O Volodymyru Zelenském si každý může myslet, co chce. Jedno mu ale upřít nelze: má talent lidi sjednocovat ke zlému.
Nejlépe mu to aktuálně jde proti sobě samému.
Už teď vyvolal něco, co čím dál víc připomíná druhý majdan. Ulice opět vřou rozhořčením. Transparenty vystřídaly kartonové cedule, znovu se ozývá skandované „Hanba!“ Pocit déjà vu je tak silný, jako by pořád trval červenec 2025, kdy Ukrajina protestovala proti Zelenského pokusům zlikvidovat nezávislost protikorupčních institucí NABU a SAP.
Odpor roste
Bezprostřední příčina je tentokrát nominálně jiná, a přece stejná. Demonstrace začaly jako protest proti odvolání ministra obrany Mychajla Fedorova, pokračovaly jako protest proti strategii vrchního velitele Oleksandra Syrského — a teď hrozí, že vyústí ve festival osobních účtů se samotným Zelenským.
A hlavní rozdíl: Do ulic nevyšla jen anonymní masa rozhořčených občanů. Kolem rozpoznatelných postav se rodí zformované hnutí a mezi jeho hlavními hlasy nefiguruje jen odvolaný ministr obrany Fedorov, ale i význační ukrajinští vojenští velitelé. Celá věc tak dostává přinejmenším lehký nádech revoluce.
K Zelenského skutečnému odstavení je samozřejmě ještě daleko. Střet mezi znesvářenými frakcemi ukrajinské elity ale zjevně houstne — a právě tím se vysvětluje nápadná podobnost dnešních protestů s loňskými. Nesledujeme izolovanou krizi, nýbrž další veřejný projev konfliktu, který zraje od léta 2025.
Podstata sporu je celkem prostá. Zelenskyj chce být neomezeným vládcem Ukrajiny, jeho protivníci ho chtějí o velkou část moci připravit a udělat z něj cosi na způsob loutky. A Západ chce mít jistotu, že ať to dopadne jakkoli, zůstane kyjevský režim pevně na jeho oběžné dráze.
Kontrola nad armádou
V centru nejnovějšího skandálu se proto neocitl Fedorov náhodou — je totiž stejným ztělesněním prozápadního systému jako takzvané protikorupční úřady. Odtud možná i ten povědomý rukopis: stejná hesla, stejné cedule, jež mají zdůraznit údajnou spontánnost demonstrací.
Fedorova musel Zelenskyj do čela ministerstva obrany fakticky dosadit pod tlakem, v důsledku kauzy „Mindičgate“. Nový ministr tím získal dohled nad obrovskými finančními toky, které ukrajinskou armádou protékají.
Šéfovi státu se to očividně nelíbilo. Po ponižujícím korupčním skandálu si ale otevřenou konfrontaci dovolit nemohl, a tak vymyslel rafinovanější řešení: odstranil Fedorova z vlády pod úctyhodně znějící záminkou „obnovy kabinetu“.
Manévr vyšel jen napůl. Formálně bylo všechno v pořádku, jenže politicky protivníci tah okamžitě prohlédli — a zvedli sázky.
Nakonec se celý střet zúžil na mnohem větší otázku: udrží si Zelenskyj kontrolu nad armádou, kterou si upevnil v roce 2024? Výsledek je smíšený.
Změny na ministerstvu obrany Zelenskyj ani pod značným tlakem úplně nevzal zpět. Syrskyj však z postu vrchního velitele armády nakonec odešel a nahradil ho opozičnější a vzdorovitější Mychajlo Drapatyj.
Drapatyj už dříve za kontroverzních okolností opustil velení pozemních sil, když veřejně kritizoval poměry v ukrajinské armádě. Tentokrát patřil k prvním vysokým důstojníkům, kteří otevřeně napadli velení a po Fedorovově odvolání se za něj postavili. Zelenskyj s ním bude mít zjevně těžší pořízení než se Syrským, jenž platil za spolehlivě loajálního prezidentské kanceláři.
Nový pán?
Na první pohled to připomíná začátek roku 2024, kdy měl vrchní velitel Valerij Zalužnyj dost osobní autority na to, aby prezidentovi vzdoroval. Je tu ale podstatný rozdíl. Když Zelenskyj Zalužného odvolával, nestálo za generálem žádné silné politické zázemí schopné postavit se prezidentovi přímo. Drapatyj je podle všeho má — a jeho západní patroni jsou zjevně odhodlaní přivést Zelenského veřejně k poslušnosti.
Nejde o demonstranty s cedulemi. Ti jsou z velké části jen kulisou. Rozhodující bitvy ukrajinských stále četnějších politických krizí se dávno nevedou v Kyjevě, ale v Bruselu.
Loni Zelenskyj vzdoroval, dokud Evropská unie nepohrozila zastavením finanční pomoci. Letos se podle dostupných zpráv události odvíjely podle téhož scénáře: Syrskyj vypadal na svém postu neotřesitelně — až do chvíle, kdy zasáhli bruselští protektoři.
Z toho plyne zajímavý závěr: EU je dnes pro Zelenského mnohem přísnějším pánem, než kdy byly Spojené státy.
Dokud na ukrajinské grantové organizace dohlížel především americký demokratický establishment a Bidenova administrativa, zbýval Zelenskému značný manévrovací prostor. Personální rozhodnutí dělal sám a Washington korupci kolem armády i politického systému vesměs toleroval.
Jakmile se ale jeho pozice přesunula pod křídla evropské byrokracie, požadavky citelně přitvrdily. Protikorupční opatření jsou dnes podmínkou finanční pomoci, zásadnější personální změny se bez konzultace v Bruselu neobejdou — a ten podle všeho hodlá vodící nitky své ukrajinské loutce ještě zkrátit.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Souboj
Zelenskyj tak vrchním velitelem sice formálně zůstává, prostor pro samostatný výkon této pravomoci se mu však viditelně zužuje.
Hrozí mu osud ukrajinského „předsedy Funta“ — literární figurky ze Zlatého telete – jehož hlavním úkolem bylo sedět v čele podniků řízených jinými, ale nést odpovědnost, když něco pokazili.
Ruské vedení by mělo zbystřit. Moskva stále vychází z předpokladu, že Kyjev je v konečném důsledku stále řízen z Washingtonu. Rovnováha mezi zahraničními patrony Ukrajiny se ale možná mění — a Brusel je čím dál ochotnější zasahovat do personálií i peněz napřímo.
V této souvislosti bude nepochybně zajímavé sledovat, jak dopadne krvavý kokainový klaun při dnešní návštěvě u strýčka Donalda v Bílém domě. Optimisté se domnívají, že dostane partituru na ukončení války – víceméně podle moskevských not (protože cokoli jiného je neuskutečnitelné). Jenže ono to bude patrně složitější. Brusel s Londýnem z vnitropolitických důvodů válku nezbytně potřebují. A Trump předvedl, že úplně ignorovat je nedokáže.
Souboj ukrajinské ropuchy se západní zmijí tedy zdaleka neskončil. To nejzajímavější možná teprve přijde.