Nová vláda Pétera Magyara si stanovila dvě priority: otevření energetického trhu zahraničnímu kapitálu a uvedení maďarské politiky vůči Rusku do souladu se západní ortodoxií
„Budapešť, která povoluje společné podniky ve většině odvětví hospodářství včetně bankovnictví, umožňuje až 100procentní zahraniční vlastnictví, plnou repatriaci zisků, zjednodušené byrokratické postupy a relativně příznivé daňové sazby včetně daňových prázdnin v určitých oblastech“. Toto je citát z zprávy CIA z roku 1989, která chválí ultraliberální ekonomické a finanční prostředí v Polsku a Maďarsku po pádu komunistických režimů.
Ústřední zpravodajská služba (CIA), Perspektivy amerického vývozu do Maďarska a Polska, 1. září 1989
Maďarskému čtenáři by se však dalo odpustit, kdyby si to spletl s návrhem zákona předloženým nedávno zvolenou vládou Pétera Magyara, která se plnou parou vpřed snaží vrátit zemi na její místo v rámci neoliberálního, globalistického řádu.
Pokud jste si mysleli, že hlavním tématem dubnových voleb v Maďarsku nebyl boj mezi pravicí a levicí, ale to, zda Maďarsko bude schopno zachovat alespoň část své suverénní zahraniční a hospodářské politiky, měli jste pravdu. I její kritici však byli překvapeni rychlostí, s jakou se nová vláda – s plnou podporou byrokracie EU – v posledních několika měsících pustila do otevírání maďarské ekonomiky zahraničnímu kapitálu, zejména v energetickém sektoru, a zároveň omezila zahraniční politiku země na pouhou kopii atlantistického scénáře. Abychom pochopili současný vývoj, musíme si uvědomit, že mezi největší hříchy předchozí – zdaleka ne bezchybné – vlády patřil její odpor proti převzetí maďarské ekonomiky západním kapitálem a její stabilní vztahy s Ruskem. Není proto překvapivé, že si nová vláda stanovila jako prioritu dvě věci: otevření energetického trhu zahraničnímu kapitálu a sladění maďarské politiky vůči Rusku se západní ortodoxií.
Je to ještě méně překvapivé, uvážíme-li, že všechny tři osobnosti, které nyní ovládají maďarskou ekonomiku, zahraniční věci a veřejné finance, si vybudovaly svou kariéru v západních nadnárodních korporacích, jako jsou Shell, Erste a Cheniere; dva z nich mají hluboké vazby na americké energetické zájmy, zatímco Anita Orbánová, nová maďarská ministryně zahraničních věcí, je oddanou atlantistkou s hlubokými, institucionálně zakotvenými vazbami na americký bezpečnostní establishment a neokonzervativní lobby. Jak jsem napsal již v červnu: „Vzhledem k profilu těchto tří klíčových osobností není těžké předpovědět směřování maďarské vlády: diverzifikace energetických zdrojů směrem k americkému LNG, finanční otevření vůči západním institucím a korporátním zájmům a zahraniční politika přeorientovaná na Brusel a atlantistický establishment“. Bohužel dosavadní události potvrdily, že tato předpověď byla správná.
Pokud jde o maďarský energetický sektor, není třeba ani číst mezi řádky, aby bylo jasné, jakým směrem se země ubírá. Mezi návrhy zákonů, které vláda předložila na podzim, patří „novela… k zavedení programu investičních pobídek zaměřeného na energetický sektor…, s cílem zvýšit podíl zahraničního kapitálu v domácím energetickém sektoru“. To je v souladu s doporučeními a požadavky západních mezinárodních organizací – především OECD a samozřejmě Evropské komise. Ve své Ekonomické zprávě o Maďarsku, zveřejněné v červenci, se OECD zaměřila na sociální opatření přijatá předchozí vládou: daňové úlevy, předčasný odchod do důchodu pro ženy, odvětvové daně ze zisku, ochranu zemědělské půdy a – jak jste asi uhodli – dotace na ceny energií, z nichž v současné době těží domácnosti. Není překvapením, že to vše odpovídá doporučením pro jednotlivé země Evropské komise, která mimo jiné lituje skutečnosti, že „vysoký počet daňových výjimek, daňových pobídek a odvětvových daní činí daňový systém složitým“, a ještě překvapivěji, že „využívání odvětvových daní neúměrně dopadá na větší, často zahraniční firmy“ — což jsou, jak by se dalo argumentovat, právě ty společnosti, které by měly nést tuto zátěž. Komise rovněž odsuzuje „značné dotace na fosilní paliva bez plánovaného postupného rušení do roku 2030“ a doporučuje „zajistit, aby veškerá opatření přijatá ke zmírnění dopadů růstu cen energie byla dočasná“. Komise dále výslovně zmiňuje potřebu „urychlit zavádění obnovitelných zdrojů energie, zejména větrné energie“.
Tyto dva dokumenty tvoří ideologický základ návrhu, který Komise vydala v červenci a v němž stanovuje reformy a investice, které musí Maďarsko provést, aby uvolnilo 10 miliard eur z fondů NextGenerationEU, které Brusel již roky zadržuje, oficiálně z důvodů dodržování zásad právního státu. V praxi se tento návrh jeví spíše jako nákupní seznam než jako reformní program, který zachází tak daleko, že dokonce specifikuje zboží a služby, za které musí Budapešť utratit peníze. A nejde jen o prostředky z programu NextGenerationEU: tyto předpisy se vztahují i na vnitrostátní výdaje. Skutečnost, že členský stát nemá žádné skutečné slovo v tom, jak utratí prostředky, které jsou teoreticky určeny k podpoře jeho vlastního růstu a konkurenceschopnosti, vypovídá mnoho o tom, jak funguje mašinérie EU, a to tím spíše, že značná část těchto peněz přichází ve formě půjček, nikoli grantů.
Navíc si člověk nemůže nevšimnout, jak přesně mají mnohé z věcí, které Komise od Maďarska požaduje, aby nakoupilo – jako jsou elektrické autobusy a digitální notebooky – podpořit hospodářský růst země. V každém případě obsahuje seznam mezi mnoha užitečnými položkami i řadu položek souvisejících s energií – zejména nákup a instalaci větrných turbín a inteligentních elektroměrů. Očekává se, že Maďarsko nainstaluje 6 200 MW solárních a větrných kapacit – avšak bez využití jakýchkoli státních či dokonce unijních fondů na samotné elektrárny – a na základě těchto pokynů vláda oznámila plán na instalaci 4 000 MW větrných kapacit do roku 2030 – což představuje více než desetinásobné zvýšení oproti současným zhruba 330 MW instalovaných větrných kapacit v Maďarsku.
Proč se však establishment EU tak intenzivně zajímá o maďarský energetický mix? A proč tlačit na větrnou energii v zemi s poměrně mírnými větry? Podle Globálního atlasu větru dosahuje největrnější desetina Maďarska v průměru rychlosti 6,42 m/s ve výšce 100 metrů, což je podle evropských standardů skromný zdroj – a je to pod hranicí 6,5–7 m/s, která byla dlouho považována za prahovou hodnotu pro komerčně životaschopnou pevninskou větrnou energii, ačkoli tato laťka byla od té doby snížena díky turbínám postaveným speciálně pro slabé větry. Vítr je navíc ze své podstaty přerušovaný a nepředvídatelný zdroj: výkon závisí na podmínkách, které žádný provozovatel neovlivní, a může klesnout téměř na nulu v celé zemi po celé dny.
Maďarsko již dlouho čelí kritice z Bruselu kvůli své „závislosti“ na ruské energii, a to neúprosně zejména od února 2022, a to s odůvodněním, že Orbánova vláda učinila příliš málo pro diverzifikaci. Podle vlastního vysvětlení této vlády byly ruské dodávky levné, spolehlivé a představovaly pilíř maďarského růstu. Zda to skutečně bylo tak výhodné, jak tvrdila předchozí vláda, je těžké ověřit, protože dlouhodobá smlouva s Moskvou je utajená. Diversifikace je samozřejmě důležitým cílem, ale pro vnitrozemskou zemi, jako je Maďarsko, to není tak jednoduché, jak se zdá. To nedávno potvrdil i nový ministr hospodářství István Kapitány; když byl v rozhovoru dotázán, o kolik se od nástupu maďarské vlády snížila závislost země na ruské energii, odpověděl: „V současné době je Rusko zjevně stále zdrojem, odkud pochází drtivá většina plynu a ropy, a to je ekonomicky efektivní“.
V každém případě v roce 2025 došlo k nárůstu diverzifikace, pokud jde o zdroje dovozu. Většina zemního plynu nadále přichází z Ruska plynovodem TurkStream přes Srbsko, ale jeho podíl klesl z 75,65 % na 62,48 %, zatímco objem zemního plynu přicházejícího z Rakouska výrazně vzrostl a v roce 2025 představoval 22,21 % maďarského dovozu. Důležitým vývojem je nedávný nárůst podílu obnovitelných zdrojů, což je oblast, ve které si předchozí vláda vedla překvapivě dobře: podle zprávy Deutsche Welle nyní 25 % maďarské výroby elektřiny pochází ze sluneční energie — čímž překonala plyn a stala se druhým největším zdrojem elektřiny v Maďarsku hned po jaderné energii, a podle energetického think tanku Ember se země stala světovým lídrem v využívání sluneční energie, pokud se měří podíl domácí elektřiny získávané ze sluneční energie. To pravděpodobně překvapí mnoho čtenářů, vzhledem k tomu, že Orbán byl pravidelně obviňován z toho, že je „klimatickým skeptikem“.
Jaderná energie mezitím představuje přibližně 18 % celkové spotřeby energie a více než 40 % skladby elektrické sítě, přičemž veškerá energie pochází z jediné elektrárny v Paksu. Tato elektrárna se v poslední době dostala do titulků: historické sucho tohoto léta narušilo chladicí systém reaktoru a jen těsně se podařilo zabránit úplnému odstavení. Vláda však zasáhla překvapivě pozdě: Rumunsko odstřelilo skálu, aby na začátku srpna odklonilo vodu ke svému jadernému reaktoru v Cernavodě, zatímco maďarská vláda zasáhla až o deset dní později; navíc se ukázalo, že jez postavený ke zpomalení proudu ještě více prohloubil koryto řeky, a tvrzení premiéra, že Rakousko podalo stížnost na jeho výstavbu, bylo později popřeno Vídní. Někteří komentátoři považují vše za taktiku, jak ospravedlnit zpoždění výstavby druhého reaktoru (Paks II), který má postavit ruská společnost Rosatom. Není zcela jasné, co maďarská vláda s druhým reaktorem zamýšlí, jelikož nedávno oznámila, že projekt přehodnotí (i když výstavba již před několika měsíci začala). Jedno je jisté: projekt byl ze strany EU neustále torpédován; naposledy Evropský soudní dvůr (ESD) zrušil schválení státní podpory pro tento projekt ze strany Komise.
Je zřejmé, že v oblasti diverzifikace je ještě spousta práce, ale vyvstává otázka, zda je instalace větrných turbín v zemi, která má jen několik regionů s výrazným větrem, tím správným řešením – a co je ještě důležitější, zda by o tom měl rozhodovat Brusel. Pokud jde o novou vládu, zdá se, že je více než ochotná se podřídit. Dosud vyhlásila první veřejné výběrové řízení na novou kapacitu větrné energie ve výši 702 megivoltampérů, což odpovídá přibližně 700 MW. To je problematické z mnoha důvodů. Za prvé, v Maďarsku neexistuje domácí výroba větrných turbín, takže maďarské společnosti se mohou ucházet pouze o výstavbu (a rozšíření) větrných turbín – pokud vůbec. Samotné turbíny bude pravděpodobně nutné nakoupit od západoevropských nebo čínských firem, přičemž ta druhá možnost se jeví jako stále méně pravděpodobná vzhledem k nedávnému šetření vedenému Komisí ohledně státních dotací poskytovaných čínskému větrnému gigantu Goldwind.
Toto výběrové řízení vyvolalo kritiku ze strany developerů a analytiků hned ve dvou ohledech. Developeři musí hostitelským obcím zaplatit až 50 000 eur za megawatt ještě předtím, než vyprodukují jedinou kilowatthodinu, uhradit další platby za každou vyrobenou jednotku a smířit se s tím, že státem určené „energetické komunity“, které v Maďarsku dosud prakticky neexistují, mohou odkoupit až čtvrtinu projektu – a to vše navíc k již existující maďarské dani z mimořádných zisků. Jeden z potenciálních uchazečů sdělil odbornému tisku, že čísla nesedí. I když podmínky výběrového řízení mohou některé investory odradit, neodradí je všechny stejně. Aukce, která odměňuje toho, kdo zaplatí nejvíce předem, roky před připojením jediné turbíny, a zároveň již neuznává měření větru a studie lokalit, na jejichž základě mohou soutěžit menší developeři, je nakloněna ve prospěch velkých, kapitálově silných hráčů – a v maďarském větrném sektoru je jen málo z nich maďarských.
Ještě horší je, že lokality byly zřejmě vybrány spíše s ohledem na volnou kapacitu sítě než na vítr: největší samostatný příděl v Ócse se nachází v hustě osídlené oblasti vedle přírodní rezervace. To je obzvláště znepokojivé, protože moderní větrné turbíny jsou vysoké přibližně 190 metrů, což včetně výšky lopatek činí přibližně 260–270 metrů. Veřejný odpor proti větrným turbínám, které jsou vnímány jako narušitelé krajiny, již sílí, a proto by bylo uklidňující vědět, že jejich instalace bude sloužit alespoň nějakému minimálnímu účelu.
Vedle sporného úsilí o rozšíření kapacity větrné energie se zdá, že staré kontakty ministra energetiky dobře slouží zemi – nebo alespoň někomu dobře slouží. István Kapitány strávil svou kariéru ve společnosti Shell, kde se vypracoval až na pozici globálního výkonného viceprezidenta; právě tato společnost nyní podepsala významnou smlouvu s MOL, největší maďarskou energetickou společností, o koupi jednotky Shell BG Cyprus. Společnost MOL má 35% podíl (bez provozního vedení) v kyperském pobřežním bloku, kde se nachází plynové pole Aphrodite ve východním Středomoří. Společnost Shell – jejíž zisky se zdvojnásobily oproti loňskému roku na 9,84 miliardy dolarů ve druhém čtvrtletí roku 2026 – zdůvodnila tuto transakci tím, že se „zaměřuje na příležitosti, které posilují její integrovaný hodnotový řetězec v oblasti LNG“. Zdá se, že tím vlastně naznačuje, že pole prodala společnosti MOL, protože již nebylo považováno za výhodnou investici. Společnost MOL tuto akvizici prezentovala v nadšených tónech, a to navzdory skutečnosti, že pole nebude produkovat žádný plyn až do roku 2031, a ani poté nebude tato energie dovážena do Maďarska. Nepřispěje tedy žádným významným způsobem k diverzifikaci energetického portfolia země. Shell v podstatě prodává podíl na dlouhodobém, dosud nevyvinutém aktivu, nikoli na aktivu v produkci – což je nyní užitečné pro rozvahu společnosti Shell, ale pro Maďarsko představuje spornou hodnotu.
Mezitím minulý měsíc Kapitány oznámil – na sociálních médiích, která jsou dnes běžným kanálem vládní komunikace –, že ačkoli předchozí vláda zajistila dodávky plynu pro zemi, nezajistila cenu nad rámec ledna 2027. Přirozeně za to vše vinil předchozí vládu, i když on sám mohl uzavřít zajišťovací obchody během téměř pěti měsíců, které uplynuly od dubnových voleb. Místo toho varoval, že podniky a domácnosti budou muset nést břemeno rostoucích cen energií; ty by měly v nadcházejících měsících prudce vzrůst. Mnozí se domnívají, že ministr připravuje půdu pro postupné rušení jednoho z nejvýznamnějších Orbánových opatření: snížení účtů domácností za energie. To se jeví jako realistický předpoklad, vzhledem k tomu, že Komise, k čemuž se připojila i OECD, požaduje nejen reformu cen energií, ale také zjednodušení maďarského daňového systému. Zjednodušeně řečeno to znamená zrušení odvětvových daní uvalených na společnosti, které Orbán využíval k financování snížení účtů za energie pro domácnosti.
Maďarská vláda tedy prozatím nevyvrátila ani očekávání ze strany EU, ani obavy kritických komentátorů: chce co nejdříve osvobodit maďarský právní systém od jakýchkoli předpisů, které by byť jen minimálně omezovaly činnost mezinárodních společností v maďarské ekonomice. I ta opatření, která se zdají nemít žádnou souvislost se zahraničními zájmy, tento cíl posilují. Jedním z příkladů je zřízení nově vytvořeného Národního úřadu pro vymáhání a ochranu majetku, jehož deklarovaným účelem je odhalování a vyšetřování korupce spáchané v posledních letech. Většina kritiků správně zdůraznila, že tento orgán byl zřejmě zřízen se specifickým cílem jít po bývalé vládní straně, ale přehlíží stejně důležitý aspekt. Tento úřad pravděpodobně přispěje také k co nejefektivnějšímu odstranění těch maďarských společností a podnikatelů, kteří se během Orbánových let dostali do popředí – takzvaných „oligarchů“ –, aby se nemohli účastnit žádných budoucích veřejných zakázek.
První známky toho jsou již patrné; například ve výběrovém řízení týkajícím se instalace inteligentních elektroměrů byla společnost OPUS TITÁSZ, patřící Lőrincovi Mészárosovi – jehož firmy získaly za předchozí vlády nejvíce zakázek ve veřejných zakázkách – z důvodů transparentnosti zpětně vyloučena. Zůstává otázkou, kdo převezme práci, kterou měla vykonat Mészárosova společnost, ale není těžké si představit, že západoevropské firmy nakonec získají větší podíl na veřejných zakázkách v této zemi. Lze oprávněně namítnout, že podnikatelský sektor dané země by neměl být ovládán hrstkou domácích firem s dobrými kontakty. Budou však na tom obyčejní maďarští daňoví poplatníci opravdu lépe, pokud alternativou je, že si zahraniční firmy v ekonomice vybudují silnější pozici – a budou své zisky odvádět ze země? Koneckonců, když CIA v roce 1989 označila „úplný převod zisků do zahraničí“ za jednu z předností nového maďarského hospodářského řádu, rozhodně neměla na mysli blaho Maďarů.
V širším kontextu je však jakýkoli pokus o jasné oddělení ekonomických a politických cílů vlády předem odsouzen k neúspěchu. Jde totiž o vzájemně se posilující aspekty jediného projektu: pevně vrátit Maďarsko pod západní kontrolu. Z tohoto pohledu není autoritářský obrat vlády – ústavní reforma, která fakticky znemožňuje Orbánovi a většině vedoucích představitelů Fideszu znovu kandidovat, zastavení zpravodajství veřejnoprávní televize, uzavření institucí spjatých s Fideszem, jako jsou MCC a Dunajský institut – pouze o potlačení konkurenční strany. Jde o odstranění jakéhokoli organizovaného odporu proti neoliberální šokové terapii nové vlády a o zajištění nové agendy diktované EU a NATO na příští roky.
Během podzimu se ukáže, co přesně znamená vládní návrh zákona, jehož cílem je zvýšit podíl zahraničního kapitálu na maďarském energetickém trhu. Jedno je jisté: za těch několik měsíců od voleb nová vláda neztrácela čas a požadavky Evropské komise začala okamžitě plnit. Pokud bude pokračovat tímto tempem, úplná kolonizace maďarské ekonomiky na sebe nenechá dlouho čekat.