Mezinárodní vztahy. Porcelán ctihodné stařenky, do kterého neradno chodit s razancí Trumpova slona, nemá-li člověk v zádech americkou armádu a ekonomiku. Miloš Vystrčil, předseda Senátu, si právě na takového slona chtěl znovu zahrát.
Miloš Vystrčil se rozkatil nad tím, že mu Babišova vláda neschválila let vládním letadlem na Tchaj-wan. Tam chtěl Vystrčil větrat dávno zvětralou hodnotovou politiku politických gest, která nepřináší nic pozitivního. Jen naplnění osobních ambicí a pocitu vlastní důležitosti pánů Vystrčilů. Zaklínání se tím, že na Tchaj-wan se jezdí dělat byznys, je pak dokonale vybočené. I po mezinárodní ostudě s návštěvou Pekarové Adamové a Vystrčila na Tchaj-wanu, kde Vystrčil velmi originálně pohovořil o tom, že je Tchajwanec, se do České republiky byznys hrnout nezačal. Ba naopak. Továrnu na čipy Tchajwanci nepostavili u nás, ale v Německu. A to i přesto, že u nás by mohli ušetřit rozdáváním třetinových platů oproti našim západním sousedům.
Zatímco Vystrčil se pachtil s „hodnotami“, německá vláda připravila dotační balík v hodnotě 5 miliard eur a legislativní dálnici pro výstavbu. My jsme nabídli politická gesta a nevyjasněné právní prostředí. Tchajwanský byznys je pragmatický – politické „poklepání po rameni“ v Praze jim nezaplatí provozní náklady, které jsou v Německu sice vyšší, ale díky stabilitě a pobídkám předvídatelnější. Politika gest je prostě impotentní a patří tak maximálně do devadesátých let, kdy na ní ještě někdo slyšel a zabral.
A jen tak na okraj. Továrna TSMC v Drážďanech vytvoří do roku 2027 zhruba 2 000 přímých high-tech pracovních míst. Česká republika se v roce 2026 musí spokojit s rolí subdodavatele „jednodušších“ komponent, protože nám chybí strategická koncepce, která by přesahovala jedno volební období. Ale to je na úplně jiný komentář.
Evropská unie, včetně České republiky, uznává politiku jedné Číny. To znamená, že neuznává Tchaj-wan jako samostatnou zemi a jednat se tedy jezdí do Pekingu, nikoliv do Tchaj-peje. Až se naše a unijní politika změní, prosím, pak ať se Vystrčil luftuje až do mdlob, ale v současné situaci jeho činnost podkopává jak českou, tak i unijní zahraniční politiku.
Na samotném Tchaj-wanu se pak také posunula politika po volbách v roce 2024. Zatímco v době, kdy na ostrov letěl Vystrčil poprvé, opanovala tamní parlament strana DPP, která zastávala tvrdou linku proti Pekingu a nebyla s ním ochotná ani k dialogu. Po volbách 2024 se nejsilnější stranou v tamním parlamentu stala strana KMT, která podobné výlety aktivistických politiků bere jako nevhodnou provokaci Číny a není jim nakloněná. Strana DPP při návštěvě Vystrčila (2020) a Pekarové Adamové (2023) opanovala jak parlament, tak i prezidentský palác. Po volbách jí zbyl jen ten palác a v zemi vládnou neustálé rozpory a řevnivost, kdy tamní prezident Lai Ching-te zastává tvrdě prozápadní politiku, ale parlament jeho politiku často blokuje.
Vystrčil by tedy na Tchaj-wanu nebyl vítán a v parlamentu by mu jeho opičení po Kennedym pronést nedovolili. Ujal by se jej prezident, ale v parlamentu by měl s největší pravděpodobností dveře zavřené.
A je na zvážení, jestli je vhodné vysílat vládním letadlem (tedy jako oficiální návštěvu posvěcenou vládou) druhého nejmocnějšího muže země jednat s opozicí cizího státu. To by se rovnalo velmi nevhodnému vměšování do vnitropolitické situace země. Pak totiž nemůžeme mluvit o diplomacii, ale o aktivismu. A aktivismus ve smyslu přilepování se k silnicím už snad máme za sebou. Cesta na Tchaj-wan předsedy českého senátu prostě páchne po lepidle. Představme si, že se kupříkladu britský ministr obrátí radši na české opoziční strany, nežli na vládní představitele. Připadali bychom si jako u bláznů na dvorečku. Tak přesně se chce zachovat Miloš Vystrčil.
Ale nemusíme si vymýšlet absurdní příklady z Velké Británie, stačí se podívat do minulosti. Však si vzpomeňme na nedávné vládnutí Petra Fialy, který přerušil veškerou komunikaci se slovenskou vládou a fotil se se slovenskými opozičními politiky. Bylo to… směšné. Tak ukrutně nediplomatické, nepolitické, ale nádherně aktivistické. Případně si pak vzpomenout na Víta Rakušana, který, stále v roli ministra vnitra, zajel protestovat na protivládní demonstraci na Slovensko. Skandální pitomost metastázujícího aktivismu, dalo by se říct.
Ovšem snaha Andreje Babiše mít dobré vztahy (ne podlézavé, ale dobré) s Čínou se i přesto mine účinkem. I kdyby si vylomil nohy z kyčlí, Čína na nás bude hledět s velkou nedůvěrou. Což jsme předvedli nedávno, kdy se pod gumovým paragrafem 318a trestního zákoníku „Neoprávněná činnost pro cizí moc“ v klepetech naší vachrlaté spravedlnosti ocitl čínský novinář, který z naší země reportoval dlouhá léta, ale teprve když bylo potřeba dodat argument pro zachování paragrafu, došlo na klepeta. A Babišova vláda to přešla jako bezvýznamnost. Ač před volbami slibovala, že paragraf 318a trestního zákoníku půjde mezi prvními do legislativní stoupy. Stále ovšem v naší legislativě straší a Babišova vláda ne a ne jej zrušit.
V takové atmosféře se pak není co divit, že Čína v České republice nechce investovat. Však každý její byznys by se mohl ocitnout pod úřední šikanou vycházející z naší legislativy. To se to pak Vystrčilům a Pekarovým Adamovým triumfálně volá, že Tchaj-wan u nás investuje víc než pevninská Čína. No, když jí jako protihodnotu nabízíme paragraf 318a trestního zákoníku a jako bonus Vystrčila, je jasné, že si to dvakrát rozmyslí.
Pro asijské investory (nejen ty z pevninské Číny) je taková legislativní nejistota naprostou stopkou. Investoři potřebují vědět, že jejich zaměstnanci nebo obchodní partneři nebudou popotahováni za „činnost pro cizí moc“ jen proto, že zastupují zájmy své země. V kontrastu s Vystrčilovou cestou to ukazuje na naprostý rozpor v naší politice: jednou rukou lákáme „demokratické investice“, druhou rukou držíme v legislativě nástroje, které investory děsí. No, vlastně jako u blbečků na dvorečku.
Štěpán Cháb, Krajské Listy