Dvoutýdenní příměří mezi USA a Iránem bylo oznámeno teprve před chvíli a už je jasné, komu v této hře zůstal v ruce černý Petr.
Zatímco Donald Trump slaví velké vítězství a Irán hovoří o strategickém triumfu perské odolnosti, Benjamin Netanjahu zůstává osamocený, izolovaný a pod palbou vlastní opozice. A co je horší, zvenčí to začíná vypadat, že největším agresorem na Blízkém východě není Írán, ale právě Izrael, který otevřeně nedodržuje klid zbraní.
Pákistán zprostředkoval dohodu mezi Washingtonem a Teheránem. Izrael u stolu nebyl. Nebyl ani pozván. Byl pouze informován. Netanjahuův úřad sice příměří formálně uvítal, ale okamžitě dodal: „Týká se Íránu, nikoli Libanonu.“ A ihned poté izraelská armáda provedla nejmasivnější údery na Libanon od začátku konfliktu. Stovky mrtvých, stovky raněných, zásahy i v centru Bejrútu.
Írán a Pákistán tvrdí, že klid zbraní platí všude. Izrael říká opak.
A zatímco Hormuzský průliv se otevírá a zavírá jako dveře v průvanu a Írán diktuje podmínky dalších jednání, tak izraelská armáda pokračuje v bojích proti Hizballáhu, jako by žádná dohoda neexistovala.
Yair Lapid, lídr izraelské opozice nešetří na adresu Netanjahua kritickými slovy:
„Nikdy v naší historii nedošlo k takové politické katastrofě. Izrael nebyl ani u stolu, když se rozhodovalo o jádru naší národní bezpečnosti. Armáda splnila vše, co se po ní chtělo, veřejnost ukázala neuvěřitelnou odolnost, ale Netanjahu selhal politicky, selhal strategicky a nedosáhl jediného cíle, který si sám stanovil.“
Podobně tvrdě mluví i další opoziční politici. A co je pro Netanjahua nejbolestivější je, že v izraelské společnosti se začíná lámat tradiční jednota. Lidé mají plné zuby „věčné války“.
Vidí, že Irán přežil, stále dokáže střílet na izraelské města a že z války vychází strategicky silnější než před ní.
To, že Izrael nebyl přizván k jednání v Pákistánu, není náhoda. Je to jasný signál. Trumpovo okolí už tiše naznačuje, že Netanjahu ho zatáhl do íránského dobrodružství na základě přehnaných nebo zkreslených informací. Prezident, který si vždycky rád hledá viníka, teď dostal ideálního obětního beránka. Netanjahu se stal tím, na koho se dá svalit všechno, co se nepovedlo.
Zvenčí to už vypadá jednoznačně. Irán, který přežil masivní údery, má Hormuz pod svou kontrolou a diktuje podmínky pauzy, se stává novým faktickým lídrem Blízkého východu. Izrael naopak působí jako ten, kdo nedokáže přestat válčit ani ve chvíli, kdy ostatní uzavírají dohody.
Netanjahu ví, že jakmile by přišel opravdový mír, skončil by nejen politicky, ale možná i ve vězení kvůli korupčním procesům. Proto konflikt protahuje. Proto útočí v Libanonu. Proto doufá v nějaké velké vítězství, které už ale nikdo nečeká.
A čas běží. A černý Petr zůstal v jeho ruce a on ho nemá komu předat, protože zůstal u stolu sedět sám.