29. srpna letos uběhlo 500 let od bitvy u Moháče. To není datum ani místo, které by si průměrný český občan spojoval s nějakou významnou událostí českých dějin, přestože důsledky porážky českého a uherského krále Ludvíka Jagelonského od osmanských Turků daleko dole v uherské nížině měly pro naši zemi i pro celou Evropu daleko větší význam než naše známé bitvy u Lipan či na Bílé Hoře, které tak jediné zůstávají českým žákům v hlavách z kusých hodin školního dějepisu.
Půl tisíciletí je skutečně velmi kulaté výročí, a tak i v českých médiích byla této zapomenuté události z počátku 16. století věnována překvapivá pozornost. Čtenáři se mohli ze zpovídaných úst historiků dovědět mnoho zajímavých věcí o průběhu bitvy samotné, o jejích aktérech i o době, v níž se odehrávala. Právě tato bitva bývá někdy označována za faktický konec středověku a za začátek nové epochy. Překvapivě však tou pokrokovou a novátorskou stranou nebyla křesťanská armáda krále Ludvíka, jejíž jádro postaru tvořili obrnění rytíři a jejich středověká taktika smetení nepřítele čelním útokem. Osmanští Turci je za tři hodiny rozprášili palbou polního dělostřelectva a mušket perfektně vycvičené profesionální janičárské gardy. Mnozí zde budou možná překvapeni poznáním, že turecké výboje neprováděly ani tak hordy asijských kočovníků, ale hlavně jednotky janičárů – křesťanských chlapců z Balkánu (většinou Slovanů), odváděných v dětství násilím Turky, obracených na islám a vycvičených k boji jako profesionální sultánova elitní garda.
Za úvahu však nestojí ani tolik bitva samotná, jako další vývoj, kterému otevřela dveře. Na útěku z prohrané bitvy se v bažině utopil mladý dvacetiletý král Ludvík Jagellonský, a tím se otevřela nová kapitola dějin regionu i Evropy. Tváří v tvář bezprostřednímu tureckému nebezpečí se následně dynasticky spojily tři středoevropské země – Uhry, rakouské a české země – a vytvořily pod vládou dynastie Habsburků soustátí, které na téměř čtyři století bylo evropskou velmocí a spoluurčovalo dějiny našeho kontinentu.
Reklama
Skutečnost, že na periférii západokřesťanské Evropy vznikla mnohonárodní velmoc, která se přes etnickou a teritoriální nesourodost udržela dlouhá staletí a byla až do počátku dvacátého století jednou z hlavních kontinentálních velmocí, je nesmírně zajímavý historický fenomén. Její vývoj prokázal, že nešlo pouze o krátkodobé účelové spojení proti tureckému nebezpečí.
Habsburkové hráli především v 16. století velmi ambiciózní velmocenskou politiku. Bratr rakouského arcivévody Ferdinanda I., který po smrti Ludvíka Jagellonského byl 23.10.1526 zvolen českým králem, byl španělský král a císař Svaté říše římské Karel V., nad jehož právě objevenou americkou říší slunce nezapadalo. Navíc mu patřilo bohaté Nizozemí. Habsburkové byli v té době první, kteří mohli uvažovat o šanci na světovládu. Ale nedosáhli jí, protivníků bylo příliš mnoho – reformace, Francie, Turci, Anglie, nizozemská revoluce. Přesto se habsburské středoevropské soustátí udrželo a přečkalo třicetiletou válku i boje s Turky, Francouzi a později Prusy a Italy. Klíčovou evropskou velmocí se tak nestalo přes koloniální bohatství Španělsko, ale zprvu náhodně vypadající slepenec středoevropských zemí.
Jeho nejpokročilejší a nejbohatší součástí byly české země, které nesly i hlavní břemeno válečných výdajů. Jejich hospodářskému významu však zdaleka neodpovídala jejich politické váha v monarchii. Po dvou staletích habsburské vlády se český národ a jeho jazyk ocitly na hranici existenčního ohrožení. Tento vývoj si tradičně vysvětlujeme pobělohorskou represí stavovských vzbouřenců a konfiskacemi jejich majetku, příchodem nové národnostně cizí šlechty atd. Tyto kroky habsburské vlády nepochybně přispěly k oslabení českého živlu, i když nebyly určitě zamýšleny jako specificky protičeská opatření. Příčinou spektakulárního českého národního úpadku byla dobrovolná germanizace elit, především aristokracie. Během 150 let po Bílé Hoře se jak česká šlechta, tak velká část vzdělaných vrstev téměř plně poněmčily.
Reklama
Národní obrození tak na konci 18. a na počátku 19. století vzniklo zdola – od lidových vrstev – sedláků, řemeslníků, obchodníků a tento plebejský původ výrazně ovlivnil charakter vytváření moderního českého národa v 19. století. Snadná odnárodňovatelnost a poslušnost cizích zájmů se ale jeví jako dlouhodobá charakteristika českých elit v průběhu staletí a chce se říci i do dnešních dnů.
Ostře v tom kontrastuje s tradicí maďarskou. Přestože byly Uhry předmětem dlouholetých válek, byly vypleněny a vylidněny, hrdá maďarská aristokracie nikdy neváhala postavit se na odpor Vídni a vášnivě bránila svá privilegia, tradice a jazyk. Uherská stavovská protihabsburská povstání a jména jako Bočkaj, Bethlen, Rákóczi, Tököly a maďarská revoluce 1848 přinesly nakonec plody v podobě rakousko-uherského vyrovnání 1867, které Rakousko změnilo na Rakousko-Uhersko. Viktor Orbán a jeho politický styl zdaleka nebyl výjimkou v maďarské tradici.
Češi se přes svou veškerou snahu, hospodářské úspěchy i loajalitu k monarchii ničeho podobného do jejího konce nedočkali. V české historické paměti tak dodnes zůstává habsburská éra jako doba poroby, temna a germanizace, přestože objektivně to byla dlouhá staletí, kdy naše země dosáhla velkého hospodářského, společenského a kulturního rozvoje a byla součástí celku, který ji chránil před cizími hrozbami z jihu východu i západu.
Moháč tak nelze vnímat jako tragickou porážku. Naopak, tato bitva ukázala, že i porážka může otevřít dveře novým příležitostem a nadějím. Vznik habsburského soustátí a jeho téměř čtyřsetletá existence takovou epochální příležitostí byl. Za to, že pro náš národ nevyšla tak, jak slibovala, jsme si z velké části mohli sami. Její rozpad po první světové válce otevřel vedle nadějí a nadšení novou éru nestability, válek a tragédií. Národy mezi Ruskem a Německem si dnes o postavení velmoci mohou nechat jenom zdát. A pozice objektu cizí velmocenské politiky lehká rozhodně není, stejně jako neblahá tradice české servility. Historie je zkrátka velká učitelka života.
Reklama
Jiří Weigl, IVK