Kritizovat Petra Macinku za to, že nevpustil na vládní tiskovku novinářku Pokornou se mi poněkud příčí. Macinka odmítl Pokornou vtipně, sám jsem se tomu zasmál. Protože označit Deník N za konspirační médium, poskytující notně alternativní výklad reality se místy blíží i skutečnému stavu.
Problém je ale jinde. Jak popisuji v tomto článku. Mediální ekosystém je cinknutý. Začínají z něj vyplývat anomálie, které se nám v dlouhodobém měřítku nemusí vyplatit. Nikomu. To mohu ubezpečit. Pojďme se tedy mrknout na ekosystém, pravidla i průšvihy, v nichž se dnes nacházíme.
A na cestu, jak z téhle situace ven.
Deník N
Deník N, jak doložil Thomas Paukner, je byznysovým projektem miliardářů. Jejichž představa o demokracii se nutně promítá do činnosti tohoto média. Jde o médium, které se profiluje jako nezávislé a investigativní. Ve skutečnosti jde o vlivový nástroj těchto byznysmenů a jejich představ o demokracii, formou systematické podpory progresivistické mediální scény. Čímž je dána jednoznačná politická profilace titulu.
Faktem je, že svou roli v systému do určité míry plní. Kromě kritiky Babiše a vlády otevře občas kauzu, která vede k politickému protipólu. Aktuální kauza s bývalým ministrem spravedlnosti ministrem Blažkem, kterému hrozí 6,5 let ve vězení za jeho neblahé účinkování v kauze Bitcoin je právě z dílny tohoto média.
Deník N, pro příklad, ale kauzu dále nerozvíjí. Jen na okraj doplním, že kauza zasahuje podstatně dál, než jen ke čtyřem obviněným. O účinkování ministra spravedlnosti věděl velmi dobře bývalý premiér Petr Fiala. A kauzu se evidentně pokusila „nedošetřit“ ministryně Eva Decroix. Decroix tvrdí, že obvinění Blažka je důkazem, že se na ministerstvu nic nezametalo.
Psal jsem krátce po jejím nástupu. Obsazení loajální stranické figury, která se v TV pořadech ostře přela s opozicí o to, zda šlo o pochybení Blažka, mělo za cíl postavit kolem kauzy požární zeď. Obětováním Blažka a Daňhela se pouze zastavil proces pojmenování odpovědnosti, aby vyšetřování nepokračovalo k nejvyšším patrům Úřadu vlády. Interní zjištění ministerstva, která později kritizoval současný šéf resortu Tejc, naznačují, že se resort se pod vedením Decroix snažil rozsah škod minimalizovat.
Seznam, Novinky a další
Každý titul je do jisté míry vlivovým a byznysovým projektem svých vlastníků. Schopnost otevřít kauzu, ale už ji „nedotahovat“, pokud zasahuje příliš hluboko do vlastních politicko-ekonomických struktur, je běžnou realitou. Bohužel.
U dalších médií je to v něčem podobné a v něčem jiné. Příkladně Seznam.
Seznam nejsou noviny. Seznam je podnikatelský projekt, jehož účelem je rychloobrátková výroba kauz, která plní rozpočet projektu a přináší obrovské zisky aukčnímu RTB portálu Seznamu. Sledovanost a prodej reklamy je primárním cílem tohoto podnikatelského projektu. To je podstatou tohoto „média“. Nikoliv objektivní reflexe reality.
U Novinek jde o totéž.
Jiný příklad? Média bývalého Bakalova mediálního konglomerátu, HN a Respekt. Ty měly ve zdejším mediálním ekosystému tvořit jakýsi nejvyšší level garanta kvality mediálního prostředí. HN jako zprostředkovatel ekonomického dění v zemi. A Respekt jako názorový titul, garantující nejvyšší standardy demokratického provozu a etických norem.
Pád financujícího miliardáře Bakaly a jeho miliardová šméčka na Ostravsku v OKD, stejně jako zoufale ubohé statusy a články z pera Petra Honzejka, ústřední postavy média, tuto polohu definitivně pohřbily.
O Reflexu ze stáje miliardáře Křetínského, nebo Forum 24 se nemá smysl ani vyjadřovat.
Média se tak nachází ve velmi kritickém stadiu. A pak není divu, že politici mají v ruce velmi silné a pochopitelné argumenty při každodenních střetech.
Problém je ale v něčem jiném.
Proč netolerovat jednání, které předvedl Macinka
Jednoho den může starosta na malé obci, šmelící s obecním majetkem postavit hráz dotěrným dotazům místních voličů a stejně tak novinářů, například pokusem o cestu povinné akreditace. Může to zkusit a jako příklad si vzít jednání vládního ministra. Jednoduše bude moci říct, že novinář nebyl vpuštěn na obecní zastupitelstvo, protože mu neschválili akreditaci.
To samé může udělat hejtman. Kterému pod pokličkou jeho kraje bobtná strukturální problém, například se zaměstnaností v kombinaci se stárnutím populace. Silné populační ročníky odejdou za dekádu do důchodu a na jejich místa už nepřijde nikdo. A namísto, aby kraj situaci řešil, čerpá dotace, staví, buduje, loď jede, ledovec se blíží a protože kritickým novinářům z centra se na periferii nechce, nic se neděje. O lokální pisálky se hejtman pak už snadno postará.
Nebo může primátor města, ve snaze získat politické body, zatížit rozpočet města obrovskými a nepotřebnými investicemi. A odmítat kritiku i novináře, s poukazem, že nerozumí investicím. Pro své plány rozhodně potřebuje spíše spiny, než zástupce sedmé velmoci. Ale takhle si zaděláváme na problémy.
Právo na straně novináře
Novinář má ze zákona p r á v o na vytváření dokumentace veřejných jednání státu, obcí, měst, úřadů a institucí v souladu se zákony. Je to potřebná funkce systému. Která brání tomu, aby se moc neutrhla z řetězu.
Listinou základních práv a svobod, práva na informace a práva má novinář zaručeno, že může informace svobodně vyhledávat a šířit, definovanými ustanoveními článku 17 odst. 1 a 4.
Odstavec 1 mu zaručuje v této zemi svobodu projevu a právo na informace.
Odstavec 4 stanoví, že právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jen jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Nevpuštění novináře na tiskovku z důvodu například nesympatií k jeho redakci ani jednu z podmínek odstavce 4 nesplňuje. Nejde o ochranu bezpečnosti ani zdraví. Jde o cenzurní a diskriminační krok, který je v přímém rozporu s Listinou. Úřad smí odmítnout akreditaci pouze z objektivních důvodů (např. naplněná kapacita sálu z bezpečnostních důvodů, prokazatelné narušování dřívějších konferencí fyzickým vandalismem, nebo třeba chybějící novinářská legitimace).
Situaci řeší Nejvyšší správní soud, který striktně odmítl, aby kritériem pro neudělení akreditace bylo to, jak dané médium píše, zda je kritické, nebo jakou má politickou či byznysovou orientaci. Pokud úřad označí médium za „alternativní“ či „konspirační“ bez pravomocného rozhodnutí soudu, jde o projev svévole.
Rovnost před zákonem
Státní orgán je při poskytování informací vázán zásadou rovnosti. Nemůže svévolně vybrat, komu informaci poskytne a komu ne. Pokud je vyhlášena akreditace, kritéria musí být předem známá, objektivní a nediskriminační (např. kapacita sálu, vlastnictví novinářského průkazu).
Novinář, s řádně podanou žádostí v jedné ruce a svévolným odmítnutím úřadu v druhé, to je situace stoprocentně zralá pro justici. Selektivní nevpuštění je podle soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.) klasifikováno jako nezákonný zásah správního orgánu podle § 82 s. ř. s.
Dotčená redakce má v té chvíli u správního soudu vyhraný případ. Soud exekutivě vládní cenzurní manýry zakáže a konstatuje porušení Článku 17 Listiny základních práv a svobod. Právo tedy novináře chrání dokonale, ale vyžaduje od něj, aby byl profesně chytřejší než politik, který se ho pokouší umlčet.
Stává se to i v lepších státech, žádná novinka.
Potyčky novinářů s politiky v Evropě
Rozsudek ESLP ve věci Goussev a Marenk proti Finsku (2006)
Soud v tomto případě konstatoval, že jakékoli omezování novinářů v přístupu k informacím z tiskových konferencí nebo vládních briefingu musí mít jasný podklad ve vnitrostátním právu, musí sledovat legitimní cíl (např. národní bezpečnost) a musí být v demokratické společnosti nezbytné. Odmítnutí přístupu na základě dřívějších kritických textů novináře představuje porušení Článku 10 Úmluvy.
Rozsudek ESLP ve věci Stoll proti Švýcarsku (2007) a Pentikäinen proti Finsku (2015)
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku opakovaně potvrdil, že tiskové konference slouží k tomu, aby veřejná moc skládala účty. Stát sice může procesně regulovat přístup (např. z kapacitních důvodů), ale nesmí využívat akreditační systémy jako skrytý nástroj cenzury nebo k ekonomickému a politickému trestání nepohodlných médií.
A co dění za Fialovy vlády?
V obecné debatě, kterou jsem pozoroval, zazněly správné a poctivé argumenty.
Jedním z těch zásadních byl, že předchozí Fialova vláda si z ústavně zaručených práv na svobodu slova hlavu příliš nedělala. Když se jí nelíbily kritické komentáře, jednoduše označila kritická média za proruská a dezinformační. A ve spolupráci s NIC vypnula servery. Takto, administrativním zásahem přerušila jejich činnost, podvázala jejích svobodné podnikání a razantně zmenšila dosah a spojitost s publikem. U některých šlo o likvidační zásah.
To, že Fialova vláda porušila jak psaná i nepsaná pravidla demokracie bylo zjevné. Stejně jako je zjevná jednoznačná převaha médií na straně dnešní opozice. Máme více kritiků Babišovy vlády, než kdy bylo kritiků vlády předchozí. Nerovnovážný stav a nevyváženost mediální scény je naprosto zjevná a transparentní. Vláda řeší situaci tím, že mediální systém v podstatě obchází. A prostřednictvím sociálních sítí komunikuje s veřejností napřímo.
Je to jednoduché, účinné a funguje to. Ale jen to ilustruje špatný stav mediální scény.
Respekt k novinářské práci
Nejsem novinář. Ani bych tohle příšerné řemeslo dělat nikdy nechtěl. Jsem autor. Více spin, než novinář. Více analytik, než plnič mediálních kvót produkce. Dnes můžu s naprostým klidem říct, že rozhodně budu podporovat spíše Babišovu vládu, právě pro naprostou převahu mediální scény na opačné straně spektra. Kdy platí, že většina novinářů, včetně těch veřejnoprávních, stojí nekriticky na straně dnešní opozice. Je to chyba a právě tato nevyváženost nutí podpořit stranu, kterou považuji za mediálně mnohem slabší.
Politická konkurence se má odehrávat v prostředí, kdy instituce či média jednají nestranně a kritizují vlády a veřejnou moc systémem padni komu padni. Tomuto standardu se neblížíme ani náhodou.
Takže, musí existovat lidé, kteří vyvažují hrůzu zdejšího mediálního rybníčku.
Přesto trvám na tom a pléduji za to, aby ze strany vlády, úřadů a institucí fungovaly nejvyšší standardy respektu k novinářské práci. Protože právě tudy, respektem k novinářským standardům práce se otevírá cesta do lepší budoucnosti. Kdy novinářský ekosystém dospěje do jiné podoby.
Nikdy jsem se nevzdal představy, že jednoho dne zde budou fungovat skutečně nezávislá, finančně stabilní a objektivní média, nejlépe vlastněná a financovaná nikoliv miliardáři, ale například prosperujícími novinářskými družstvy a tyto budou plnit roli, jakou mají média mít. Být objektivním zprostředkovatelem dění.
Faktem je, že nejnižší roční rozpočet takového nezávislého a funkčního média činí 75-100 mil. Kč ročně. Strávil jsem několik měsíců detailní analýzou chodu podobného média a vím o čem mluvím.
Jednou se podobná věc stane realitou. A bude mít podobný dopad na mediální a politickou scénu, podobně silný, jako když zde vstupem Andreje Babiše do politiky začala éra skutečné politické konkurence.
Již dnes ale může jednání vlád, institucí a úřadů paradoxně nejvíce pomoci vzniku takových médií.
Právě tím, že dodržují vysoké standardy pro činnost novinářů.
A chápou dobře jejich roli v systému.
David Martínek