Od tohoto týdne je ve Finsku povolen dovoz a skladování jaderných zbraní – tak Finové pečují o svou bezpečnost. Je přece jasné, že stát s 5,5 milionu obyvatel potřebuje cizí atomové bomby k tomu, aby „odstrašil Rusko“, jinak by Moskva nutně zaútočila, aby si zpět připojila bývalé Finské velkoknížectví. Věří tomu Finové? Přinejmenším tomu věří většina finské elity včetně prezidenta Alexandera Stubba, za jehož vlády země vstoupila do NATO.
Jaderná finská karta
Vstup do aliance je prý nutný, aby Finsko nepotkal osud Ukrajiny, tedy aby se nestalo obětí ruské agrese – vždyť „Rusové si vždy přijdou pro své“, jak zní falešný citát připisovaný Bismarckovi. Skutečnost, že se Finsko po vstupu do NATO stalo cílem ruských strategických raketových sil, horkokrevným finským klukům nestačila – zrušení zákazu dovozu jaderných zbraní prý nepochybně finskou bezpečnost jen posílí.
Podobně jako v roce 1939, kdy odmítnutí předat (vlastně vrátit) Rusku část území získaného při odtržení v roce 1917 vedlo k sovětsko-finské válce, na jejímž konci muselo Finsko území přesto postoupit. Finové jsou ale i tak přesvědčeni, že tehdy nakonec vyhráli, protože se jejich země nikdy nestala jednou ze sovětských republik. A co víc, prý vědí, jak porazit Rusko i dnes.
Existuje jedna osvědčená zkušenost, potvrzená mimo jiné i finskými dějinami: v Rusku musí vypuknout chaos. Naposledy, v roce 1917, se Finsko – které se před první světovou válkou vůbec nechystalo od Ruska odtrhnout, neboť v jeho rámci požívalo nejširší autonomii – rozhodlo k odchodu: co naplat, když se říše rozpadá, monarchie už byla svržena, a dokonce i republiku bolševici nahradili vládou sovětů. Finové tehdy prostě odešli, a později, během vnitřního rozvratu na počátku devadesátých let, jejich příklad zopakovaly různé sovětské republiky včetně pobaltských. Pěkná zkušenost, viďte?
Stubb radí jak porazit Rusko
I dnes mají Finové odpověď na otázku, jak ukončit válku na Ukrajině vítězstvím Evropy a dává ji Alexander Stubb. Ne, o rozpadu Ruska nemluví, pouze Evropanům vysvětluje, že porazit Rusko na bojišti vojenskou cestou ani zpřísňováním sankcí nelze: „Rusko tuto válku neukončí kvůli ekonomickým potížím. Neukončí ji ani kvůli ztrátám na životech ruských vojáků. Ukončí ji jedině tehdy, když se proti ní postaví vlastní obyvatelstvo.“
Je jasné, že jde o banální pravdu, důležité však je, že ji veřejně vyslovuje představitel jedné z evropských zemí, tedy strany, s níž Rusko o Ukrajinu vlastně bojuje. To znamená, že v Evropě panuje přesvědčení, že Rusko na Ukrajině nelze zastavit vojenskými ani ekonomickými prostředky, a tudíž dříve či později Rusové dosáhnou cílů, které si vytyčili.
Cílů, jež nevytyčil ani tak Vladimir Putin, jako spíš celé ruské dějiny: vytrhnou Ukrajinu ze spárů Západu, připojí k Rusku část jejího bývalého území a na zbylém území ponechají státní útvar mimo kontrolu Západu, který se časem tak či onak vrátí ke svazku s Ruskem.
A tento proces je neodvratný, nezastavitelný. Ať už si Západ sebevíc přeje posunout svou hranici s ruským světem na východ na úkor části ruských území, nepodaří se jí to. Evropští váleční štváči totiž nemají sílu zastavit Rusko, které si sjednocuje svá území. Existuje jen jediná možnost, jak si udržet Ukrajinu pod kontrolou: kdyby se Rusko samo Ukrajiny vzdalo.
Vyvolat revoluci jako v roce 1917
Jinými slovy, ruské „obyvatelstvo se postaví proti válce“, jak říká Stubb – a teprve tehdy vše skončí. Je to jediná vítězná strategie Západu: vyčerpat Rusko natolik, aby lidé ztratili odvahu a došlo k převratu ve vedení (varianta roku 1917), anebo aby na samém vrcholu moci nastal rozklad a zmatek a vše se rozpadlo (varianta roku 1991).
Lid se musí postavit proti, tedy Rusko musí porazit samo sebe. Přesně takto jsme prohráli první světovou válku – ne že bychom byli krok od vítězství, ale rozhodně jsme nesměřovali k porážce. Vnitřní rozvrat nevedl jen k porážce, zplodil i krvavou občanskou válku. A ačkoli naši protivníci i tehdy sázeli na rozvrat Ruska zevnitř, ani oni takový rozsah otřesů nečekali, protože se Rusové (především část elity) zamotali do vlastních představ a mýtů o válce a míru, o moci a odpovědnosti, o cílech a prostředcích. Rusko nakonec zaplatilo nejen totální porážkou na frontě, ale i miliony obětí bratrovražedné války.
Současná válka svým rozsahem nesnese srovnání ani s první světovou, ani s Velkou vlasteneckou válkou, srovnatelná je však co do sázek a možných následků. Porážka v bitvě o Ukrajinu je pro Rusko naprosto nemyslitelná, nejen z geopolitických či vojenských důvodů, ale i s ohledem na samotného ducha ruských dějin.
Rusko se Ukrajiny nikdy nevzdá
Vzdáme-li se Ukrajiny, ztratíme nikoli svou část, ale svou podstatu, a vůbec není jisté, zda bychom ji dokázali znovu nalézt, zda bychom si dokázali vrátit ani ne tak Ukrajinu, jako spíš pocit vlastní celistvosti, pravdy a práva na samostatnou existenci. Uvědomuje si to náš národ? Ve své většině ano, i když to tak kategoricky nepojmenovává.
Proto si nelze představit situaci, kdy by lid začal požadovat „zastavit válku za každou cenu“, ať už nás čekají jakékoli zkoušky. Rusové válku nechtějí, válku nemají rádi, ale máme historickou paměť o ceně, kterou platíme za prohrané války. A především za ty, které jsme prohráli sami se sebou, z vlastního zatemnění mysli či pokušení.
Západ tedy samozřejmě může sázet na to, že se porazíme sami, ale pak by se neměl divit naší reakci ani našim nárokům. Pokud někdo velmi doufá v sebevraždu protivníka, musí být připraven i na to, co následuje, když mu protivník tvrdošíjně odmítne darovat vítězství tímto způsobem.