Tak se nám náš prezident objevil na hudebním festivalu TRUTNOFF a republiku obletěly záběry, jak mu tam vestoje tleskají a jak sedí s bývalými disidenty v družném rozhovoru u jednoho stolu. Bývalý rozvědčík, který se učil, jak správně Havlovi podřezat krk, sedí s havlisty havloidy a je to tak účinné, že dětičky na základní škole považují Petra Pavla za velkého bojovníka proti komunismu. Naši hlavní komunistobijci, kteří donedávna tvrdili, že neexistuje nic takového jako bývalý komunista, a odmítali jejich právo na odpuštění, nyní popírají sami sebe a s Petrem Pavlem se objímají.
Víte, já se Petru Pavlovi nedivím. Tahle země je totiž ztělesněním toho, že včasná změna kabátu vás vynese nahoru. Někdo se díky tomu stal prezidentem, někdo zase ústavním soudcem a prakticky všichni, co včas pochopili, kudy vítr vane, udělali politickou kariéru, nakradli si při privatizaci a nebo stanuli na prknech, co znamenají svět. Kdysi podepisovali Antichartu, což jim umožnilo psát scénáře a natáčet filmy se štědrou státní socialistickou podporou, později pak přilnuli k pravdě s láskou, což jim umožnilo brát za ty filmy kapitalistické tantiémy.
Proto mě nepřekvapují ani Rychetský, ani Šámal, ani Baxa, ani Petr Pavel, ani Svěrák, ani Votápek a mnozí další. Stejně tak mě nepřekvapuje jejich zuřivý antikomunismus, protože poturčenec je vždycky horší Turka. Nepřekvapuje mě, že do konce života neodpustí komunistickému režimu to, že je zradil, vzdal se vedoucí úlohy a odešel do ústraní. A oni za něj tak bojovali, životopisy psali, chvalozpěvy skládali, na sousedy psali udání, vychovávali děti k socialistickým zítřkům a když už už sahali po prebendách, režim se odporoučel. Ze dne na den to bylo všechno pryč a zůstal jen jejich morální kýč. Ne to, že věřili v komunismus, ale to, že za něj bojovali ničením životů svých sousedů.
Nedivím se, že to dodnes nerozdýchali a do konce svého života budou muset dokazovat především sami sobě, že mají správně nastavený žebříček hodnot, aniž by jim docházelo, že jsou pořád stejní. Zase udávají, zase by nejraději zakazovali, zavírali, zase doufají, že se vlísají do přízně velkému bratrovi a dostanou odměnu za zradu vlastního národa. Režim se změnil, ale oni se nezměnili ani o ň.
Reklama
Mě spíš překvapují ti dávní disidenti. Vykreslovali nám je jako hrdiny. Jako lidi, kteří se tváří v tvář moci nezlomili. Kteří i za cenu šikany a posměchu nezradili svoje přesvědčení. Kteří raději šli do kotelen, než aby odvolali. Vykreslovali nám je jako ty, kteří by měli být novými elitami. Oni měli být ti, kdo se nezaprodají.
A ejhle, jen co se změnil režim, hned se dávali do spolku s bývalými představiteli moci. Už Karel Kryl zpíval, že král Václav jedna parta je, se šmelinářským šmejdem. Ti, kteří dvacet let lkali nad nesvobodou československého národa, ho pak vzápět začali prodávat Berlínu a Washingtonu. A ještě k tomu hluboko pod cenou. Ti, kteří šikanovali Jakešova vnuka tak, že spáchal sebevraždu, se najednou objímají s rozvědčíkem, který v podstatě přísahal Jakešovi věrnost a klidně by odpřisáhl znovu, kdyby Jakeš znovu přišel k moci.
Přemýšlím, k čemu jim to disidentství bylo a jestli vůbec kdy disidenty byli. Jestli prostě jen neprováděli nedovolenou činnost pro cizí moc. Přemýšlím, jestli opravdu snili o svobodné republice, když ji bez skrupulí okamžitě začali rozprodávat. Přemýšlím, jestli skutečně bojovali za pravdu, když takřka ihned začali lhát. Přemýšlím, jestli někdy chtěli českou cestu, když hned nastoupili na tu globalistickou. Přemýšlím, jestli nebyli jen druhou stranou téže mince, jestli náhodou jejich disidenstské sedmdesátky a osmdesátky nebyly jen tím stejným, čím byla pro Baxu, Rychetského i Šámala dnešní doba. Přemýšlím, jestli třeba neměli na svědomí své vlastní starší krutosti… třeba z padesátých let, kdy oni byli ti největší podporovatelé Stalina a nemohli bratrům Sovětům zapomenout, že ho odstranili, označili ho za vraha a jediné, co zůstalo, byl morální kýč těch, kteří ho podporovali až do lágrů a poprav.
Reklama
Přemýšlím, jestli to není ještě staršího data a jestli v tom nehraje roli i houpání na Heydrichově klíně… Kvůlli tomu by bylo zapotřebí napsat hodně absurdních her a hodně se omlouvat „milým krajanům.“
Přemýlím, jestli vůbec někdy existoval disent. Jestli se prostě jen bývalí stalinisté nespřáhli s Němci, protože Sověti je v osmašedesátém odstavili od koryta. Protože přesně takhle by se totiž dnes takoví korytáři chovali. Lísali by se k tomu, kdo jim hodí drobty ze stolu mocných, bez ohledu na morálku i jejich vlastní proklamace. Přesně takhle by se chovali lidé, kteří nesnili nikdy o pravdě, ale snili o penězích, moci a vlivu. Přesně takhle by se chovali lidé, kteří se sice zaštiťují morálním kompasem, ale ve skutečnosti by byli ochotni udělat cokoliv, aby byli páni a ne kmáni. Přesně z tohoto důvodu by se vybíraly peníze na drony, přesně takhle by se tetelilo blahem nad tím, že za jejich prací zůstává spousta mrtvých Rusáků, jak řekl Ondráček. Přesně proto by probíhaly shitstormy na sociálních sítích třeba jen kvůli tomu, že si Strakatý dovolil mluvit s Klempířem…
Přesně takhle by to totiž vypadalo, kdyby Václav Lahvel a všichni kolem něj ve skutečnosti NEBYLI žádní disidenti, ale dávní kolaboranti s Reichem a následně budovatelé Stalinova kultu osobnosti, které nejprve odstavili od moci Chruščovovci a když už už znovu přebírali moc pod hesly Pražského jara, přijely sovětské tanky…
Co zbude, až jednou dnešní moc skončí? Co zbude, až se EU sesype (a má k tomu našlápnuto)? Zbude opět obnažený morální kýč a horečnaté převlékání kabátů…
Reklama
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate
Na snímku prezident z mediálního dopušění Pávek a ředitel festivalu Trutnoff Open Air Matin Věchet.