Na Islandu se konalo o tomto víkendu referendum o obnovení přístupových rozhovorů s EU, přerušených před deseti lety. Hrdí ostrované tehdy odmítli obětovat svou suverenitu a rybolov, na němž stojí celá jejich ekonomika. Brusel je od té doby různými korupčními metodami soustavně pobízel, aby se k „vyjednávání“ vrátili.
Strašení Trumpem a Putinem
Zlom přinesly volby v roce 2024: Na Islandu se k moci vrátili proevropští sociální demokraté, v USA se do Bílého domu vrátil Donald Trump. Jakmile si americký prezident začal nárokovat Grónsko a přitom ho opakovaně „omylem“ zaměňoval s Islandem, v Reykjavíku propukla panika, kterou Brusel pilně přiživoval.
„Faktor Trump“ se stal ústředním motivem celé kampaně. Islandské voliče jím místní pátá kolona Bruselu děsila ze všech stran, napětí stupňovala s blížícím se hlasováním. „Vláda hraje trumpovskou kartu v závěrečném apelu na Islanďany“, tak dokonce i mainstreamová evropská média shrnovala vládní kampaň.
Samozřejmě nezůstalo jen u toho. Stejně intenzivní bylo strašení Ruskem. To byl druhý nejsilnější argument tábora „Ano!“. Islanďanům ze všech stran vykládali: Amerika a NATO jsou nespolehlivé, jedině Evropská unie ochrání severní ostrov před „strašnými Rusy“.
Propagandisté lidem vštěpovali, že Rusko Island zabere, aby si zajistilo přístup do Atlantiku. „Jediná možná odpověď na islandské bezpečnostní dilema je těsná integrace s Evropou,“ burcoval před referendem britský Daily Telegraph, s přiloženými mapami budoucího bojiště s Ruskem v severoatlantických vodách.
Byli si jistí
Nevynechali ani standardní obviňování Moskvy. Norský deník Aftenposten ji obvinil ze zasahování do referenda, ale přirozeně nepředložil jediný důkaz. Proč taky? Celé sdělení článku znělo: Rusové přece nějak zasáhnout museli! Připojen byl komentář šéfa islandského ministerstva zahraničí: „Nejsme naivní! Sledujeme to!“
Nejzábavnější je, že aktivisté tábora „Ne!“ obvinili z vměšování naopak Evropskou unii. Norský deník to rozzlobeně odmítl a po svých protějšcích žádal důkazy potvrzující obvinění. Provedením důkazů o „ruském vměšování“ se ale z nějakého důvodu nezdržoval.
Objednávejte živou vodu zde
Bruselané se přitom do kampaně skutečně aktivně vměšovali. Islandská vláda musela eurokraty dokonce úředně vyzvat, aby se od referenda drželi dál. A zároveň už avizovali: Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přijede začátkem září na Island slavnostně zahájit obnovená jednání. Taková byla jistota Bruselu ve vítězství!
Mládež bruselskou obludu prokoukla
Měli k ní ostatně důvod. Prakticky všechny průzkumy ukazovaly víceméně pohodlný náskok tábora „Ano!“. V polovině června průzkum agentury Maskína ukázal 53,1 % pro obnovení jednání s EU. Atmosféra se ale postupně přiostřovala. Pár dní před hlasováním průzkum agentury Gallup poprvé zaznamenal převahu euroskeptiků.
Sociologové přitom upozornili na prudký obrat islandské mládeže od osmnácti do dvaceti devíti let. V červnu byla tato věková skupina hlavní základnou eurooptimistů. Až 63 % podporovalo obnovení rozhovorů, o pouhé dva měsíce později bylo 60 % mladých proti.
Vládní úředníci reagovali velmi nervózně. Přitvrzovali a hlásili dokonce výhrůžky na svou adresu. Přesto ještě do noci sčítání málokdo pochyboval o vítězství tábora „Ano!“. Západní média ještě v den referenda vykládala, že Trumpovy hrozby byly pro islandské voliče rozhodující.
List New York Times byl o výsledku tak přesvědčen, že vydal rozsáhlý článek vysvětlující, na příkladu Islandu, proč se projekt EU „stal znovu přitažlivým“ a proč do něj všichni opět chtějí vstoupit.
Televize přerušila přenos
Když po uzavření volebních místností začaly přicházet první výsledky signalizující náskok eurooptimistů, mnohá média spěchala oznámit „vítězství Evropy“. Záhy ale musela měnit titulky. Autoři článků jaksi zapomněli, že jako první přicházejí výsledky z probruselsky zkorumpovaného hlavního města Reykjavíku (stále se opakující stejný model, pozn. PP).
Teprve když začala přicházet čísla z venkova, obraz se prudce změnil. Definitivní obrat nastal ve tři hodiny ráno. Když se tábory vyrovnaly, už bylo jasno: Dál se může vývoj ubírat jedině ve prospěch euroskeptiků.
Je příznačné, že státní televizní kanál, jenž celou dobu s nadšením přenášel sčítání hlasů, o ně okamžitě ztratil zájem a přerušil přenos. Co se bude dít dál, to nikoho nezajímalo. Konečný výsledek byl, že skoro 53 % voličů hlasovalo proti eurointegraci.
Račte vstoupit do Akademie
Na hlasu lidu přece nezáleží
Ráno se bruselská 4. říše probudila s vědomím ponižující porážky. „Putin nás opět porazil,“ konstatoval s hořkostí předseda Rakouského výboru pro rozšíření NATO Günter Fehlinger. Rusové vyhráli bitvu, aniž se na bojišti vůbec objevili. Ale co teď se slavnostní návštěvou Ursuly v Reykjavíku? Islanďané se Němky v čele EU zjevně bojí víc než „hrozného Trumpa“ nebo „strašných Rusů“.
Bylo by to jiné, kdyby šlo o Rumunsko nebo Moldavsko. Brusel by výsledky hlasování zrušil pod záminkou „ruské dezinformace“ nebo něčeho podobného. S Islanďany to ale nejde. Aspoň ne hned. Chvíli budou muset opakovat, že „vůle lidu musí být respektována“.
Jenže co přijde potom? Bruselský protektorát má bohaté zkušenosti se zpochybňováním výsledků podobných referend. Stačí připomenout, jak v roce 2016 obyvatelé Nizozemska v referendu drtivou většinou odmítli asociační dohodu Ukrajiny s EU. A za pouhý rok Haag tuto dohodu přesto potichu ratifikoval, aniž by bral na referendum ve vlastní zemi jakýkoli ohled. Nikomu to nevadilo.
Evropská unie tak znovu prohrála bitvu na poli demokracie. Na poli byrokracie a manipulace ale prohru určitě zkusí „napravit“.
V tom nemá konkurenci.