Vlády nad Maďarskem se ujala nová vláda vedená premiérem Magyarem. Pustila se do práce stylově. Nad maďarským parlamentem za zvuků „evropské“ hymny „Ódy na radost“ zavlála po deseti letech vlajka Evropské unie (připomeňme, že podle Lisabonské smlouvy žádná unijní vlajka ani hymna neexistuje, pozn. PP).
Jen málo jiných politických symbolů může srozumitelněji demonstrovat hloubku politické změny, ke které došlo vítězstvím proevropské (přesněji snad řekněme prounijní) politické strany Tizsa s Péterem Magyarem v čele.
Je vlastně správné, když je hned od prvních hodin Magyarovy vlády vidět, kdo ve skutečnosti v Maďarsku vyhrál, přestože výsledky voleb není možné jakkoli zpochybňovat. Byly svobodné a byly tajné. Každý maďarský volič se mohl bez zábran rozhodnout. Orbánův Fidesz se jejich výsledky nijak nepokusil ovlivnit, jak to dlouho dopředu hlásala Evropská komise, probruselská média včetně obvyklých českých. Ani „Putinovi“ se nepodařilo výsledky změnit, přestože tuto lež dlouhodobě „Evropa“ hlásala a tvářila se, že z ruského vměšování do maďarských voleb „trne hrůzou“.
Křičící zloděj
Nic podobného se nestalo. Orbán porážku přijal i přiznal, a důstojně vládu vítězům předal. Normální, standardní demokratický postup v zemi, která byla po léta nespravedlivě očerňována z nedodržování demokratických postupů, porušování jakýchsi evropských hodnot, potlačování svobody slova, útlaku médií a novinářů, nefunkčnosti soudního systému a nedodržování občanských svobod. Že to vše byla lež a účelové útočení na Orbánovo Maďarsko, dostatečně přesvědčivě potvrdily právě výsledky posledních voleb.
A přesto nelze nad cestou k Magyarovu vítězství nechat zavřít vodu. Jedno staré dobré české rčení totiž tvrdí, že zloděje honí obvykle sám zloděj. Jestliže tedy von der Leyenová, Evropská komise i Evropský parlament „vrchem spodem“ tloukly na poplach před ruským vměšováním do maďarských voleb, je namístě přiznat, že to byla především Evropská komise, která udělala vše proto, aby se nenáviděného Orbána zbavila.
Plyne-li totiž nějaké poučení z maďarských voleb, pak to, že Evropská komise využila zcela brutálního ekonomického nátlaku na maďarské veřejné mínění, když dlouhodobě a svévolně blokovala finanční toky evropských dotací Orbánově vládě. Jejich uvolnění podmiňovala změnou obsahu vládnutí tehdejší maďarské vlády i změnou chování Orbána na evropských radách.
O toto šlo vlastně nejvíc. Viktor Orbán se časem vypracoval do formátu sebevědomého lídra reprezentujícího suverénní členskou zemi Evropské unie a hájícího její zájmy způsobem, na který evropské instituce nebyly zvyklé. Orbán byl považován za nechtěného politika a za „trn v patě“ unijní politiky. Orbánova důslednost i odvaha, s jakými hájil maďarské pozice, byly pro Brusel (ale také pro Berlín, Paříž, Tuskovu Varšavu i Zelenského Kyjev) k nevydržení.
Orbánova domácí pozice se zdála natolik neotřesitelná, že byl z útrob Evropské lidové strany v Evropském parlamentu vybrán jeden z jejích poslanců, Péter Magyar (ještě nedávno blízký Orbánův spolupracovník), a s pomocí Evropské komise a jejího ekonomického tlaku na Orbánovu vládu etablován v Maďarsku. Oním zlodějem, který neoprávněně křičí, aby jiný zloděj byl chycen, tedy nebylo Putinovo Rusko, ale bruselská Evropská komise (a všichni ti von der Leyenové, Jourové, Weberové a další).
K hanbě všech
Své pro oslabení Viktora Orbána udělali také jeho nejbližší spojenci ve fromátu V4. K naší hanbě je třeba připomenout roli bývalého českého premiéra Petra Fialy i jeho ministra zahraničních věcí Lipavského. Fialovo vědomé spojování s polským premiérem Tuskem a jejich vytváření vnitřní opozice proti Orbánovi a Ficovi, české ostentativní a nafoukané odtlačování Ficova Slovenska a teatrální distancování se od Orbána patří k těm kapitolám moderní české zahraniční politiky, na které moc hrdí být nemůžeme.
I my tak, skrze Fialovu vládu, neseme svoji část viny na „evropském“ vměšování se do výsledků maďarských voleb a vlastně i na „evropském“ volebním vítězství v Maďarsku.
Péter Magyar i jeho nová ministryně zahraničí Anita Orbánová (nemá s Viktorem Orbánem nic společného) okamžitě po nástupu do funkcí nasměrovali Maďarsko, vědomi si svých závazků, probruselským a prounijním směrem. Maďarsko podle nich „přestane být zlobivým dítětem“ a hodlá se stát „upřímným účastníkem evropského sjednocování“.
Že při tom současně mluví o znovuotevření Benešových dekretů směrem k sousednímu Slovensku zjevně nebude v Bruselu, který se konečně zbavil Orbána, nijak vadit. Ostatně Slovensko čekají parlamentní volby za rok, takže „maďarský mustr“ si Brusel vyzkoušel a Slováci alespoň vědí, na co se mají připravit.
Maďarsko pod vedením premiéra Magyara se vydává na vazalskou cestu „do Evropy“. Současná česká vládní a zahraniční politika by si měly z této lekce vzít ponaučení.
A málo jich není!