Obsah
O Velikonocích Bohočlověk Ježíš Kristus umírá na kříži, aby mohl o tři dnypozději slavně vstát z mrtvých. Víme, že člověk křestem má „umřít sám sobě“, aby mohl být Kristem vzkříšen pro „nový život“ už tady na zemi. Možná právě nadchází čas projít o těchto Velikonocích křížovou cestou společně s Kristem a začít znovu.
Desítky tisíc nových duší
I letos o velikonočních svátcích vstoupí po celém světě do katolické církve desítky tisíc lidí. Jen ve Francii se očekává příliv 20 tisíc nových katolických duší, přičemž jde v zásadě jen o mladé lidi do čtyřiceti let. Některým z nejmladších „katechumenů“, jak se nazývají ti, kdo se připravují na křest, je jen 19 let.
Jde o trend posledních let, v podstatě o něco, co jsme před covidem nezažili. Cosi se tedy v duších mnoha mladých lidí mění. Různí sociologové hovoří o tom, že tito mladí lidé jsou „zklamaní“ ze světa. Mají pocit, že byli světem „podvedeni“. Ti, kdo volali po opuštění Boha s tím, že pak přijde „blahobyt“, nakonec způsobili úpadek zemí, osamělost mladých a ztrátu smyslu života. Blahobyt se nedostavil. Nejprve přišly společenské otřesy, nyní ekonomické potíže, a to vše vede k psychickým problémům u nemalé části populace.
Zdá se, že na Západě převážná část lidí starších generací na tuto situaci zcela rezignovala. Chtějí jen dožít své životy naplněné „zážitky“, a potom v klidu odejít, nebo lépe řečeno „rozplynout se někam do prostoru“. Respektive, slovy jedné mé známé: „Shniju v hrobě, no a co?“. Život má pro ně jen takový význam, nakolik si splnili své popravdě jen přízemní sny a předsevzetí.
Mladí lidé obracející se ke Kristu jsou naproti tomu jako noví majitelé starého domu zděděného po prarodičích. Jen tak naoko záplatovaná střecha plná děr jim nestačí. Okna, kterými dovnitř proniká chlad, jsou pro ně nepřijatelná. Rozpadající se omítka je jim odporná. Chtějí se pustit do rekonstrukce, udělat věci po svém a pořádně, aby se rozpadající dům mohl stát skutečným bezpečným domovem pro novou, mladou rodinu.
Nějak takhle lze popsat i současnou situaci v západním světě. Dům se rozpadá, ale probouzející se nové generace už odmítají, aby jim pršelo na hlavu. Chtějí začít s obnovou. Jenže před skutečnou fyzickou obnovou musí nejprve přijít obroda duchovní.
Zahlcení
Marketéři mají jedno heslo: „Je-li váš výrobek nekvalitní, potřebuje co nejsilnější reklamu.“ Bezbožný svět, který lidem předložili západní progresivističtí filozofové a politické elity, je spálený popel zabalený v pozlacené krabičce. A proto nás zavalili nikdy nekončící reklamou.
Záběry na Evropský parlament v Bruselu, na agilní britské premiéry od Blaira po Camerona, francouzské oslavy dobytí Bastily, „pochody hrdosti“ v amerických městech, švédský nábytek, nekonečné seriály, filmové ságy, politické debaty… To vše nás mělo přemoci a odpoutat naši pozornost od toho, co je podstatné.
A tou důležitou věcí, kterou si podle nich nemáme uvědomit, je, že ve své podstatě nejsme jen nějací „konzumenti“, nýbrž že jsme lidé stvořeni k Božímu obrazu, máme nesmrtelné duše a tyto naše duše touží po svém Stvořiteli.
Významná část příslušníků starších generací se nechala novými vymoženostmi zcela pohltit. Zahlceni nepostřehli, že něco není v pořádku. Mnozí mladší ale už mají rocku, politických projevů, seriálových znělek a burácení motorů až po krk. Utíkají do ticha. A právě tam k nim promlouvá Boží hlas; hlas našeho Otce, na který lidé kvůli „hospodám a nevěstincům“ nejprve zanevřeli a potom zapomněli. Nyní, duševně zmrzačeni, k Němu natahují ruce ti mladší v naději, že je zachrání.
A… nemýlí se.
Pravda
Křesťanství není jen tak nějaká „víra“. Křesťanství je Pravda, zatímco vše ostatní je lež; křesťanství je obnova, zatímco vše ostatní je úpadek; křesťanství vede k životu, zatímco vše ostatní vede ke smrti.
Je nezpochybnitelné, že Ježíš Kristus skutečně žil a že činil divy, jaké svět neviděl. To, co křesťanství hlásá, tedy je pravda, i když mocná protikřesťanská propaganda podporovaná bankéři vyznávajícími luciferianismus se to snaží přehlušit.
Svůj obnovitelský a budovatelský charakter prokazuje křesťanství znovu a znovu. Po pádu Římské říše obnovilo Evropu v rozkvétajících královstvích. Propaganda nám tvrdí, že středověk byl „dobou temna“. A přece Evropané stavěli velkolepé chrámy, které by Římané se svou technologií nikdy nedokázali postavit! Právě kolem těchto chrámů vznikala pulzující evropská města.
Obhájce života a důstojnosti
Katolická církev vybudovala a kultivovala Jižní Ameriku; všechny tamní významné svátky mají kořeny v křesťanství. Stalo se tak ale až poté, co katoličtí conquistadoři porazili říše Střední a Jižní Ameriky – ať už to byli Inkové, Mayové, Aztékové, Toltékové a další, kteří pro své krvelačné bohy přinášeli lidské oběti, zejména z řad utlačovaných okolních menších národů. Konzervativní novinář Rod Dreher o Aztécké říši napsal, že do „vynálezu“ nacismu šlo o nejhorší diktaturu v dějinách.
Křesťanství rovněž kultivovalo staré Slovany. Zavedením písma z nich učinilo „moderní evropský národ“, což neradi přiznávají i sami progresivisté. Po šílenství Velké francouzské revoluce pomohla katolická církev opětovně stabilizovat Francii.
Kristovo učení vždy a všude hájilo život a důstojnost lidí. Nejhlasitěji bojovalo proti otroctví žen a dětí v Římské říši i proti zotročování původních jihoamerických obyvatel evropskými kupci a spekulanty. Dnes jeho zdravá část neúnavně bojuje proti potratům či takzvaným asistovaným sebevraždám. Čím je společnost bezbožnější, tím bezohledněji zachází s lidským životem.
Zabíjením těch nejbezbrannějších v národě a zotročováním slabých však pomalu, ale jistě zabíjíme i sami sebe. Dnešní probuzení mladí začínají chápat tuto univerzální pravdu, kterou dekadentní Římané pochopili příliš pozdě.
Znamení spásy
Svět nemá jinou alternativu než Krista, Pána dějin. Jinak se vydá cestou úpadku, chaosu a zkázy. Představuje-li křesťanství budování, pak opakem křesťanství nemůže být nic jiného než ničení. Je nadějeplné, že tuto odvěkou pravdu začínají chápat mnozí mladí lidé z generace mileniálů a z generace Z. Chceme-li žít, prosperovat a po smrti být spaseni, pak prostě a jednoduše Ježíš Kristus nemá alternativu.
Vydat se Kristovou cestou však znamená i nelehké věci. V první řadě to skutečně znamená „umřít sám sobě“ – tedy opustit svůj dosavadní pohled na svět a přijmout ten Ježíšův. Všichni jsme, aniž si to často uvědomujeme, nakaženi myšlenkami tohoto světa. Jenže ty jsou sebezničující.
Přijmout Ježíše znamená také přijmout kříž. Otočit se o sto osmdesát stupňů není snadné pro nikoho a tato proměna je pro většinu lidí skutečnou zkouškou. Jenže právě „kříž je znamením spásy“. Dobrou zprávou ovšem je, že toto utrpení není nesmyslné – právě naopak. Při jedné z křížových cest, které jsem během postní doby absolvoval, zazněla i tato slova:
„Pane, dej, ať se zřekneme své vůle, a dej nám sílu přijmout Tvou vůli – neboť v tom je naše uzdravení.“
Hříchy a dobrovolné odloučení od našeho Stvořitele způsobují v našich duších rány. Odtud ten sebetrýznivý pocit beznaděje. Ale Ježíš nás vyzývá: Vezmeme-li svůj kříž a půjdeme za Ním, uzdraví nás a učiní opět upřímně šťastnými.
Jediná správná cesta
Žijeme v časech, kdy je stále zřejmější, jak ničivý je ateismus a ostatní protikřesťanské ideologie. Byla to katolická církev, kdo skutečně vybudoval západní civilizaci, a nikoli osvícenci. Ti naopak nastartovali její rozpad.
Čím je dnes kdysi neporazitelná Francie, tím bude zítra celý západní svět. Skrze ideologie konzumu a bezbožnosti, jež přinášejí nihilismus a sebenenávist.
Křesťanství naproti tomu nabízí autentickou lásku: K Bohu, k sobě samému, k bližnímu, k národu, k člověku jako takovému.
Křesťanství není snadná cesta, ale je to jediná správná cesta. Počátek obnovy. Vydat se na tuto cestu můžeme sice kdykoli v roce, ale nikdy k tomu nebude příhodnější čas než o nadcházejících Velikonocích.
Tak, jako to učiní ony zmíněné desítky tisíc mladých lidí po celém světě.