Ve filmu Sázka na nejistotu komentuje jedna z postav složité bankovní nástroje, které stály v pozadí krachu amerického nemovitostního trhu a vedly ke globální finanční krizi roku 2008: „Je to docela matoucí, že? Začínáte se nudit? Nebo si připadáte jako idiot? To je ale přesně záměr. Wall Street ráda používá složitý a matoucí jazyk, aby ve vás vzbudila dojem, že tomu, co dělá, rozumí jen ona. Nebo ještě lépe: abyste ji prostě nechali sakra na pokoji.“ Člověk nemusí být kovaný euroskeptik, aby si zmíněné vztáhl ke komplikovaným postupům, jimiž se rozhoduje v orgánech Evropské unie.
A není třeba v tom hned vidět spiknutí; úplně stačí poukázat na neprůhlednost procesu, v němž se zásadní rozhodnutí často ztrácejí v labyrintu výborů, trialogů, připomínkových řízení a hlasovacích pravidel, jimž běžný občan nemá šanci rozumět, abychom si uvědomili křehkost systému, který závisí do velké míry na důvěře, jež se může zhroutit jako domeček z karet. A je dost možné, že jsme tento týden byli svědky zásadního kroku, který má potenciál evropského obra na hliněných nohou neskutečně oslabit. Jedná se o krajně pochybné hlasování Evropského parlamentu o brutálním narušení soukromí, známém jako Chat Control 1.0.
Věc se mezi podporovateli rámuje jako opatření proti šíření dětské pornografie ve jménu ochrany nezletilých, ale to je mýlka. Chat Control 1.0 je dočasná výjimka z evropské směrnice ePrivacy, která už od roku 2021 umožňovala poskytovatelům komunikačních služeb – tedy povětšině velkým americkým korporacím jako Facebook nebo Google – dobrovolně skenovat naše soukromé zprávy za účelem odhalování materiálů spojených se sexuálním zneužíváním dětí. Podporovatelů v České republice na rozdíl od jiných zemí příliš mnoho nenajdete, neboť u nás panuje překvapivá shoda napříč většinou stran, že jde o nebezpečný zásah do soukromí.
A je to tak dobře – ostatně i samotná Komise, která opatření dlouhodobě podporuje, byla totiž nucena přiznat, že neexistuje prokázaný vztah mezi skenováním soukromé komunikace a reálnou změnou v množství odsouzených pachatelů a zachráněných dětí. Jde spíš o technokratickou snahu uzurpovat si moc pod rouškou ochrany nezletilých – tento důvod společně s bojem proti terorismu je nejčastějším ospravedlněním při snaze potlačit občanské svobody a práva. Stojí také za zmínku, že od samého počátku šlo o kontroverzní opatření, které bylo už před pěti lety obhajováno pouze jako mimořádná a dočasná výjimka z pravidel chránících důvěrnost elektronické komunikace. Ovšem, jak to bývá, mimořádnost se stávala trvalejší a trvalejší záležitostí a výjimka se neustále prodlužovala.
Dá se říct, že štěstím v neštěstí bylo ještě mnohem horší nařízení Evropské komise – tzv. Chat Control 2.0 –, které hrozilo tím, že plošné sledování soukromých zpráv a detekční příkazy ve jménu ochrany dětí už nebudou dobrovolné, ale povinné a budou se vztahovat i na šifrovanou komunikaci. Svého času to dokonce vypadalo, že EU bude chtít prolomit koncové šifrování, což by představovalo systémový zásah do soukromí, naprosto bezprecedentní od nástupu digitálního světa. Verze 2.0 byla natolik orwellovská a invazivní, že se proti ní loni vzedmula obrovská vlna nevole a evropští příznivci šmírování museli zařadit zpátečku. Tím se zároveň nasvítila i existence verze 1.0, což pravděpodobně přispělo k tomu, že když se její působení mělo letos v březnu opět prodloužit, Evropský parlament tentokrát věc zatrhl. Firmy Google, Meta a Microsoft sice vydaly společné prohlášení, kde avizovaly, že skenovat chtějí dál, jejich činění ale od dubna bylo v Evropě oficiálně nelegální a obhájci práva na soukromí si mohli na chvíli oddechnout. Nikoliv však nadlouho.