V článku z května 2026, jenž vyšel v deklarovaně liberálním periodiku, jsme se mohli dočíst, jak je hrozné, že kvůli válce v Íránu stoupají ceny zemního plynu, a jak je riskantní být závislý na dovozu tohoto energetického zdroje. Při tom však přirozeně zůstala „taktně nezmíněna“ hlavní přičina této závislosti, tj. Green Deal prosazovaný s přehnanými ambicemi a navíc na způsob německé Energiewende preferující import plynu před jadernou energetikou. A jaké má být tedy řešení této zapeklité situace?
Green Deal narůžovo
Nepřekvapivě jím není nic jiného, než právě větší důraz při uplatňování Zeleného údělu. Autor na to zkouší jít po dobrém a v textu je jím Green Deal prezentován jako „snižování energetické náročnosti„, tj. jako zvýšení efektivity a snížení spotřeby. To je však pouze jedna menší část celého konceptu, a nikoli náhodou ta méně kontroverzní a více odpovídající evolučně adaptivnímu přístupu. Podstatnější část Green Dealu však představuje dramatická transformace zdrojů, z nichž používaná energie smí pocházet. A právě tato část je svým tempem i dopady daleko více revoluční a je tedy zdrojem negativních dopadů na ekonomiku i na životní úroveň a tedy i onoho odporu vůči Zelenému údělu. Je zajímavé, že autor tento odpor ironizuje a připisuje ho „neinformovanému, dezorientovanému obyvatelstvu„, ale on sám má potřebu jeho příčiny maskovat a nezmiňovat. V tomto kontextu je typické, že dlouhodobě stoupající náklady na energii, které jsou v EU násobně vyšší než v USA a Číně a jsou hlavní příčinou probíhající deindustrializace Evropy a které jsou zapříčiněné zrychleným přechodem na více nákladné, nestabilní a na dotacích závislé zdroje energie, se autor pokouší maskovat tím, že hořekuje nad cenami ropy v důsledku americké akce v Íránu zahájené 28. února 2026.
O elektřině za rozumné ceny
Autor v článku pomíjí ze svého pohledu nevhodná řešení a prezentuje jako jediné to, které mu je názorově nejbližší, tedy svou subjektivní preferenci pečlivým výběrem informací zkouší prezentovat jako objektivně optimální řešení. Podstatou jeho textu je agitace za urychlení výstavby větrných elektráren, které jsou v podání autora řešením „hladu po elektřině za rozumné ceny„. Bohužel však nedodává, že z těchto zdrojů je elektřina za „rozumné ceny“ spíše výjimkou než pravidlem (příklady ve vícero textech viz zde). Buď je její cena nepřiměřeně vysoká, protože nefouká a tyto zdroje vyrábí málo či vůbec (což se v ČR děje v průměru 70-75% času), anebo je „příliš levná“, tj. výroba výrazně převyšuje poptávku a tím ohrožuje stabilitu sítě (příklad), není možné ji využít a je nutno ji odstavit, přičemž výrobci jsou finančně kompenzováni za neodebranou energii, čímž tedy ona „rozumná cena“ opět mizí v dáli. V neposlední řadě se pak v kontextu autorem postulovaného odbourávání závislosti nabízí i otázka, odkud většinově pochází ony větrné elektrárny a solární panely, jakož i nezbytné suroviny pro jejich výrobu. Odpovědí autor propagující výstavbu OZE nechce (opět) své čtenáře zatěžovat, protože globálně Čína vyrábí například 80 procent solárních panelů a 60 procent větrných turbín (další údaje viz zde), ale to je asi ta „dobrá“ závislost…
Zeleného není nikdy dost
Tato pointa článku není nijak překvapivá, ani originální. Ostatně již o pár týdnů dříve jiný člen názorově homogenizované redakce vytvořil v dubnu 2026 článek na podobné téma, jehož obsah je v podstatě celý shrnut v titulku „Říkali, že málo fouká a teď je z toho strategický význam. Válka v Íránu ukázala, jak odpůrci zelené energie zaspali dobu“ a je prakticky totožný s výše rozebíranou agitací – tedy opět jako přes kopírák: „V Hormuzu je blokáda, plyn je drahý, řešením jsou větrné elektrárny.“ A opět tu máme zamlčování „nevhodných“ informací. Mimo jiné se dozvíme, jak úžasně levnou elektřinu mají ve Španělsku z obnovitelných zdrojů, ale už ne velkém blackoutu tamtéž a následných chronických obtížích (viz zde a zde a nejnověji zde).
O stabilitě na německý způsob
Dále agilní autorka dubnového článku neopomene zdůraznit, že „O stabilitu českých cen se tak postaralo nejen domácí uhlí nebo diverzifikované dodávky plynu, ale i německé větrné elektrárny.“ Tímto manipulativním smícháním jablek s hruškami se pokouší vyvolat dojem, větrné elektrárny jsou v podstatě totéž co fosilní zdroje, nabízí stejné výhody, ale bez klimatické zátěže. Prostě jak by řekl klasik: „Samá pozitiva a sociální jistoty.“ A samozřejmě naším vzorem má být Německo a jeho Energiewende.
Ovšem už se nedočteme, že německá energetika je při provozování tohoto energetického mixu s vysokým podílem OZE závislá na stabilizační roli ze strany sousedních států, zejména Francie s její jadernou energetikou, dále pak Norska a také ČR (viz zde, zde a zde). Pokud by tedy více států šlo cestou německého radikalismu, tak by ona autorkou zmiňovaná „stabilita„, cen i sítě, brzy vzala za své. A přirozeně se taktéž od autorky nedozvíme, že kvůli extrémní instalované kapacitě OZE v Německu běžně dochází k situacím, kdy buď je elektřiny málo, protože „nefouká“, a tedy k vysokým (a tedy nikoli autorkou postulovaným „stabilním„) cenám a závislosti na dovozu ze zahraničí, anebo k nadměrné výrobě, kdy je elektřina z těchto zdrojů extrémně levná, ale je jí tolik, že po ní není poptávka, je nutno ji odpojit či zlikvidovat (přirozeně za finanční kompenzace výrobcům) a ohrožuje stabilitu sítě, což opět neodpovídá vehementní snaze obou článků prezentovat větrné elektrárny jako „stabilní zdroje elektřiny za rozumnou cenu„.
Argument pokrokově tržní
V textu nesmí chybět ani další, mnohokrát použitý argument. Autorka jej používá v reakci na skutečnost, že v ČR „málo fouká„, čímž míní skutečnost, že větrné elektrárny v ČR mohou vyrábět jen asi 25-30 procent času (a sluneční ještě méně). Konkrétně píše: „Jenže investoři, kteří chtějí větrné elektrárny stavět, na to mají evidentně jiný názor.“ Toto tvrzení má vzbudit dojem, že stavba větrných elektráren tedy představuje volným trhem preferované a tedy i efektivní řešení. Ale, jak už je v tomto typu textů obvyklé, opět chybí informace, že tento zájem je podpořen velkorysým přísunem dotací na výstavbu nebo na provoz a že zároveň konkurenční alternativy jsou penalizovány finančně (fosilní) i administrativně (jaderné). Za těchto okolností je tedy popisovaný zájem investorů pochopitelný, avšak nevypovídá mnoho o smysluplnosti těchto investic. Toto své mlčení autorka lapidárně vysvětluje následující perlou: „...navíc řeči o slabinách a okrajovosti zelené energetiky jsou v Evropě dávno z módy.“ Inu, koho by zajímala fakta. Ošklivá slovíčka se říkat prostě nemají a problém je vyřešen.
Jak se dělá „jediné správné“ řešení
Závěrem lze konstatovat, že angažovaní autoři kritizují energetickou zranitelnost, blokádu Hormuzu a oslabení vztahu s USA. Neuvádí však, že tento stav je důsledkem politických rozhodnutí EU a evropských států, která oni sami schvalují a podporují. Takové jednání bývá označováno termínem „chucpe“. A třešničkou na pomyslném dortu je skutečnost, že jako řešení navrhují jimi preferovaná opatření (zintenzivnění výstavy OZE), zatímco jiná řešení, například ve formě změny či nápravy rozhodnutí, která přispěla k jím kritizovanému stavu, pro ně přirozeně neexistují. Jedná se tedy o klasický manévr, kdy se články pokouší znít objektivně ve smyslu: „Jiné alternativy neexistují, nutno tedy přejít na navrhované řešení a neochota k tomu je výrazem iracionálního zpátečnictví.“
Jde v podstatě o variaci na klasický manipulativní manévr „alternativlos“, tj. snaha účelově vyvolat dojem, že k navrhovanému řešení není žádná alternativa. Jeho dlouholetou uživatelkou byla například Angela Merkelová, která svou politickou strategii znovu a znovu stavěla na populistické volbě nejmenšího odporu a preferování, pohodlných a z krátkodobého hlediska výhodných řešení. Ukázkou toho byla například migrační krize v roce 2015, kdy přirozeně existovala alternativa v dodržování platných zákonů proti ilegální migraci, ale to by nevypadalo hezky, a tak Merkelová na poslední chvíli obrátila o 180 stupňů a s floskulí „To zvládneme.“ otevřela migrační stavidla (blíže viz tento rozbor). Podobně i v případě vlny protijaderné hysterie po zemětřesení v roce 2011 bylo možné čelit tlaku a stát si svými principy a racionalitou. Anebo prostě populisticky naskočit na vlnu toho, co bude „vypadat hezky“. A není náhodné, že v časopisu Respekt se Merkelová dočkala oslavného článku a byla v něm popisována jako „paní nepostradatelná„, ačkoli fakticky zlikvidovala stranu, v jejímž čele stála, a zásadně přispěla k aktuální neutěšené situaci Německa (podrobněji viz kritický rozbor a zde a zde pohled s odstupem). Následně se ukázala chybnost její strategie a jí přijatých kroků a dokonce i sami Němci ústy jejího rivala Merze (viz zde ), kterého se jí téměř podařilo vyhnat ze strany, i její bývalé klientky, za konformitu vyslané do Bruselu, von der Leyenové potvrdili, že antijaderná „Energiewende“ i migrační „Wir schaffen das.“ byly vážnými chybami. Navzdory tomu však ještě roce 2025 časopis Respekt uveřejnil s Merkelovou rozhovor, jehož leitmotivem bylo, že „Mutti“ ničeho nelituje a vše udělala správně.
A ultimátní „liberální“ obava
Toto přetrvávající nadšení pro Merkelovou nás hezky přivádí k zásadnímu „liberálnímu“ argumentu, který výstižně ilustrují titulky rozebíraných článků deklarovaně liberálního média. V jednom se píše o Česku coby „zpátečnické zemi„, v druhém o odpůrcích zelené energie, kteří „zaspali dobu„. Až freudovsky z nich trčí klasická obava a zároveň univerzální „argument“ proevropských „liberálů“ ve smyslu: „Co si o nás na Západě (v Bruselu) pomyslí? Když nebudeme souhlasit s návrhy moudřejších Evropanů z Bruselu a ze starých členských států, tak budeme vypadat hloupě a zaostale.“ Ukázku toho jsme mohli pozorovat například během neúspěšného pokusu o schválení Istanbulské úmluvy ve Sněmovně, kdy po zamítnutí v Senátu se ze strany jejích zastánců kupodivu neobjevily objektivní informace, jaké budou konkrétní dopady neschválení, nýbrž emotivní výkřiky a variace na téma „To je ostuda, jak budeme teď vypadat.“ (konkrétní ukázky viz zde) Tento jev hezky potvrzuje klasické pravidlo, podle něhož pravice se snaží navrhovat řešení, které bude dobře fungovat, zatímco levice (a zvláště pak ta progresivní) preferuje řešení, které bude dobře vypadat.
Závěrem článku je tedy skutečnost, že navzdory původnímu zdání, pohled na Green deal v „liberálních“ médiích není nijak ohrožen. Navzdory vehementní snaze angažovaných autorů dokázat opak však alternativy k němu existují a nejsou využívány v důsledku politického rozhodnutí. V demokraciích je však běžné, že politické názory se vyvíjejí či zcela mění v závislosti na vůli voličů. Přehodnocení výše uvedených politických rozhodnutí je tedy zcela legitimní a nemělo by ze strany redaktorů deklarovaně liberálního média být terčem špatně skrytého pohrdání vůči „dezorientovanému obyvatelstvu„, navíc podloženého záměrně neúplnými argumenty.
Tak snad někdy příště.