Podle Pentagonu americké jednotky 21. dubna 2026 v indicko-pacifickém regionu zadržely tanker M/T Tifani, který byl již dříve sankcionován a je obviněn z pašování íránské ropy po celé Asii.
Co motivovalo amerického prezidenta Donalda Trumpa k nařízení námořní blokády Íránu? Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nedávno v rozhovoru pro francouzskou veřejnoprávní televizi uvedl, že Trumpova administrativa směřuje k převzetí kontroly nad íránskými zásobami ropy a plynu.
„Venezuela je jasným příkladem. Tvrdilo se, že režim drogových dealerů musí být svržen. Ve výsledku Spojené státy přebírají kontrolu nad venezuelským ropným průmyslem. To samé se nyní děje s Íránem,“ tvrdil Lavrov.
To byla chytrá poznámka, vzhledem k hlubokému zájmu Ruska o partnerství s íránským ropným a plynárenským sektorem, spíše než o konkurenci. Klesající cena ropy přinesla Rusku na jedné straně neočekávané zisky v řádu desítek miliard dolarů, zatímco na druhé straně donutila Washington zmírnit sankce, aby usnadnil další tok ruské ropy, což bylo pro trh prospěšné.
Teherán si vzal venezuelskou analogii k srdci. V rozsáhlém televizním rozhovoru vysílaném včera mocný předseda íránského Majlis Mohammad Bagher Ghalibaf, klíčová postava v čele země, mimo jiné poznamenal: „Nepřítel věřil, že Írán je jako Venezuela, a předpokládal, že po několika dnech bude moci zabavit naši ropu a umožnit komukoli, kdo si to přeje, přepravovat ropu z Perského zálivu.“
Jak daleko od pravdy jsou indičtí analytici, kteří výmluvně tvrdí, že v otázce Hormuzu jde výhradně o Pax Americana – řád založený na pravidlech, svobodu plavby a otevřený obchod, otevřené námořní cesty, stabilní obchodní trasy. Čistá naivita!
Geopolitika Hormuzského průlivu je zcela zřejmá. Nejprve je třeba ujasnit si námořní právo, které skutečně zaručuje svobodu plavby teritoriálními vodami. Nesmíme však záměrně ignorovat, že tato svoboda musí být uplatňována v souladu s předpisy pobřežních stran, tedy států, které na tuto vodní cestu sousedí.
Írán tvrdí, že prosazuje své předpisy. V místech, kudy procházejí námořní trasy, se nenacházejí mezinárodní vody a íránské teritoriální vody sahají až do středu vodní cesty – a dokonce i za ni, kde se překrývají s teritoriálními vodami Ománu. (Odtud pramení společný zájem Íránu a Ománu na Hormuzském průlivu.)
Íránská nařízení se týkají počtu lodí, které vodní cestou proplouvají, poplatků, které mají tyto lodě uhradit (což je běžná mezinárodní praxe), měny, v níž mají být tyto platby provedeny, povahy nákladu lodí atd. Nic z toho nebrání „svobodě plavby“ jako takové.
Je zřejmé, že blokáda, kterou uvalily USA, nemá podle mezinárodního práva žádnou platnost. Jedná se o loupež, diplomacii dělových člunů, „ukazování svalů“ nebo jakkoli to lze nazvat. Ve skutečnosti jde o součást takzvané „války tankerů“, kterou Západ vede v návaznosti na sankce proti Rusku vyvolané konfliktem na Ukrajině.
V případě Íránu někteří analytici tvrdí, že skutečným záměrem je omezit tok ropy do Číny. Podle nejnovější zprávy Americko-čínské komise pro ekonomiku a bezpečnost z března pro americký Kongres „je Čína největším obchodním partnerem Íránu a hlavním odběratelem íránské ropy. Čínské nákupy tvoří zhruba 90 procent íránské ropy vyvážené do zahraničí.“
Strategické důsledky „války tankerů“ jsou zřejmé. Americká zpráva však také odhaduje, že „Peking zachovává opatrný přístup, aby neohrozil vztahy s dalšími partnery na Blízkém východě, jako jsou Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty“, a dokonce „po amerických a izraelských útocích omezil svou oficiální podporu Íránu na diplomatická prohlášení“.
Čína má naprostou pravdu, když tvrdí, že s Íránem má obchodní a energetické vazby na základě bilaterálních dohod a že zásahy USA jsou nepřijatelné. Narušení toku íránské ropy navíc narušuje čínský dodavatelský řetězec.
Čínský dovoz ropy však v rámci pečlivě vyvážené politiky pochází také z pozoruhodně široké škály regionů. Hlavním zdrojem Číny je „ostatní Blízký východ“ (Írán, Omán, Katar a Bahrajn) s 2,4 miliony barelů denně, těsně následovaný Ruskem s 2,2 miliony, Saúdskou Arábií s 1,6 miliony a Irákem s 1,3 miliony.
Může se zdát, že pro Trumpa neexistuje snadné řešení hádanky Hormuzu. Ve skutečnosti tomu tak ale není – za předpokladu, že USA opustí svou koncepci „revolučního Íránu“ z roku 1979, která je dnes ve skutečnosti zastaralá. Vlivní činitelé v Teheránu jsou různého ražení, ale panuje mezi nimi obecná shoda, že zlepšení vztahů s USA pomůže zlepšit ekonomické podmínky. Je možné, že sám miliardář a politik Qalibaf je toho vynikajícím příkladem.
Pokud se USA nezbaví starých dogmat o Íránu, nemohou se snadno smířit s novou realitou, která Íránu umožňuje generovat z Hormuzu pohádkovou úroveň příjmů dosahující stovek miliard dolarů ročně, což má potenciál osvobodit jeho ekonomiku ze spárů západních sankcí a stabilizovat jeho politickou ekonomiku.
Jako jediný člověk zodpovědný za zničení jaderné dohody z roku 2015 (JCOPA) může dnes takovou roli sehrát pouze Trump, a to s progresivní agendou co nejrychlejší integrace Íránu do světové ekonomiky.
Zda je takový přístup příliš pozdě, se dá zjistit pouze tehdy, pokud se o něj skutečně pokusí. Prosím, už žádné další podvody. Další kolo bojů bude zlomovým bodem, který Írán radikalizuje. Strategie izraelského premiéra Benjamina Netanjahua zaměřená na svržení režimu byla katastrofou.
Změna režimu v Íránu za účelem vytvoření proamerického režimu je šíleným konečným cílem. Pokud vůbec něco, pak se v Íránu dramaticky zmenšuje skupina obyvatel, která usilovala o dobré vztahy s USA. Kdokoli, kdo byl svědkem období islámské revoluce, pochopí hluboký význam videí, která v současné době kolují a která ukazují Íránce, jak se noc co noc hrnou do ulic Teheránu.
Trumpův krok k prodloužení příměří je krokem správným směrem. Co je zapotřebí, je skok víry. Trump by měl přijmout radu pákistánského náčelníka generálního štábu, polního maršála Asima Munira, a odvolat námořní blokádu. Je mylná představa, že Írán lze donutit k vyjednávání pod hrozbou zbraní. Íránská národní hrdost je civilizačním rysem a jeho hluboká nedůvěra vůči USA je důsledkem historie.
Nenechte se mýlit, situace neúprosně dospěla k bodu zlomu. Přesto je v Teheránu na nejvyšší rozhodovací úrovni dost lidí, kteří jsou stále ochotni vyjednávat, pokud Trump dokáže vytvořit správné podmínky pro to, aby vyjednávání nabylo vlastní dynamiku.