„Naše vláda si nepřeje, aby byl prezident přítomen v Ankaře. Poškozuje Českou republiku. Je to neuvěřitelné. Už jsme mu to vysvětlovali opakovaně. My ho skutečně tam nepotřebujeme.“ Takto jednoznačná slova pronesl Andrej Babiš ve čtvrtek ve sněmovně.
Ve svém pravidelném nedělním videu, kterým obchází připitomělé jednostranně protivládní politické „diskuse“ na ČT, dnes ironicky pokračoval: „Nás strašně těší, jak pan prezident má o nás velký zájem, o naši vládu. My jsme měli tento rok už osm zasedání Bezpečnostní rady státu (BRS). No a pan prezident se zúčastnil čtyřikrát.“ Pro srovnání dodal, že za Fialovy vlády se Pavel zúčastnil BRS během tří roků všehovšudy třikrát.
Na pohled na obsahu těch výroků není nic nového. Vláda se přece s Hradem přetahuje o volební výsledky od prvních dnů své nedlouhé existence. Střet začal Pavel, když – protiústavně – odmítl jmenovat čestného předsedu Motoristů Filipa Turka ministrem zahraničí a vůbec čehokoli. Vše jen na základě vyfabulovaného politického lynče bruselského Deníku N. Možná však, že tím Motoristům paradoxně pomohl.
Jejich rozlícený předseda Petr Macinka se totiž nechal slyšet, že následuje „extrémní kohabitace“. Tedy úkaz známý z poloprezidentských systémů (například ve Francii), který nastává, když prezident je z opačného politického tábora než premiér – a navzájem si blokují své aktivity. Vypadalo to v té chvíli do Macinky přehnaně, protože u nás (žel) prezidentský či poloprezidentský systém nemáme.
Jenže se ukázalo, že měl pravdu. Že vůbec nezáleží na tom, co je napsáno v ústavě, pokud domnělý „hlídací pes“ konstituce, ústavní soud, je jen ochočeným voříškem prezidenta. Měli jsme k tomu nakročeno už za Václava Havla. Ale naplno se to stalo až teď.
Proměna dle Kafky
Shora zmíněná slova Andreje Babiše jsou proto zcela zásadní. Nejen z hlediska obsahu, ale především formy. Premiér je známý tím, že nemá rád konflikty. Stavějí ho totiž do situací, v nichž se musí projevit jednoznačně, což jde zásadně proti jeho politickému naturelu. Od začátku svého působení v nejvyšší politice staví svůj úspěch na postoji: „Neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde.“
To není hlupácká nerozhodnost Petra Fialy, ale propracovaná metoda. Fiala ovšem nikdy nepočítal s tím, že se stane premiérem. Spadlo mu to k jeho zděšení do klína, když nespravedlivým volebním systémem podpořeným manipulacemi Rychetského ústavního soudu „propadl“ milión rozdrobených hlasů určených opozičním stranám.
Brněnský lunatik v premiérském křesle pak neschopnost rozhodování nahrazoval tragikomickými siláckými gesty. A vládnutí přenechal brutálním mafiánům typu Rakušana – až se stal jedním z nich: Kampelička, bitcoiny, F-35, bruselská a kyjevská korupce, Dozimetr – jedna kriminální kauza za druhou. A ještě se při tom prohlašoval za „pravici“ – což doložil tím, že vyrobil biliónový státní dluh.
Tímhle Babiš rozhodně netrpí. Je bezesporu zkušený a schopný manažer. Nemá vůbec žádné „ideové ukotvení“, což mu umožňuje kormidlovat odleva do prava, jak se mu to právě jeví výhodné. V situaci, kdy se někdejší levice a pravice sebevražedně zlikvidovaly v mýtickém (leč neexistujícím) politickém „středu“, je to metoda účinná.
Ostatně naznačuje to už název jeho hnutí: Čemu ANO? Souhlasné přitakání je bezva – lidé to ve valné většině mají raději než konfliktní NE. Ale protože nevíme, vůči čemu se Babišovo ANO souhlasně vymezuje, je zcela bezobsažné a může se kdykoli implicitně (nepřímo) chovat současně jako NE.
To byl zpočátku Babišův přístup i k hradnímu křivopřísežníkovi, který bezprostředně po volbách předvedl Proměnu podle Franze Kafky: Onoho rána se to bezectné NIC (skrze své „řídící důstojníky“) probudilo jako odporný velký cizopasný hmyz. Ale protože právě to je jeho skutečnou podstatou, na rozdíl od zděšeného Kafkova hrdiny se v nové podobě zabydlel skvěle. Proto také od té chvíle o sobě zásadně mluví ve třetí osobě. Jen místo „plurálu majestatis“ (MY, panovník) o sobě důsledně používá ON. Ten hmyz.
Selhání
Andrej Babiš se poměrně dlouho držel své vítězné metody. Hmyz kousal a bodal, ale premiér se po něm jen občas trochu ohnal. A opatrně našlapoval, aby ho nezašlápl, když se mu připletl pod nohy. Jenže tím způsobil, že hmyzí metamorfóza pokračovala. Z krovek se začala vyvíjet křídla, až ohavné TO konečně vzlétlo a zabzučelo: Pokyn brněnským Ferdům mravencům z ústavního soudu: Ohnuli základní zákon a „předběžným opatřením“ požehnali kafkovské zrůdě: Jsi krásné, TO, leť náš hmyzí svět reprezentovat do Ankary!
Babišova „smířlivá“ strategie tentokrát kompletně selhala. Absolvoval s ní ponižování prezidentovým příkazem na řešení údajného střetu zájmů – v němž nikdy nebyl. Chodil poctivě na hradní schůzky, kdykoli si TO vzpomnělo. Když jednou přišel o pár minut později, jen s bolestivým zavrčením snesl lampasácký hmyzí kousanec před kamerami – ale nic z toho nevyvodil. Naopak mírnil občasné výpady svých koaličních partnerů – především Petr Macinky, když se občas vynořil s velkou plácačkou na mouchy.
Byl to především předseda Motoristů, kdo si od počátku uvědomoval, že ponechat metamorfovaného rozvědčíka cizích zájmů v klidu, se rovná nebezpečí fialové infekce, kterou nechutný hmyz roznáší. Současně se Macinka překvapivě pevně a rozhodně ujal role ministra zahraničí. A zdaleka ne jen tím, že jeho ostrý výstup s „krvavou Hillary“ (Clintonovou) v Mnichově se sympatiemi kvitoval americký prezident.
Macinkova jízda
Začal také čistit šílený Černínský palác zanesený od Zieleniece přes Schwarzenberga až po Petříčka a Lipavského „exkrementy“ bruselských a bidenovských „diplomatů“, kteří si české zájmy upřímně hnusí. Udělal sice povinnou úklonu ke kyjevskému korupčnímu hnízdu – a totéž pak směrem k izraelskému masovému vrahovi Palestinců – ale tím to také (zatím) skončilo. Většinu vyostřených aktivit však směřoval proti Hradu.
Podle dosti věrohodných informací byl také tím, kdo (správně) navrhoval skandální „předběžné rozhodnutí“ ústavního gangu třinácti brněnských Ferdů ignorovat. To mu ovšem zjevně ještě „neproměněný“ Babiš zatrhl. Ve výpadech proti hradnímu hmyzu ho opakovaně brzdil a káral. Velmi přesný – a k podstatě mířící – výrok Macinkova Turka (už ne naopak!), že ústavní soud by neměl existovat, rovněž nesl s veřejně projevenou nelibostí.
Zdá se, že vše změnila až nebetyčná drzost stále bobtnajícího již okřídleného hradního hovnivála (či co to je za druh, neb to nám Kafka neprozradil), když se prohlásil za šéfa ankarské delegace. A hle: najednou Babiš souhlasil i se změnou zákona o zahraniční službě. Ve svižném tempu sněmovna převedla kompetenci pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací z prezidenta na ministra zahraničí. A teď sám pronesl úvodem zmíněná slova, za která by ještě před pár dny či týdny svého ministra zahraničí nejspíš pokáral.
Rituál
Právě tak, jako ho donutil k omluvě za slova na festivalu ve Strážnici. Musím říci, že Macinkovo vystoupení na pódiu (kam přijel bránit svého stranického kolegu-otloukánka Otu Klempíře) se slovy „Vy jste se zbláznili!“ k nějaké odrůdě oganesjanovských gangů, jsem v první chvíli rovněž pokládal za chybu.
Ale vlastně jen proto, že sám jsem chtěnechtě uvízlý v tradici „vážných“ vystoupení dosavadních českých vládních papalášů. Když jsem si ale pak vzpomněl na slavná „skandální“ slova J. D. Vance, když v Mnichově k unijním tyranům, cenzorům a totalitářům pronesl jinými slovy totéž, co Macinka ve Strážnici, v duchu jsem se mu omluvil.
Petr Macinka tím totiž vnáší do naší reality vzdorovitého ducha trumpismu, který Andrej Babiš nosil (než zjistil, že už mu to nic nepřináší) pouze na červené čepici. A naopak mám za chybu (ačkoli neznám pozadí), že se za strážnická slova nakonec „omluvil“. Ostatně politicky korektní „institut“ omluv je sám o sobě zrůdný. Směřuje fakticky jen k sebeponížení, které za dob před převratem obstarával rituál „soudružské sebekritiky“.
Když
A to není hodno „trumpisty“ Macinky – možná jediného ve vládě, v níž na umístění svých některých poslanců-trumpistů do vládních křesel Tomio Okamura možná předčasně rezignoval. Rajchl, Doležal a další by nepochybně vládu v duchu SPD také „rozsvítili“.
Proč předčasně? Protože právě Macinkova „jízda“ spoluzpůsobila, že také Andrej Babiš si snad konečně uvědomil meze své (voličsky jinak úspěšné) metody ANO-NE a vůči hmyzí obludě zahájil svou vlastní „proměnu“. Alespoň jeho zatím poslední slova před Ankarou o ní svědčí. Pochopil, že nic jiného, než boj není možný?
Jeden čtenář (a účastník pondělních „porad nepodvolených o šesté“) mi ironicky napsal: „Tak už jste konečně vzal Macinku na milost?“ Vlastně musím připustit, že to tak je. Také procházím jistou „metamorfózou“. Mnohé moje předvolební výhrady sice zůstávají. I ty kyjevsko-izraelské povolební. Ale suverénní jízda Motoristů s Macinkou v čele – proklínaných dnes mediálním a politickým „fialovým“ korporátem snad víc než Babiš a Okamura dohromady – je inspirativní a působivá.
V každém případě se Petr Macinka stal definitivně lídrem své strany. Už se nemusí schovávat za Turkova kdysi populární záda. Roste – Klausovými slovy – na nejlepšího (ve skutečnosti spíš možná prvního skutečného) ministra zahraničí v popřevratové historii naší země. A znovu si říkám – škoda, že podobně nemohou vyrůst ve vládních postech někteří členové SPD. Ale respektuji, že každá strana má jinou strategii a bylo by samozřejmě chybou posuzovat úrodu, sotva je zaseto.
Proti Pavlovi a celé té fialové mafii cizích zájmů, kterou reprezentuje – nikoli Českou republiku a její většinově zvolenou vládu, jak by měl – je prostě nutno vyrazit se stejnou dynamikou a razancí, jakou předvádí právě Macinka. Kafkovsko-bruselskou realitu totiž není možné vrátit do lidského světa opatrným taktizováním.
Slavná literární Proměna našeho světoznámého rodáka končí tím, že onoho zbytečného muže proměněného v odporný hmyz – coby zobrazení jeho vnitřního uspořádání – nakonec prostě smetou na lopatu. A vyhodí do odpadků. Na to Macinka sám nestačí. Zatím. I když… jak někteří pořád ještě víme – jeden muž, má-li na své straně pomoc Páně…
No nevím, jestli u Motoristů alespoň někteří čtou Písmo, ale svatý Pavel pro takové okamžiky v Listu Římanům dává „vyvoleným“ zcela jednoznačný návod – nepochybně blízký i americkým Trumpovým národním vzbouřencům:
„Když Bůh s námi, kdo proti nám?“