V 10:24 hodin našeho času vstoupilo Slunce do znamení Raka. Dnešní den je tedy nejdelší, zatímco noc nejkratší. Začalo astronomické léto. A po chladném jaru s ranními mrazíky ještě v červnu, kdy se zdálo, že přitápět – a vysávat zbytečky plynu z téměř prázdných zásobníků – budeme už napořád, udeřilo konečně i pravé letní vedro.
Politika tím (jako každoročně) fakticky skončila. Alespoň pro naprostou většinu „normálních“ lidí. Na krku teď máme konec školního roku, tedy prázdniny a dovolené – což především pro rodiny znamená absolutní změnu priorit. Víkend konečně orámovaný pařákem a bouřkami jako by to podtrhl: Léto, budiž pochváleno! Jenže – není to jen další iluze?
Na Občanské plovárně v Praze se těsně před víkendem (ve čtvrtek osmnáctého) sešla v prvním horkém dni docela pozoruhodná společnost významných lidí. Čeští i slovenští exprezidenti (Miloš Zeman, Ivan Gašparovič), expremiéři (Petr Nečas, Vladimír Mečiar), ale i mnozí členové současné vlády složené z ANO, SPD a Motoristů. Premiér Babiš byl omluven, neb dlel tou dobou v bruselském hadím doupěti.
Přišla ale i řada známých tváří uměleckého světa (Jiřina Bohdalová, Ondřej Hejma a spousta dalších), stejně jako významní církevní představitelé (Petr Piťha či jmenovec nového pražského arcibiskupa kanovník Stanislav Přibyl – ten je z obou zajímavější). A pak známí lékaři, novináři, podnikatelé, sportovci – no prostě výběr těch viditelných mužů a žen – z jedné poloviny společenského spektra.
Zástupce fialové mafie (t.č. v opozici) bys tu pohledal. Pochopitelně. Slavily se tu přece pětaosmdesátiny architekta naší popřevratové transformace, zakladatele ODS, ministra financí, premiéra, šéfa parlamentu (sněmovny) a konečně prezidenta ze dvou funkčních období.
Muže, který vstoupil do veřejného života ve dnech listopadového převratu s odhodláním napomoci ke standardnímu uspořádání poměrů v zemi, jež se stala součástí „velké výměny“ mezi Západem a Východem. V době, kdy normální svět ještě byl.
Co by na oslavě jeho úctyhodného jubilea dělali fialovci, aktuálně zatím poslední výhonek havlistické ideologie obnovené totality v podobě klimatických a genderových absurdit, reje bruselských příšer a směřování k opětovné válce s Ruskem?
Nemožná mise
Václav Klaus je i ve svých pětaosmdesáti stále stejně obdivován a nenáviděn jako v desetiletích, kdy stál v nejvyšších postech. Nic mezi tím. Spolu s Václavem Havlem a Milošem Zemanem vytvořili unikátní trojici, jejíž souboje určovaly dynamiku vzestupů a pádů naší komplikované země „mezi dvěma světy“. Tisíciletého slovanského státu Čechů, Moravanů a Slezanů ohrožovaného v celé historii především germánským živlem.
Podpis těch tří je nesmazatelně zapsán zvláště na závěrečné třetině prvního století, v níž si Země koruny české nepříliš úspěšně vyzkoušely republikánské zřízení. Po krátkých obdobích relativní samostatnosti se totiž opakovaně stávaly protektorátem velmocí, které soupeřily o její strategické umístění v centru Evropy. A tak je to až dodnes.
Václav Klaus svou energií, hlubokými (nejen ekonomickými) znalostmi a mimořádným charismatem zprvu „elitu převratu“ překvapil a převzal iniciativu. Václav Havel, vybraný Západem, aby jako symbol „osvobození od komunistického útlaku sametovou revolucí“ legitimizoval před západní veřejností převedení celé skupiny bývalých států sovětského bloku do opačného gardu, ten nástup ve své blazeovanosti nezachytil.
Jen proto mohou pamětníci dnes smutně vzpomínat na „svobodná devadesátá“ (dokonce i mnozí Klausovi odpůrci zvláště v korporátních médiích). Jenže pokus učinit z České republiky (po fascinujícím úspěšném rozdělení Československa na dva samostatné státy) standardní demokracii, se ukázal jako nemožná mise.
Nemyslitelné, nevysvětlitelné
Pád Sovětského svazu vnitřní zradou totiž proběhl přesně podle „teorie konvergence“ (P. Sorokin, J. Tinbergen a mnozí další), jakkoli byl vydáván za vítězství Západu (Z. Brzezinski): Euroatlantický prostor ovládly od šedesátých let levičácké intelektuální a politické elity, které přebíraly sovětské socialistické ideje a postupně je ukotvily v celém do té doby relativně svobodném západním systému (viz takzvaný Velký pochod institucemi).
Když tedy Václav Klaus začal v ČR instalovat prvky standardní (kapitalistické) demokracie, narazil do zdi již plně vytvořené „demokracie liberální“. Jejím institucionálním výrazem bylo ustavení Evropské unie (rusky Jevropejskij sojuz) a vlády Bruselu – sovětské Moskvy přestěhované za někdejší Železnou oponu.
V souboji s tím musel nutně prohrávat. Ale bojoval. Jenže ve chvíli, kdy formující se skutečná moc obnoveného Německa (v podobě bruselské fikce) pochopila, že Klaus je zrnkem písku v rozjíždějícím soustrojí nové totality, zahájila proti němu dobře vyzkoušený proces likvidace. Tištěná média v ČR přešla z větší části do německých rukou – a následoval jeden lynč za druhým.
Dodnes i spousta nepodvolených čtenářů a diváků Protiproudu reaguje jako dobře vycvičený Pavlovův psík. Na vyslovení jména Klaus reagují podrážděně či přímo rozhořčeně. Vždyť je to přece ten zloděj, co rozprodal skrze velkou privatizaci podniky do zahraničí, co nechal rozkrást kvetoucí průmysl defraudantům, co má určitě někde (třeba v mýtické „švýcarské vile“) ulité prostředky. A nakonec ještě ta prezidentská amnestie pro „velké ryby“!
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Vysvětlovat, že je to přesně opačně, je zhola zbytečné. Jen další „Mission Impossible“. Je sice správné se o to z principiálních důvodů pokoušet, ale s vědomím, že pro určitý lidský typ jednou „mediálně naučené pravdy“ nelze vyvrátit.
A přitom jsou to často titíž lidé, kteří se (nejpozději od covidu) oddělili od mystifikované většiny a na vlastní kůži zažili, co dovede soustředěná stokrát opakovaná lež, která se stane pravdou. Co umí vytvořit v hlavách podvedených obětí nekonečná válečnická propaganda například v souvislosti s válkou Západu proti Rusku na Ukrajině – coby přípravou na další Drang nach Osten.
Je to přesně táž metoda, která měla za cíl zlikvidovat otce vysmívané „české cesty“, jenž se bránil prodávat wolkswagenům škodovky jako mediálně ctěný a chráněný přítel Sudeťáků Petr Pithart.
Nikoli v kruhu, ale ve spirále
Obecně se má za to, že Václav Klaus svůj boj s Václavem Havlem nakonec prohrál. Ale to by bylo další nepochopení. Havel sám nebyl ničím podstatným. Roztěkaný nevzdělaný bohém, autor průměrných či podprůměrných divadelních her (se dvěma výjimkami: Zahradní slavností a rozhlasového skeče Audience). Nebojoval proti systému, ale chtěl „socialismus s lidskou tváří“ (v obvykle necitovaném dopisu Gustávu Husákovi to ostatně sám říká jasně).
Právě tím byl pro „konvergenčně proměněný“ polistopadový Západ tak cenný. Na rozdíl od Klausovy cesty za standardní demokracií, která ovšem už v okamžiku, kdy za ní vykročil, byla slepou ulicí. Jen na ní umístili mystifikační značku „liberálně demokratická jednosměrka“.
Nejpozději v roce 2004 – s naším vstupem do unie – se ty „dopravní značky“ směrem k propasti staly i našimi. Jízda v jiném směru se trestá – a to stále ostřeji. Orwell se svým 1984 se zpozdil o pouhé dvě dekády.
Je však omyl myslet si, že jsme se prostě vrátili tam, odkud jsme vyšli. Stále drsněji prosazovaná bruselská totalita je proti „reálnému socialismu“ po osmašedesátém dramaticky děsivější. Vracíme se sice do totality, ale kvalitativně úplně nového – technologického – typu. Nedostali jsme se tam v kruhu – ale ve spirále. Při pohledu „svrchu“ na doby před převratem proto musí mnozí pamětníci vzdychnout zdrcující: Jó, tehdá to bylo ještě bylo docela k žití…
(Ne)zapomenout!
Dnes pětaosmdesátiletý Václav Klaus však přesto uspěl. Svou tvrdohlavostí – způsobenou jasnou ideovou vyhraněností podloženou encyklopedickými znalostmi. Nikdy nemusel prohlásit, že „jen blbec své názory nemění“. On je totiž opravdu nikdy nezměnil.
V důsledku toho stále ještě máme korunu a pětasedmdesát procent lidí (z nichž většina bezpochyby Klause „nenávidí“) odmítá euro. Postavil se do čela boje mnohých (v té době ještě ne tak viditelných) proti covidové rouškové a vakcinační tyranii – a uspěl.
Klimatická lež – respektive odpor proti ní – se zvolna stává unijním mainstreamem. Dlouho v tom byl sám. Zběsilé anticivilizační reje o sedmdesáti pohlavích pojmenoval také od začátku jednoznačně. A o válce Západu proti Rusku na Ukrajině říká stále totéž – obdobně jako o pokusech ospravedlnit Sudeťáky: Nezapomeňme na příčinu, nenechme si vnutit, že je kouře bez ohně – a ptejme se po tom, kdo jej rozdělal a proč.
Tisíce Klausových stop zůstávají pevně otisknuty v naší nelehké realitě, kterou zatím fialovci a další zdejší Bruselané ještě plně neovládli. Bez Macinkových Motoristů, kterým se podařilo vstoupit do sněmovny s otevřeně přiznaným Klausovým „odkazem“, by však Andrej Babiš a Tomio Okamura s Petrem Macinkou nevytvořili vládu – a Fiala s Rakušanem a spol. by v nějaké podobě pokračovali.
Takhle jim nezbývá než psát udavačské „zvací“ dopisy do Bruselu a bojovat za jeho veřejnoprávní“ hlásné trouby. Tytéž, které nesčetněkrát lynčovaly a bombardovaly Václava Klause – a mnozí jejich lžím uvěřili. A dnes proti nim bojují s klausovskou důsledností. Ale už možná pozdě.
„Pane prezidente, je to jasné. I to globální oteplování na vás zaútočilo,“ řekl v úvodním „laudatio“ na Občanské plovárně v první horký den letošního léta Jiří Weigl, ředitel jeho institutu. Všichni se zasmáli. I když vlastně nešlo o vtip.
Klausův institut funguje stále stejně naplno jako jeho zřizovatel. Knihovna Václava Havla se kvůli řežbě o prachy jeho pohrobků rozpadá. Ach ty symboly!
Je slunovrat. Ode dneška bude bude noc noc stále delší – i když to tak nevypadá. Postupně. Krok za krokem. Den za dnem. Ale třeba to nakonec zase vybereme. S pomocí Boží.
Klausových pětaosmdesát versus Orwellovo 1984.
Svět ještě je.