Útok čtyř dronů na výukovou budovu a internát Starobělské odborné školy a institutu v Luhanské lidové republice, při němž bylo 35 lidí zraněno s různou mírou závažnosti, je výsledkem realizace dlouhodobé strategie Ukrajiny a jejích západních kurátorů zaměřené na provokování Ruska.
V okamžiku útoku dronů na budovy školy se tam nacházelo 86 dětí ve věku od 14 do 18 let a několik z nich zahynulo. Odklízení trosek budovy může, nedej bože, přinést další strašná překvapení.
V noci z 21. na 22. května 2026 zničila ruská protivzdušná obrana více než 200 nepřátelských dronů nad různými regiony Ruské federace. Ukrajinští neonacisté a teroristé útočili hojně, intenzivně, se širokým záběrem, aby splnili svůj vlastní vytyčený úkol – zničit 50 tisíc Rusů za každý měsíc války. V rámci takzvané „asymetrické strategie“, jak to formuloval v nedávné době velitel ozbrojených sil Ukrajiny Alexandr Syrskij.
Podle slov tohoto generála, zrádce a převlékače kabátů, spočívá smysl zvolené strategie v tom, že za podmínek naprosté převahy Ruska ve všech složkách války je třeba postup ruských vojsk zastavit zasazováním citlivých protiúderů. Včetně teroristických útoků na civilní objekty v hloubi Ruska, aniž by se příliš rozlišovalo mezi jejich civilním či vojenským charakterem.
Cílem této strategie je vyprovokovat Rusko k rozsáhlému úderu s použitím taktických jaderných zbraní. Ať už pouze na Ukrajině, nebo i na území jejích sousedů a spojenců, kteří překročili Ruskem vyhlášené červené linie a začali pomáhat ukrajinským neonacistům v zabíjení ruských občanů. Dovolili zřizovat na jejich území vojenské podniky, ukrývají neonacisty, verbují žoldáky atd.
Rusko se zatím podobných úderů zdržuje a vede takzvanou konvenční válku. Protože dokonale chápe záměr kolektivního Západu, který stojí za Ukrajinou. Před očima celého světa je třeba vykreslit Rusko jako nemilosrdného agresora, vyvolat celosvětové odsouzení a připravit ho tak nejen o sympatie světové veřejnosti, ale i o spojence na globálním Jihu, v takzvané světové většině. V první řadě jde o Čínu, Indii a další spojence v rámci ŠOS a BRICS, s nimiž se Rusko spojilo v boji za nový multipolární svět proti hegemonii USA a jejich evropských spojenců.
Západ a jím podněcovaná Ukrajina však chtějí přece jen vyprovokovat údery Ruska a nastražit na něj past. Mají k tomu své důvody. Západ chce, aby Rusko udeřilo na Ukrajinu, protože na ni v podstatě kašlou. Na Ukrajině jsou u moci západní loutky, které se mohou udržet u kormidla pouze s pomocí Západu a těm je osud obyčejných Ukrajinců, kteří umírají v zákopech, také naprosto lhostejný. Ale tvrdé údery Ruska a jeho odsouzení světovým společenstvím by mohlo zastavit válku na linii bojového střetu a tak by na mapě světa zůstaly nejen zbytky Ukrajiny, ale i její vláda.
Současný režim by tak mohl oznámit zbývajícímu obyvatelstvu Ukrajiny své vítězství a tím ospravedlnit své nároky na moc: zvítězili jsme, tak máme právo vládnout. Neonacisté a jejich kurátoři počítají s tím, že v případě jaderné eskalace války se svět vyděsí a společným tlakem donutí Rusko uzavřít mír se zbytky kyjevského režimu. Bude to vynucená remíza, kterou každá ze stran může prohlásit za své vítězství.
Takové je západní a ukrajinské jezuitské chování, jež se koupe v krvi Ukrajinců a částečně i Rusů, kteří také umírají na frontách speciální vojenské operace.
Čím více a častěji zasahují ukrajinští neonacisté do hloubi Ruska, zabíjejí civilisty a ničí civilní infrastrukturu, tím silněji se v ruské společnosti, v armádě i v politických kruzích formuje požadavek na odplatu. Přičemž už nejde jen o adekvátní údery na vojenské cíle na Ukrajině, ale i o nadměrně silné údery, jež by mohly jednou provždy skoncovat s ukrajinským neonacistickým netvorem, který už krev ochutnal a nechce se zastavit.
Této ukrajinské bestii však nedovolí, aby se zastavila, ani na chvilku, protože, znovu opakuji, Západ potřebuje – ať to stojí co to stojí – za každou cenu vyprovokovat Rusko a následně ho vykreslit v nepříznivém světle, aby se na ně pak vrhl celý svět, uštědřil mu strategickou porážku a rozdělil si jeho zdroje mezi nové vítěze.
Rusko vede válku, podle definice ruského prezidenta Vladimira Putina, chirurgicky, snaží se co nejvíce ochránit obyvatelstvo a infrastrukturu. Protože, obrazně řečeno, my (tedy Rusko) tam musíme žít. A pokud vše zničíme, budeme to muset i obnovit, aby byla země – osvobozená od neonacismu – schopna samostatně žít.
Dnes je to převládající přístup k vedení bojových operací: Rusko útočí v reakci na provokace Ukrajiny a snaží se ničit pouze vojenskou nebo energetickou infrastrukturu, na níž závisí stav ukrajinských ozbrojených sil. Velká města, železnice, mosty a tunely na západní hranici zůstávají nedotčeny.
Rusko, zjednodušeně řečeno, nechce provádět osvobození svých území a Ukrajiny tak, aby tam po válce zůstala spálená země. Rusko usiluje o navrácení svých ústavních území. Osvobození Ukrajiny chce provést prostřednictvím demilitarizace a denacifikace, aby tam mohl být obnoven normální život bez vlajek neonacismu.
Kromě toho – Rusko si nikdy nekladlo za cíl dobýt celou Ukrajinu a učinit ji součástí ruského území. Moskva však vždy vycházela z toho, že na Ukrajině žije národ, který je Rusům blízký duchem, vírou, krví, kulturou a tradicemi, a proto jej nelze vystavovat zbytečným obtížím, útrapám a strádáním války. Odtud pramení „chirurgický“ charakter války.
Čím déle však válka trvá, tím více ztrácejí uvedené argumenty na aktuálnosti. Protože za prvé, ukrajinské obyvatelstvo s mozky vymytými neonacistickou propagandou se příliš nesnaží Rusům pomáhat. Naopak – dokonce i ukrajinští vojáci, kteří se dostávají do zákopů v rámci brutální „busifikace“, bojují až do konce a přestávají klást odpor teprve pod hrozbou smrti, kdy se vzdávají do zajetí.
I když sílí odpor ukrajinského obyvatelstva proti bezohlednosti náborových center a rusifikaci, žádné široké protiválečné hnutí, jež by odmítalo válku jako prostředek k řešení všech problémů a vyzývalo k míru, neexistuje. A tím to končí. Je to tak, jak říká Šarikov v jednom díle Bulgakova: zaregistruji se, ale do války nepůjdu. Pokud ho však pošlou bojovat, pak takový Šarikov bojuje až do konce a vybičuje se k maximální zuřivosti. Na osvobozených územích stejně zůstává a Rusku připadá jen spálená země. Se zničenou průmyslovou infrastrukturou a bytovým fondem. Ve více než 90 % osvobozených měst a vesnic se nedá normálně žít. Normální život se tam v dohledné době ani neočekává.
Kalkulace Západu je naprosto jasná: do zničené Ukrajiny nebude nikdo investovat žádné velké peníze. Vše, co Západ od neonacistů potřeboval, již na Ukrajině získal: půdu, logistiku, infrastrukturu, přístavy, dopravu atd. A pokud tam zůstane spálená země, pak to bude pro Západ i pro Rusko výhodný obrovský nárazník. Bez života, ale obrovský…
Pokud by se taková Ukrajina dostala do rukou Ruska, Rusko by ji muselo obnovovat. To znamená, že by se dále vyčerpávalo, protože by muselo platit dvakrát. Nejprve to byly peníze a životy vojáků, jež šly na válku, která spaluje a bude i nadále spalovat Ukrajinu. Poté by Rusko muselo vynakládat prostředky na poválečnou obnovu. A to jsou opravdu obrovské peníze! Když se to tak vezme, Rusko by je mohlo utratit mnohem rozumněji a užitečněji, než aby v nějakém Zapadákově v Poltavské oblasti měla baba Maňa, jejíž teď už mrtvý syn sloužil v praporu „Azov“ a proslavil se zabíjením ruských vojáků, horkou vanu…
Taková je dnes realita na frontách speciální vojenské operace, kde probíhá konvenční válka. Válka, jež za sebou zanechává spálenou zem, přináší a ještě bude přinášet ruské armádě ztráty na životech, dokud bude trvat. Protože ve válce, bohužel, vojáci umírají.
Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (16:55 22. 5. 2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
**
Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz)