně historické pravdy proti těm, kteří ji chtějí přepsat ve svůj prospěch. A hlavně: v tomto údajném „sporu“ o (nespornou) minulost, jde ve skutečnosti o budoucnost.
Pokud totiž Česká republika dovolí, aby se na jejím území konal sjezd organizace s nacistickými kořeny, která zpochybňuje samotné základy českého právního řádu, vyšle tím poraženecký signál.
Nejen Německu, ale celé opět Velkoněmecky „unifikované“ Evropě. Vzkážeme tak, že dějiny lze beztrestně přepisovat. Že oběti německého „nadčlověčenského“ nacismu mohou být znovu poníženy pod falešnou maskou smíření.
Kapitulujeme podruhé.