Čarodějnice byly upáleny, přišel 1.Máj. Romantický měsíc plný květů, momentálně v hojném počtu zmrzlých, lásky a oslav. Možná se dnes budete líbat se svým protějškem kdesi pod třešní, zvolit můžete i jiný strom. Kdysi byl tento den svátkem práce, chodily prvomájové průvody a v jejich čele byly noseny fotografie Engelse, Marxe a Lenina, k nim se přidával momentální tajemník ÚV KSČ a ve velkých městech i ÚV KSSS.
Dnes se stejně adorují na podobně ideologicky zvrhlých akcích třeba na Letné ukrajinské i eurounijní vlajky a aparátčíky na pódiích nahradili komedianti a političtí agitátoři stejně zmanipulovaní ideologií, jako tehdejší komunisté. Moc se toho nezměnilo, jen objekty fanatické podpory přehodily své mimikry. A dělají to se stejnou vervou a bez ohledu na následky. Paradoxem je, že řada těch herců, kteří jsou nyní schopni hovořit do reproduktorů před davem postavených to nedělá poprvé, a i v minulém režimu byli schopni za mrzký peníz předvádět stejné výkony. Jen nyní popírají, že byli tváří jedné epochy a po přehození výhybky se stali úpornými obránci demokracie i v opačném gardu. Ostatně dobrý vzor mají ve svém předsedovi, pardon, prezidentovi. Petr Pavel je zrovna ten, který by rád stál na pódiu významných osobností, ať už by to bylo za socialismu, komunismu, liberalismu či třeba….v otrokářství.
Májové dny jsou také připomínkou porážky nacismu a vítězství Sovětského svazu a jeho spojenců nad fašistickými silami. Jestliže to byli především Sověti a Američané, kdo sevřeli německé a italské nacisty do kleští, s nimi i různé skupiny kolaborujících národů, z nichž nejvýraznějšími byli Banderovci, tedy vzor současných ukrajinských nacionalistů, pak mezi poražené patřily mimo zmíněných Němců i Italové a Japonci. Počet obětí byl obrovský a desítky milionů padlých a mrtvých jsou varováním před další současnou eskalací. Tenkrát a ani nyní nešlo o pouhé poměřování pindíků, ale o snahu získat přístup k evropskému a ruskému bohatství. Smutné je, že za 2.světové války stály v čele vlád netrpěliví muži, nyní se na postech, kde se rozhoduje o dalším možném konfliktu, vyskutují především krvelačné ženy. Leyenová, Kallasová a plno dalších připomínají upíry toužící po krvi. Tu by ale prolévali Vaši muži a synové, milé dámy. Jejich ne, to mají různě ošetřeno. Třeba i tím, že jsou často bezdětné.
Májové dny roku 1945 přinesly osvobození i nám. Sověti, převážně Rusové, přišli z východu, z druhé strany jim šli naproti Američané. Ti historicky zvyklí ničit stihnuli vybombardovat pár českých lokalit, to abychom to po válce s návratem mezi průmyslovou špičku neměli tak jednoduché. Uvádět jako důvod omyl při bloudění Evropou a záměnu s německými Drážďanami ukazovalo buď na proslulou americkou imbecilitu, případně aroganci jejich navigátorů, nebo šlo o jasný záměr. Spojenci i přes společný cíl s Moskvou skřípnout Hitlera nikdy netajili, že Západ se s Kremlem přátelit úplně nebude a obsazení Berlína sovětskou armádou bylo především dohodou a jistou poctou těm, kteří ztratili nejvíce životů a o Hitlerův konec se zasloužil nejvíce.
I přes současné popírání faktů a ubírání zásluh Sovětům je třeba především mladým přinášet co nejméně zkreslené informace. Tak tedy, milé děti. Byli to především Rusové a národy spojené v Sovětském svazu, kdo vyhnal Němce za naše hranice. Týkalo se to i později odsunutých Sudeťáků převážně podporujících Hitlera a nyní se snažících v Brně pořádat svůj sjezd. Banderovci neosvobodili Prahu, byť se snažili na poslední chvíli převléct kabát. Po celou dobu bojovali na straně Němců a proti Rusům. Poláky z německých rukou vyrvali i přes současný odpor polské vlády a nenávist vůči Rusku také Sověti. Poválečné uspořádání bylo součástí dohody a bezcenným přívěškem Německa jsme se stali až po jejich ukončení. Ne, pod vlivem Moskvy jsme se sice neměli tak dobře jako za 1.republiky, ale zase ne hůře, než tomu je pod bruselským diktátem. A ano, mnoho současných velkých německých firem profitovalo na dodávkách nacistům a otrocké práci našich předků v jejich továrnách. Také současné elity mají mezi předky fanatické fašisty. Nebo kolaboranty s nimi. Leyenová či rodina Havlů, například.
Jestliže vliv Kremlu u nás trval 40 let, Washingtonu cca 20 a Bruselu kolem 16 roků, budeme brzy moci srovnávat, bylo li lepší být v RVHP nebo nyní v EU. Bohužel vývoj směřuje k ještě větší autokracii, rozkolu mezi Západem a Východem a k hospodářské deformaci. Pro Rusy jsme byli možná více partnery než pro bruselskou šlechtu. Navíc momentálně kolaborují i české politické špičky. Jestliže se Hácha snažil o politiku, která měla aspoň trochu zabránit nacistům naplno řádit v tehdejším Československu přeoraném na protektorát Böhmen und Mähren, pak současný Petr Pavel nás je ochoten nechat zrušit a nevidí jinou cestu. Připomeňme si tedy pod rozkvetlými šeříky porážku nacismu, o kterou se nyní opět Rusové na Ukrajině snaží, a to i bez svých tehdejších spojenců, kteří už stojí na druhém břehu. Doba se změnila, ale historie zůstává stejná. Byli to ruští maršálové, kdo přivedl vítěznou mocnost až na demarkační linii. A možná to nebylo naposled.